Afričané jsou dnes chudší než před třiceti lety a nezabránily tomu ani miliardy dolarů posílaných od bohatých států. I skalní příznivci si proto musejí stále častěji položit otázky po smyslu humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a také odpovědět na to, za jakých podmínek je vlastně činnost nevládních organizací efektivní.
Choma je klidné čtyřicetitisícové městečko, jehož přívětivou tvář dotvářejí červeně a fialově kvetoucí stromy podél ulic. Leží na jihu Zambie na půli cesty mezi hlavním městem Lusaka a jedním z přírodních divů světa Viktoriinými vodopády. Ansgar Newman sem v polovině šedesátých let přijel v rámci dánské rozvojové pomoci školit zemědělce afrického státu, který právě získal nezávislost. Čerstvému absolventovi univerzity se v Chomě zalíbilo, a proto se tu tehdy s ženou rozhodli zůstat a farmařit. Dnes vousatý a tělnatý muž předsedá zdejší pobočce Farmářské unie.
„Krom velkého učiliště, které založili zahraniční dárci a dnes ho úspěšně spravuje zambijská vláda, si na žádný opravdu úspěšný rozvojový projekt vzpomenout nemůžu. Vše se často plánuje jen na několik let, ale taková pomoc nemůže fungovat – věci tady potřebují hodně času. Navíc agentury často mění své priority a mnohdy dělá více nevládních organizací totéž. Úspěšnější jsou podle mě církevní projekty, kde se od počátku počítá s tím, že budou dlouhodobé,“ kritizuje Newman, jehož aktivity jsou ale přitom na penězích z Evropy přímo závislé. „Osmdesát procent z rozpočtu Farmářské unie platí švédská rozvojová agentura. Hájíme zájmy komerčních i soběstačných farmářů a hlavně pořádáme spoustu školení, ale z vlastních peněz takovou práci financovat nemůžeme.“
Podobnou závislost naleznete v Chomě na každém kroku: organizaci loňských úspěšných voleb zajistily především zahraniční dolary, evropské církve platí za provoz hospicu pro pacienty v posledním stadiu nemoci AIDS, Němci v místním slumu Mwapona stavějí školy, především americká vláda financuje antiretrovirální léky… Někdy to vypadá, že by se bez zahraničních peněz a organizací zhroutila celá Zambie. Ulicemi projíždějí drahá terénní auta s nálepkami svých majitelů – WorldVision, GTZ, UNHCR, USAID… Na prašných cestách ve venkovských oblastech Zambie potřebujete kvalitní a výkonný stroj, proto do vozového parku směřuje značná část rozvojové pomoci (je ale otázkou, zda je opravdu tak často nutné kupovat nová auta). V okrese Choma funguje i jeden český rozvojový projekt – na odlehlou internátní školu Masuku High Češi přivedli elektřinu. Od roku 2005 zde totiž instalují solární panely. Díky pražské Ekumenické akademii se tak mohou studenti připravovat na hodiny i po setmění.
Všechny tyto projekty vypadají velmi prospěšně a je možné, že se rozvojová spolupráce v minulých letech opravdu stala efektivnější nejen v teorii, ale i v praxi. Při pohledu na základní statistiku však otazníkům po významu pomoci uniknout nelze. Zambie je dnes stejně chudá jako před čtyřiceti lety, a to ačkoli sem podle editora londýnského listu The Economist Roberta Guesta jen v letech 1980 až 1996 přiteklo 5944 milionů dolarů v grantech (nikoli půjčkách). Keňský ekonom James Shikwati proto požaduje zrušení veškeré pomoci, která je podle něj „strašlivá“ a rozvíjí země špatným směrem. Podobné hlasy se mezi africkými intelektuály ozývají stále častěji. Tváří v tvář takovým hlasům je tedy nutné se zeptat – opravdu musí pomoc vždycky škodit?
Zambie versus Botswana
Před čtyřiceti lety byla Botswana chudým a neperspektivním pouštním státem, zatímco sousední Zambie patřila k nadějím subsaharské Afriky. Dnes Zambie podle statistik OSN stále patří k patnácti nejchudším státům světa, ovšem Botswanu již Světová banka řadí mezi země „středně vyspělé“. Mezi oběma státy je řada rozdílů, zásadně se však liší v tom, jakou vládní politiku obě země zvolily během éry nezávislosti.
