Nobelova cena pro francouzského spisovatele Jean-Marie Gustava Le Clézia nebyla pro jeho krajany překvapením už proto, že se jeho jméno zavčas objevilo mezi kandidáty. Francouzi si ho zvolili za svého „největšího“ spisovatele už v roce 1994 ve čtenářské anketě literárního časopisu Lire. S větším údivem jsme se setkali v České republice.
Novináři toužící dozvědět se, kdo je vlastně Le Clézio a kdo by o něm mohl něco zasvěceného říct, rozvířili ve čtvrtek 9. 10. 2008 poklidné vody české univerzitní romanistiky i nepřipravenou knihovnu Francouzského institutu. Pátrání směřovalo i k překladatelkám Le Cléziových knih. Šťastnou zprávou pro českou kulturu totiž je, že nejnovějšího laureáta Nobelovy ceny nakladatelé sledují už od šedesátých let a vrátili se k němu i v porevolučním nakladatelském boomu. Máme k dispozici dvě knihy z autorova počátečního tvůrčího období, vyznačujícího se v odezvě na tehdejší dění ve francouzské literatuře experimentováním s podobou textu, Zápis o katastrofě a Horečka (obojí Odeon; překlad Věra Dvořáková); dále dětskou knížku Lullaby (Dauphin; Lucie Mensdorff-Pouilly), dva slavné romány Poušť (ERM; Magdaléna Fryčová) a Bludná hvězda (EWA; Eva Pokorná), a poetické povídky Mondo a jiné příběhy (Dauphin; L. Mensdorff-Pouilly). Všechny tituly lze dnes najít především v knihovnách a antikvariátech.
Je lepší než ostatní favorité?
Kritéria nobelovské poroty, jak známo, nejsou známa. Z přehledu laureátů minulých let nevyplývá nic. Jednou se zdálo, že převažuje zájem o autory přesahující evropský pohled na svět, jindy o kritiky světového dění. Chvíli mohl vítězit dojem, že porota hledá univerzálně proslulého tvůrce, podruhé to popřela vyvolením jména takřka neznámého. U nového laureáta se tyto různé pohledy na roli a poslání literatury kříží. Le Clézio spojuje dvě stále výrazně oddělené tváře (nejen) francouzské tvorby: populární knihy (ne však pouhé čtivo), podbízející se často čtenáři i porotcům cen, a texty pro velice náročné čtenáře. Překlenuje i názory na úlohu příběhu a důležitost vyprávění. Le Clézio má zkrátka od každého něco: píše poutavě, vybírá si neobyčejně zajímavá témata jak historicky či globálně, tak zaostřením na jedinečný osud jednotlivce. Jeho romány nepředstavují svět a život, jak se to dělalo za časů Huga, Balzaka či Zoly, přitom však netouží šokovat ani pornografií, ani brutalitou, ani negativistickými výhledy do budoucna. Jeho příběhy jsou napínavé, postavy jímavé a většinou zůstanou obestřeny tajemstvím, jež čtenáři nebude prozrazeno.
Náš autor však porotu oslovil nejspíš tím, že jeho dílo objímá celý svět, čerpá z exotických dálek i blízkého okolí. Spisovatel s životní cestou světoběžníka, neúnavný objevovatel nepoznaných krajů, neznámých etnik, stále nových poloh člověčenství – takový nám i dnes má co říct a je oprávněn rozšiřovat naše rozhledy, přestože tato role literatury se zdála po mnoho minulých desetiletí zcela vyčerpaná a překonaná. Spisovatelův otec byl Brit, matka pocházela z bretaňské rodiny, která se po Velké francouzské revoluci vystěhovala na ostrov Mauricius. Jean-Marie se sice narodil v jihofrancouzské Nice, avšak celé jeho dětství, dospívání a veškerý život se vyznačuje stěhováním a cestami po různých místech světa: Británie, Thajsko, Mexiko, Panama, Haiti, Maroko (odkud pochází jeho žena), americké Nové Mexiko, nedávno Korea… a osamocený dům na bretaňském pobřeží, kam se hodlá „sestěhovat“ z několika nynějších bydlišť, jež pravidelně střídal. Vždy se snažil najít způsob soužití s danou kulturou, odhalovat kořeny konkrétní civilizace; v osmdesátých letech například jako první přeložil do francouzštiny mayské mytologické texty, proroctví Chilama Balama anebo dnes slavnou Zprávu z Michoacánu, zpracovávající ústně podanou indiánskou historii.
Francouzská konkurence
Obdobné popularitě ve Francii se těší například i Patrick Modiano, do češtiny rovněž už překládaný autor. I on je mistrem vyprávění příběhů na novodobý způsob, obestřených nevysvětleným tajemstvím. Modiano však píše jen o Francii, zejména o Paříži. A jelikož na francouzskou sebestřednost jsou mnozí zahraniční spisovatelé i kritici alergičtí, musel los padnout jednoznačně na Le Clézia, autora světových témat. Přitom i on se ve svých knihách vrací například k rodnému městu Nice (kde ostatně i dnes žije) a jeho atmosféře za války i po ní. Už jako malý velmi vnímal třeba utrpení starých lidí v době, kdy ještě neexistovalo sociální zabezpečení, těžký život přistěhovalců, ať z Východu nebo třeba z Afriky. Podobně ho fascinuje snaha popsat a pochopit i pohnutou dobu francouzských dějin – alžírskou válku, Vietnam, doznívání otrokářských režimů v myslích lidí apod. Pátral po důvodech, proč jeho předci z matčiny strany v 18. století opustili Francii. Také události května 1968 sledoval na dálku z Mexika – a francouzské problémy té doby mu připadaly ve srovnání s tím, co se odehrávalo v Mexiku, poněkud malicherné.
V jednom rozhovoru Le Clézio řekl, že trpí tím, že nikde nemá kořeny – patří leckam a nikam konkrétně. Místem, kde se cítí doma, je psaní. Možná právě pro onu pestrou globální zkušenost ho porota Nobelovy ceny vyhlásila za nejdůležitějšího spisovatele roku 2008.
Autorka je romanistka, přednáší na FF UK.