Ten dobrý titulek není můj: patří textu, kterým doprovodil své nové album David Toop, britský hudebník a, řekněme, filosof uvažující o hudbě. Toopova alba se nikdy nedočkají silného uznání, protože jeho knihy a úvahy jsou vrcholné, přelomové záležitosti v hudebním myšlení. Praktické dílo, pouze „dobré“, vedle nich trochu bledne. A přece jeden z nejlepších koncertů, který jsem kdy zažil, byl „Toopův“. Musím to dát do uvozovek, protože na loňském Donaufestu v rakouské Kremži působil Toop především jako kurátor, hrající kapitán týmu, který předtím sestavil a určil mu herní taktiku. Do prostoru umístil devět improvizátorů, my návštěvníci jsme seděli mezi nimi. Někteří byli amplifikovaní, třeba laptopistka Kaffe Matthews nebo Lee Patterson, když házel do malých číší šumáky a snímal hořící prskavky. Ale Evan Parker nás obcházel se saxofonem pěšmo a bez snímače: stejně tak civilní magik Akio Suzuki se dotýkal provazů a kamenů zcela unplugged... Do toho sípalo a pípalo japonské duo Cosmos: osamělé čisté tóny prázdného sampleru Sachiko M se překvapivě podobaly jemnému „vlčímu hlasu“ Ami Yoshidy. Publikum za chvíli nevědělo, co je virtuální a co zní samo o sobě, co je zvuk člověka, co ozvěna kremžského chrámu a co produkuje stroj. Na tří- až čtyřhodinovou improvizaci se tehdy šli druhý den znovu podívat i ti, kteří do Kremže původně přijeli na něco jiného.
Toop celou sestavu jemně dirigoval určováním kombinací kdo s kým, jak dlouho. Většinou nehráli víc než dva, tři aktéři najednou. Paralelně se bortily představy o autorství, pódiu a hledišti, příslušenství nástrojů k různým scénám, přístupu posluchače k celé věci. Tolik přesvědčení o oprávněnosti jednat nově bylo snad jen v cageovských performancích z padesátých let.
Toop nyní zkusil rekonstruovat zkušenost ze živé akce na albu. Nese stejný název jako loňské vystoupení, Sound Body. Autor v uvozovkách znovu zafungoval jako kurátor, ale tentokrát virtuálně, v logice dnešních desek, jež vznikají v digitálním prostředí. Zpěvačka Haco mu poslala příspěvky z japonského Kobe, Rafael Toral vazbil na megafon v Lisabonu, Miya Masaoka hrála v New Yorku na koto a na listy papíru, Günter Müller remixoval zvuky kamenů doma ve Švýcarsku. Zvuky z dvou desítek prostorů (a v případě digitálního zvuku ne-prostorů, „nonplace“) Toop usazuje d o velké koláže: stejně jako na koncertě je to nedramatická struktura, jakési zenové plynutí. Nakonec jsme v jednom společném místě, tam, kde se přítomní nikdy nesetkali. „Židle vrže, ale nikdo v ní nesedí“, jak píše David Toop.
Toop ví, že virtuální setkání mají v hudbě svou historii - připomíná Takemitsův film, kde střihač prolíná Presleyho s Vivaldim, ale třeba i The Grey Album, na kterém producent Danger Mouse smíchal hudbu Beatles a rappera Jay-Z. „Už jsme si zvykli na tahle neskutečná setkání,“ říká. „Na myspace.com je možné mít přátele mezi mrtvými lidmi. I já tam mám neživé kamarády, mrtvoly, s nimiž jsem za života spolupracoval, jakkoli nikdy nejevily žádné obvyklé znaky přátelství. Jistě, falešní přátelé jsou nakonec vždycky méně problematičtí.“
O hudbě Arva Pärta se říká, že prostota notového zápisu, těch pár kuliček, je v pronikavém kontrastu s bohatstvím zvuku, který nakonec zní. Tady je to naopak: pořád se něco děje, syčí náustek flétny, odbíjí zvon, křešou kameny, vrže židle. Ale zůstáváme pořád v přelévajícím se akčním klidu, snad ve stavu před vstupem jednajících postav, snad v nekonečném, minuciózním a důstojném vykreslování „backgroundu“. V pozadí, do něhož někdy někdo za jiných okolností maluje „to hlavní“. Ale co to je, to hlavní? Co chybí?
Toop před lety hrával jako improvizátor v souboru slavného aktivizátora britské scény, bubeníka Johna Stevense. „Na jeho workshopech, tehdy vynálezecky nových, jsem jako hráč nejradši uvažoval v termínech dekompozice: tělesný rozpad, živoucí růst kolonií, houby, bakterie, hnití a rezavění,“ vzpomíná Toop. Nová nahrávka se mnohem víc týká „tekutých vztahů“ živých lidí, ale jako by navazovala. Toop připomíná Tatiho futuristický film Playtime, kde do sebe lidé narážejí, ale ve skutečnosti se nepotkávají. Mluví o dnešní Evropě, kde tolik lidí volí život singles. Ten text, k nalezení na stránkách vydavatele SamadhiSound.com, je zas lepší než dobrá nahrávka. A opravdu podstatné je to společně: britskou autorskou ukázněností vedená úvaha, co o sobě dnes navzájem nechtě vyzrazují hudba a její lidé.
Autor je hudební publicista.
David Toop: Sound Body. Samadhi Sound, 2007.