Zambie se až do devadesátých let spoléhala centrální řízení ekonomiky a poté zlomově přešla k divoké privatizaci a k necitlivým škrtům v sociální oblasti. Botswana důvěřovala soukromému vlastnictví, radikálně neměnila svou politiku a plody růstu postupně přerozdělovala směrem k řadovým občanům. Zambie také v letech 1973 až 1991 rezignovala na demokracii, zatímco v zemi jejího jižního souseda sice pořád vítězí jediná strana, která se však od roku 1966 musí legitimovat ve svobodných volbách.
Dalším klíčovým rozdílem je stupeň korupce v obou zemích. V Zambii byl korupcí prolezlý již socialistický stát jediné strany; privatizace a deregulace, která tu v devadesátých letech probíhala pod taktovkou mezinárodních finančních institucí, však způsobily dosud nevídaný nárůst zpronevěry financí. Výrazné zlepšení v kvalitě vládnutí Zambie zaznamenala až v posledních pěti letech. Botswana oproti tomu neustále brojí proti korupci a v žebříčku organizace Transparency International se pravidelně umisťuje před Českou republikou i před Slovenskem.
Během sedmdesátých let se Botswana stala jedním z oblíbenců západních dárců. Po dvaceti letech již zahraniční agentury opouštěly zemi, která se dokázala postavit na vlastní nohy. Americká vláda a například Nadace Billa a Melissy Gatesových dnes finančně podporují boj proti AIDS. Naprostou většinu financí na bezplatné antiretrovirální léky a na preventivní kampaně však poskytuje sama botswanská vláda, která si tak na rozdíl od mnoha jiných afrických zemí drží poslední slovo o podobě preventivních kampaní.
V Botswaně tedy rozvojová pomoc evidentně neškodila. Kontrast mezi Zambií a Botswanou přitom poukazuje na skutečnost, kterou potvrdila i studie Světové banky srovnávající podle základních indikátorů kvality vládnutí 56 rozvojových zemí: pokud je stát spravován špatně, tak se množství obdržené pomoci na hospodářském růstu nijak neprojeví. Ovšem v dobře spravovaných zemích s nízkou zahraniční pomocí hospodářství rostlo průměrně o 2,2 procenta ročně, zatímco ve státech těšících se velké pomoci rostlo o celá 3,7 procenta ročně. Peníze se tedy ve špatně spravovaných státech ztrácejí, zatímco dobře pracujícím vládám dokážou v jejich snažení výrazně pomoci. V praxi však dosud výše pomoci na kvalitě vládnutí nijak nezávisí. I Česká republika si v Africe především kvůli vzájemným historickým vazbám vybrala dvě prioritní země – reformující se Zambii a autoritativně a korupčně spravovanou Angolu.
Kdo může ordinovat injekci
„Pomoc dříve vycházela ze zásadního omylu – z názoru že donoři ‚rozvíjejí‘ chudé státy. Tak to však není, rozvojové země se rozvíjejí samy a potřebují prostor, aby tuto odpovědnost mohly převzít. Dříve se vlády cítily odpovědné více zahraničním dárcům než svým vlastním občanům,“ tvrdí Eveline Herfkensová, bývalá nizozemská ministryně pro rozvojovou spolupráci, která nyní působí v OSN.
Je však otázkou, zda se v tomto směru dnes situace opravdu výrazně změnila – africké vlády i nevládní sdružení při vytváření svých strategií dosud v první řadě uvažují nad tím, zda na zvolené projekty dostanou peníze od bohatých států. Pokud granty připlynou, tak následuje nekonečné psaní zpráv pro dárce, které ubírá nezanedbatelné množství času i energie obyčejným i řídícím pracovníkům úřadů a „nevládek“, jež často programy realizují.
„Mnoho zemí ani nemohlo vyvinout vlastní zodpovědnost, protože jim všechno bylo vnuceno zvenčí. Desítky let praxe rozvojové pomoci v afrických vládách vypěstovaly jejich věčné čekání na zahraniční injekce,“ tvrdí Franz Nuscheler, přední německý odborník na rozvojovou politiku. Zasazuje se za přímé financování rozpočtů dobře spravovaných zemí. Pokud země dokáže udržet průhlednost veřejných financí, tak by se podle něj vlády měly samy rozhodovat o použití peněz zahraničních dárců. Jen tudy podle Nuschelera vede cesta k zodpovědnosti za vlastní osud, kterou desetiletí špatné rozvojové pomoci podryly.
Autor v rámci programu GLEN pracoval v Zambii.