Vedle své vlastní tvorby nebo studia nacházejí mladí Dánové zajímavý způsob, jak získat peníze a přitom se „nezaprodat systému“.
Řadu humanitně zaměřených mladých Dánů by ještě před pár lety ani nenapadlo, že skončí zrovna u téhle práce. Nyní ale tvrdí, že zapojení do systému sociální péče o handicapované pro ně spíš než konec znamená začátek. Začátek nového pohledu na svět, na mezilidské vztahy, a v neposlední řadě na sebe samé.
Třicetiletý Peter je dánský student literatury se specializací na detektivky, publikující básník a spisovatel. V jednom kodaňském parku upíjí pivo a vysvětluje mi, jak se vlastně dostal k práci pečovatele o postižené lidi. „Prostě jsem před pár lety koupil celkem drahý byt, tak jsem potřeboval nějaké peníze navíc k SU [měsíční podpora dánského státu studentům – pozn. red.] na splácení bance,“ nezastírá původní finanční motivaci. V současnosti dochází dvakrát týdně za jedenačtyřicetiletou Marií, která trpí sklerózou, a šestatřicetiletou Sagarikou, která má spasmus. Pomáhá jim například s nákupy a vařením nebo je vozí na výstavy a povídá si s nimi. „Přišlo mi, že pečovatelství je práce, kde si můžu zachovat svoji lidskou integritu. Kromě toho se mi líbí, že pomáhám ostatním,“ hodnotí Peter své zaměstnání, kterému se věnuje vedle studia, a zapálí si.
Podobnou náhodou se k péči o postižené dostal i devětadvacetiletý Erik. Sedíme v hudebním klubu, kam si přišel domluvit svůj další koncert. Již čtyři roky pečuje o děti s různým fyzickým nebo psychickým postižením. Přitom ani on k sociální práci předtím nijak zvlášť netíhl. Studoval filmovou vědu a média a svoji budoucnost viděl v záři reflektorů: „Chtěl jsem být mediální hvězda, herec nebo zpěvák. Při studiích jsem ale potřeboval peníze a doslechl jsem se, že péče o postižené je celkem lehká práce, která má smysl,“ usmívá se Erik. Jenže tak lehké to také vždy nebylo: „Pečoval jsem třeba o chlapečka s mozkovou obrnou a ten občas dostal záchvat, že se mu něco nelíbí,“ vypráví, „a já jsem to asi řešil trochu měkce, takže to zašlo moc daleko a on začal strašlivě křičet. Přiběhla maminka a divila se, že takhle syna vůbec nezná. Byl jsem z toho nejdřív trochu vedle, ale pak jsem se na přednáškách z psychoterapie dozvěděl, že mě zřejmě považoval za dostatečně blízkého člověka, kterému mohl dát najevo své pravé pocity, což by si jinak vůči rodičům nedovolil.“ Erika studentská brigáda ovlivnila natolik, že začal navštěvovat psychoterapeutické kursy a sociální práci by se rád věnoval i nadále. „A také jsem konečně dotočil tu rozhlasovou hru, co jsem napsal,“ chlubí se Erik.
Lepší než u McDonalda
Podobně jako on a Peter pracuje v pětapůlmilionovém Dánsku několik tisíc lidí. Vedle studentů, momentálně nezaměstnaných nebo silně sociálně smýšlejících jsou to také často lidé nějakým způsobem tvůrčí nebo takoví, kteří se nechtějí „zaprodat systému“. „Je to lepší než makat v McDonaldu, roznášet noviny nebo dělat průzkum mínění po telefonu. To bych fakt nemoh’,“ konstatuje lakonicky další „nekvalifikovaný“ pečovatel Ole, který se stará o staršího muže. Ole je původně z Norska, obléká se, barví a líčí zásadně černě, a když zrovna neposlouchá neopunk, ve volném čase rád „nedělá nic“.
Nabídku takové práce většinou zajišťují zprostředkovatelské firmy. Na portálu jedné z největších z nich, Bruger – Hjælper Formidlingen, si postižení a zájemci o pečovatelství vytvoří svůj on-line profil s časovými a dalšími požadavky i možnostmi a firma je potom spojí. Výhodou je flexibilní pracovní doba. Pomocník totiž není s postiženým pořád, péči si rozdělí s dalšími, jak se mu to časově hodí. Různé denní doby se odrážejí i na platební pásce: základní sazba ve všední den od 6 do 17 hodin je zhruba 116 dánských korun (cca 348 českých), v noci se navýší o čtyřicet a na víkend, zejména neděli, se přidá skoro až sto dánských korun. Sazby závisí ale i na lokalitě: Bruger – Hjælper Formidlingen platy pomocníkům fakturuje sociální správě příslušné „komuny“ (tedy dánské správní jednotce, odpovídající zhruba někdejším českým okresům). Záleží tedy na tom, kolik daná komuna vyčlení z rozpočtu na domácí péči o postižené lidi.
