Jeřáby a bagry se zakusují do berlínského Paláce republiky, budovy, kterou chtěl východoněmecký vůdce Erich Honecker zvěčnit sebe a svůj „stát dělníků a rolníků“ pro příští generace.
První východoněmecký šéf strany a státu, stalinista Walter Ulbricht, nechal už rok po vzniku Německé demokratické republiky v roce 1950 zbourat pruský zámek na východním konci slavné promenády Unter den Linden. Ne že by pompézní stavbu nešlo zachránit, reprezentovala však feudalistického třídního nepřítele a její zničení bylo politickým gestem, symbolem nově vznikajícího rovnostářského státu.
Stejný osud dnes potkává modernistický „zámek“ komunistického režimu, který v sedmdesátých letech vyrostl na jeho místě. Podle kritiků zůstaly stejné i motivy: jedná se prý o politické rozhodnutí, o vypořádání se vítězů s poraženými. Zastánci likvidace Paláce republiky argumentují ohyzdností a nevhodností stavby v historické zástavbě a plánují ze soukromých i státních financí obnovit svévolně zničený zámek.
Balast republiky
Státostrana SED v roce 1973 rozhodla o stavbě Paláce republiky a díky dřině 12 tisíc dělníků byla budova již v roce 1976 slavnostně otevřena. Na ploše 180 x 85 metrů vyrostl 32metrový gigant, který spolykal 52 tisíc tun betonu, 20 tisíc tun oceli a 500 tun skla.
Palác republiky měl spojovat světy politiků i lidu. Zasedal v něm východoněmecký parlament, konaly se tam diskotéky, svatby, estráda Ein Kessel Buntes, rockové koncerty, Festival politické písně i sjezdy SED. V prostorách se nacházelo 13 různých restaurací, kulturní sál i vlastní divadelní scéna. Podle informací odpůrců bourání Paláce jej během 14 let, která zbývala do pádu komunistické moci, navštívilo 60 až 70 milionů lidí.
Lidová tvořivost německý název „Pallast der Republik“ od počátku překřtila na „Ballast der Republik“ a kvůli množství lustrů v interiérech se zase vžilo označení „Erichův obchod s lampami“. Přesto přirostl mnoha (podle výzkumu zřejmě dokonce většině) východních Němců k srdci a stal se součástí jejich životní identity.
Konec „lidového domu“ nastal s revolucí roku 1989. V srpnu 1990 první svobodně zvolený východoněmecký parlament z jeho zasedacího sálu rozhodl o přistoupení NDR k SRN a o měsíc později celý Palác republiky uzavřel. Důvodem bylo zamoření stavby azbestem, které neodpovídalo novým zdravotnickým normám. Od roku 1998 došlo k nákladnému odstranění azbestu a následná debata o budoucnosti tohoto symbolu NDR již byla nepokrytě politická: německý parlament odhlasoval jeho zboření a následné obnovení zámku Hohenzollernů. Zelení a Levicová strana toto rozhodnutí ještě jednou napadly, ovšem v lednu letošního roku zůstaly znovu ve výrazné menšině, a tak se stroje počátkem února pustily do porcování Honeckerova architektonického odkazu. Aktuální stav demontáže si zájemci mohou prohlédnout na webkameře Německého historického muzea.
Demoliční práce potrvají podle plánu do Velikonoc 2007 a jejich cenu odhadují různé zdroje na 10 až 60 milionů eur. Výstavba zámku se nejspíše protáhne na dlouhé roky, ne-li desetiletí. Má totiž stát půl miliardy až miliardu eur, což si zadlužený německý i berlínský rozpočet zatím nemohou dovolit.
Berlínský střet kultur
„Palác republiky je typickým objektem ,ostalgie’, nostalgického vzpomínání na NDR. Jsme rádi, že zmizí a konečně uvolní prostor v historickém centru města,“ prohlásil Steffen Alisch z Institutu pro výzkum NDR při Svobodné univerzitě v Berlíně.
Zastánci Paláce republiky se však podobným nařčením brání. Starší generace obvykle ubezpečuje, že po návratu ke „starým dobrým časům“ netouží, ale že „lidový dům“ patří k jejich osobním životům ve zřízení, které si nemohli vybrat. Největší podíl fanoušků si však Palác získal mezi mladší generací, především mezi studenty, mladými umělci a architekty. Ti chtěli bourání stavby odložit přinejmenším do doby, kdy budou k dispozici prostředky na stavbu zámku. Podle nich by pouze úroky z milionů eur plánovaných na demolici postačily k udržování a částečné sanaci Paláce, který by se mohl přeměnit v kulturní centrum mladého Berlína. Pozdržení bouracích prací navrhl i Svaz německých architektů a jeden z tvůrců slavného pařížského Centre Pompidou Renzo Piano komentoval rozhodnutí politiků slovy: „Stržení Paláce je tragédie. Jak jen někdo může být tak hloupý?“
Za pravdu kritikům dává nebývalý úspěch kulturních iniciativ, které mezi lety 2003 a 2005 využívaly neopakovatelných možností obrovského prostoru „lidového domu“ ke svým nápadům. Kulturní program nalákal mladší generace Berlíňanů, přitáhl umělce mezinárodního věhlasu a dočkal se kladné recenze i v New York Times. Životaschopnost Paláce republiky potvrdil i Svaz německého průmyslu, který v jeho prostorách v roce 2004 uspořádal své výroční zasedání.
Znovuvýstavba Berlínského zámku se sice ocitla také pod palbou kritiky mediálních komentátorů, disponuje však podporou mnoha mocných a vážených osobností z oblasti kultury i politiky, včetně bývalých prezidentů Richarda von Weizsäckera (CDU) a Johannese Raua (SPD) či posledních dvou kancléřů Gerharda Schrödera („Palác republiky je natolik monstrózní, že bych na jeho místě radši viděl zámek. Jednoduše protože je hezčí.“) a Angely Merkelové („Teprve až bude Palác republiky zbourán, naplno se roznítí touha po zámku. Těším se na něj.“).
Apel na vzhled a na celistvost historické zástavby německé metropole se opakuje v prohlášeních přívrženců zámku, kteří za jeho zdmi chtějí také oslavovat kulturu. Navíc má podle nich dnešní Berlín moderních staveb přehršel. Druhá strana však oponuje, že prostředí obnoveného zámku nepřitáhne umělce dnešní generace, v jejichž očích je nová výstavba budovy podle dvě stě let starého slohu pouhým kýčem. „Jde jen o pohlednicové fantazie Berlína,“ souhlasí s kritiky úvodník Süddeutsche Zeitung. „Iniciativa Berlínský zámek“ však popírá kýčovitost budoucí stavby poukázáním na obnovu válkou zničeného mostu v bosenském Mostaru. UNESCO připouští historickou hodnotu znovupostavených staveb, pokud se tím zachrání kulturní duch a identita města, což prý platí i v případě pruského zámku.
Spor o Palác republiky nerozdělil na dva tábory jen německé veřejné mínění, ale i odborníky. „Co se demolice Paláce týče, nepanuje mezi našimi zaměstnanci shoda,“ připustil Rudolf Trabold, tiskový mluvčí Německého historického muzea v Berlíně.
Týdeník Die Zeit osud stavby považuje za „symbol německého vypořádání se s minulostí“. A právě z tohoto hlediska dostala přednost historizující pastva pro oči, na kterou si však Němci budou muset ještě dlouho šetřit.
Autor je publicista.