Největší bohatství Juliana L. Simona, „zásadní světové dílo odhalující ekologické mýty“ (jak řekl Ivan Brezina při slavnostní prezentaci knihy), bývá označováno za bibli enviroskeptiků. Přirovnání k bibli sedí. I proto, že se skládá vlastně z více, tematicky často volně pospojovaných textů, lišících se někdy i žánrově. Ty vznikaly postupně a průběžně byly přepracovávány a doplňovány. Prvotním impulsem vzniku tohoto díla byla snaha dokázat nesmyslnost katastrofických předpovědí ohledně hrozícího přelidnění. Postupem času ale nabyla vrchu obdobná snaha ukázat, že stejně nepravdivé jsou i hlasy hovořící o nebezpečí vyčerpání zdrojů. Simon upřímně věří v prospěšnost populačního růstu i neomezenost zdrojů, které pomůže nalézt a využít technologický pokrok. Tím nejcennějším, rozhodujícím nástrojem, jenž dokáže všem výzvám lidstva čelit, je podle něho lidský intelekt.
Ačkoli Simon není odborníkem na populační trendy, životní prostředí či klima, pouští se do debaty směle a se zdravou vírou v prostý selský rozum. Občas sice ulétne do oblak (jeho úvahy o snadném nakrmení 500 miliard lidí nápadně připomínají komunistické vize), avšak v mnohém má pravdu. Má pravdu i v tom, že moderní doba je pro nemalou část lidstva dobou poměrně slušných životních podmínek, nebo alespoň dobou s nadějí na jejich zlepšení.
Simon si dal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dohromady, že sýčkování patří k univerzálním rysům lidského chování a že sýčkové prorokující přelidnění (a později vyčerpání zdrojů) často používají zkreslené či zkreslující argumenty. Tato úvaha jej ale dovedla k závěru, že hrozba přelidnění či vyčerpání zdrojů je vždy sýčkováním a zdánlivou pravdivost si může získat jen manipulací s fakty. K tomuto přesvědčení ovšem očividně nedospěl empiricky, nýbrž podobným způsobem jako ti, které kritizuje: vírou. Místy probleskující strach z divočiny, jež symbolizuje chaos, a naopak obdiv k symetrii, městům a velkým stavbám, stejně jako zmínky o tom, že zasahovat do početí a rození dětí je nepřirozené, ukazují, kde jsou zdroje této víry. Ano, v USA je dodnes živý intelektuální odkaz puritánských Otců poutníků, kteří chtěli na novém kontinentu vybudovat lepší společnost. Jejich přesvědčení, že Bůh jim dal prázdnou zemi, kterou mají zalidnit a podrobit si ji, se celkem zřetelně shoduje se základními východisky Simonova uvažování.
Simonovi neschází verva, břitký styl a výpady proti odpůrcům („požírači dotací“), vyhraněné vidění debaty jako sporu dvou argumentačně neslučitelných táborů. Ruku v ruce s tím, že Simon dělá jedné straně advokáta, jde potom i účelový výběr faktů podporujících jeho tvrzení. Kde je důkazů pomálu, natahuje gumově své závěry nebo za důkazy vydává líbivě podané historky. Simon také ke zdrojům, které se mu hodí, nepřistupuje kriticky: Davida Huma zřejmě nelze vydávat za odborníka na tehdejší Čínu.
Popírat možnost přelidnění či hrozby poškození životního prostředí znamená zavírat oči tváří v tvář faktům i jejich důsledkům. Na Kosovu vedl například populační růst mezi Albánci (dodržujícími tradici dělení půdy mezi syny) k tomu, že se průměrné hospodářství zmenšilo na méně než dva hektary. Taková výměra už populaci neuživila, což spustilo masovou migraci do západní Evropy a také vedlo ke krvavému etnickému konfliktu. Tento vývoj bude dělat Evropské unii vrásky na čele ještě na léta dopředu. Mezi obecně přijímané teorie pak patří, že drancování přírody způsobilo zánik rozvinuté mayské civilizace a klimatické změny v 15. století značně otřásly i největší světovou ekonomickou mocností, mingskou Čínou. Gumovým výkladem lze samozřejmě interpretaci těchto událostí přizpůsobit tezi, že pokrok jde i přes výkyv dál a člověk si poradí se vším. Jenže to nepřesvědčí o autorově skutečné objektivitě.
Simon se úporně drží názoru, že se lidé chovají racionálně a na problémy reagují podobně jako realitní makléř na výkyvy nabídky a poptávky. Tento pohled je zjednodušující, protože například nepočítá s možností emotivního jednání. Simon si racionálno navíc ztotožňuje s chováním americké střední vrstvy, investující do cenných papírů, a nevidí, že na první pohled racionální chování může v určité situaci znamenat i podřezávání větve, na níž sedíme. Podobně racionálně se chovali i válečníci, kteří se úpadku mayských měst snažili využít ke konsolidaci osobní moci. Jejich snažení však během několika let učinil konec naprostý ekonomický a společenský kolaps a města byla doslova pohlcena simonovskou nestvůrou chaosu, středoamerickou džunglí.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.