Asi jako všude na světě, ani v Dánsku nejsou platy v sociální oblasti nijak závratné. Za 32 hodin týdně v běžnou denní dobu dostane pečovatel 15 000 dánských korun hrubého, což je méně než minimální mzda. Pečovatelé a sociální pracovníci v ústavech také kvůli svým platům loni demonstrovali. Pro studenty, momentálně nezaměstnané, nekvalifikované cizince nebo právě jedince, kteří si nechávají otevřená zadní vrátka pro své sny, které je ale (zatím) neuživí, je nicméně každá tisícovka měsíčně dobrá. Nezaměstnanost v Dánsku je oficiálně jedna z nejnižších v Evropské unii, země ale již řadu let trpí nezaměstnaností vysokoškoláků. Ta sice loni poklesla, ale stále se drží na 3,6 procenta. Nejvíce postižení jsou absolventi humanitních věd. Ale v sociálním sektoru je místo vždycky. A kdo se obává práce s postiženými, může jít pracovat třeba jako pomocník vychovatele do školky. Vítáni jsou zejména muži, aby děti měly vedle paní vychovatelek i nějaké mužské vzory.
Zachovat domov
K tomu, aby zájemce dostal práci pečovatele, musí nejprve existovat postižený, kterému komuna přizná nárok na finanční pomoc na domácí péči. „Samozřejmě, že 99,9 procenta rodičů s postiženými dětmi volí ústavní péči a jen zlomek se o děti stará doma sám,“ říká ve své kanceláři sociální pracovnice Ulla Wieseová z Centra pro handicapované kodaňské komuny, kde momentálně evidují zhruba 1750 klientů. Komuna se přesto snaží rodiče co nejvíce motivovat, aby se o dítě starali sami: „Základní myšlenkou této sociální politiky je, že se musíme snažit dát rodičům co nejlepší podmínky k tomu, aby mohli dítěti zachovat jeho domov,“ říká Wieseová a vytahuje šanon s případem svobodné matky, která pečuje o nemocného syna. Od komuny má nárok na pomocníka 4 hodiny týdně: „A ona může jít třeba do kina s kamarádkou. Rodiče musí mít také nějaký život.“ Pro rok 2008 vyčlenila kodaňská komuna na náhradu výdajů za péči o postižené dítě a za ušlé zisky v zaměstnání shodně po 56 milionech dánských korun.
K potvrzení o přiznané finanční podpoře na domácí péči sociální pracovnice ještě přiloží vizitku jedné ze zprostředkovatelských firem. Nejpravděpodobněji to bude již zmiňovaná Bruger – Hjælper Formidlingen, soukromá akciová společnost, kterou v roce 1996 založila Marianne Stig Hansenová spolu s jedním pečovatelem. Jako konzultant tu nyní pracuje i její syn, jedenadvacetiletý Andreas. Na tom není nic neobvyklého, zvláštní je spíš to, že při domlouvání schůzky po e-mailu prakticky pořád místo „já“ používá „my“. Až při osobním setkání se ukáže, že „my“ znamená Andreas a jeho pomocník Thomas. Andreas je totiž od narození na vozíčku; trpí spinální muskulární atrofií a navíc mu v dýchání musí pomáhat respirátor. Přesto ale vystudoval hned dvě vysoké školy – za vydatné pomoci Thomase. Ten teď sedí na chodbě a pracuje na svém notebooku, zatímco Andreas vysvětluje filosofii rodinné firmy. „O podmínkách nabídky, tedy s čím a jak je třeba pomoct, rozhodují postižení. Stává se, že mají na pečovatele specifické požadavky, třeba aby si vyhověli lidsky a mohli se stát přáteli, ale je třeba říct, že to není nutné. Je to práce jako každá jiná.“
Ale na rozdíl od kariérních zaměstnání, která obohacují hlavně finančně, oceňují pečovatelé na této práci hlavně onen lidský rozměr: „Zpočátku jsem to bral spíš jako z nouze ctnost,“ přiznává Peter, „ale nahlédl jsem tím dost dobře do lidské povahy i do vlastního nitra – to se při psaní vždycky hodí!“ – „V nějaké reklamce bych si vydělal určitě víc, ale byl bych úplně vysátý. Tahle práce mi dává energii, kterou pak můžu využít třeba na napsání nové písničky,“ říká Erik. „Takže takhle si odpočinu v práci a večer můžu rozjet pořádný rock’n’roll.“
Autorka je absolventka FF UK a pracuje v ČRo 6.