Nadace Alfréda Radoka rozdává své ceny v několika kategoriích a těší se relativní mediální pozornosti. Stranou zájmů zůstává kategorie Nejlepší česká a slovenská původní hra, byť ta je pro dění v současném divadle možná nejzásadnější. V čem vlastně – a co se událo letos?
Radokovská soutěž je – až na pár výjimek, například soutěží vypisovaných konkrétními divadly – vlastně jedinou možností, jak může zejména začínající dramatik upozornit na své dílo. Využívají ji však i renomovaní dramatici, což značí, že jednak v ní jde skutečně o cenu, a navíc čím dál tím zásadněji plní svůj, podle mého názoru hlavní cíl – upozornit na nově vznikající hry. Zejména ty dobré.
Soutěže poslední léta obesílá sedmdesát až osmdesát uchazečů, porota uděluje tři ceny a dále zveřejní i užší nominaci, kam se obvykle vejde kolem deseti her. Texty posuzuje skupina pěti praktických i teoretických divadelníků, kteří se pravidelně vyměňují: to je nesporná výhoda v mnoha ohledech.
Výsledky soutěže jsou rozhodující nejen pro autory, ale i pro místní dramaturgy (a mohly by být i pro literární historiky): mnoho z oceněných dramat minulých let bylo skutečně uvedeno, některá i opakovaně (namátkou Rychetského Nevinní jsou nevinní, Pitínského Pokojíček, Drábkovy Akvabely ad. ).
Nadace Alfréda Radoka je stále pružnější, případní zájemci o novou dramatiku si texty mohou okamžitě vyhledat na webu a operativně z nich vybírat. Protože jsou však divadla zavalována novými opusy, je předvýběr poroty vítaným vodítkem. Copak nám tedy jury ve složení Hana Burešová (umělecká šéfka Divadla v Dlouhé, režísérka), Julek Neumann (pedagog, překladatel), Martin Porubjak (režisér), Milan Uhde (dramatik) a Martin Velíšek (dramaturg) vybrala letos?
Když je hra jen básničkou...
Jeden by si řekl, že tak s provozem obeznámená skupina posuzovatelů si bude vlastně latentně vybírat texty, které by sama mohla či chtěla uvádět. Zdá se, že letos se to nestalo a že výsledky soutěže jsou opravdu tristní, jak opatrně píše Milan Uhde v článku věnovaném soutěži v časopise Svět a divadlo (č. 2/2007). Nevědomky tak nastoluje otázku, co udělat, když se zaslané texty za regulérní hry považovat nemohou.
První místo nebylo uděleno: tedy jasný důkaz, že žádný prokazatelný úspěch se podle poroty nekonal. Relativní vítězkou se tak stala Kateřina Rudčenková s hrou Niekur, na niž v tomtéž čísle SaD pěje ódu Martin Porubjak.
Rudčenové hra je cokoliv jiného – snad dramatická báseň, jak text sama označila v podtitulu –, jen ne drama k uvádění. Za dramatický lze považovat vztah mladé spisovatelky a staršího litevského autora, slovo „dramatický“ tu však v hodně silné nadsázce použijme jako synonymum pro „napínavý“. Svůj oblíbený (viz soubor povídek Noci, noci) motiv tu Rudčenková rozvíjí bez základního stavebního prvku každého dramatu: dramatické situace. Dvě do sebe vložené hry, část textu v litevštině a zejména jandlovský princip promluv ve třetí osobě zřejmě působí jako originální, novátorský přístup (Jandlova metoda je navíc v Česku díky Nebeského inscenacím Z cizoty a Humanistů důvěrně známá); hra však v sobě nenese sílu a hlavně absolutně žádné rysy vzrušivosti a z toho plynoucí inscenovatelnosti.
To ovšem není problém jenom Rudčenkové: postavy mluví, mluví a nekonají. Autoři nám detailně vypisují, co si myslí (nebo co si myslíme, že si myslí), jen zřídkakdy je nechávají jednat. Takové drama nám ovšem zůstává jaksi bez nohou. Těžko říct, co si o Niekuru myslí redakce Světa a divadla, když ze všech textů otiskla neoceněnou „scénickou báseň“ Ivy Klestilové (dostala se jen do užšího výběru) Jak v sistrech listí svist.
...a když je skutečně hrou
Klestilová stejně jako Rudčenková píše „báseň“, na rozdíl od ní si je ale vědoma dramatické struktury a pečlivě z ní vychází. Navíc – a to není v současných hrách zdaleka podmínkou – nastoluje skutečné téma. Většina her (a to i těch vybraných) pojednává o banalitách, past dramatu je ovšem hluboká a široká; ať se pohybujeme v jakkoli obyčejném světě, ústřední konflikt musí být něčím neobyčejný, výjimečný – zkrátka hodný inscenování. Klestilové hra má jako jedna z mála oceněných šanci na scénické provedení – a takový potenciál.
Klestilová navíc tvoří postavy – a to také není úplně běžné. Autoři jako by zapomínali, že text je pouze východisko, jehož se bude muset chopit nejen geniální režisér, ale také nebozí herci. Nezávidím těm, kteří by museli vystupovat ve hře Pavla Drahoše 512 kB za vteřinu, neuvěřitelně nudné a smrtelně dlouhé konverzačce, která se odehrává v internetové kavárně. Autor ovšem evidentně tuší, že drama je vznešený žánr, a tak debaty o sexu po chatu prokládá skutečnými moudry („Predator: Tak, tohle je tvoje současnost. Není tolik tuctová jako minulost, to se musí nechat, jenom to celé tak nějak k ničemu nevede. K čemu by měla směřovat hotová žena, k nějaké budoucnosti.“ Nebo: „Mia: Já na to už kašlu./ Ladybird: Na co kašleš?/ Mia: Na všecko. Na celý široširý internet a na všechen ten šmejd, co je ho tam plno. Holku tam chtějí všichni jenom přefiknout, už mě nebaví mít se pořád na pozoru. Jsme jako lovná zvěř.“)
Banalita k nesnesitelnosti dovedená
S banalitou se po svém vyrovnává i Radek Malý (získal česné uznání) ve hře Pocit nočního vlaku, která by se po úpravách snad uvádět i dala: oddělené dialogy se propojují ve větší, motivicky prokomponovaný celek, ale do rozhlasu by se hodily mnohem snáz (stejně jako loni oceněné Léto v Laponsku dvojice Rudiš – Pýcha). Malý má evidentně bohatší jazyk než Drahoš, s principem dramatu je ovšem obeznámen zhruba stejně. Obě zmíněné hry by ovšem nepředstavovaly žádný scénografický oříšek: pro Drahoše postavte dvě pohovky a tři čtyři počítače, Malému připravte kupé druhé třídy.
To Václav Matoušek potřebuje kompletní byt i s žehličkou, jíž se připálí prádlo – a hlavně mobilní telefon. Nálezová hra (v SaD Nálezová zpráva) ukazuje, jak neživotné může být monodrama. Hlavní hrdina, chudák po dlouhé době doma sám, místo toho, aby pracoval nebo odpočíval, soustavně telefonuje s manželkou, šéfem a bůhví s kým ještě; během těchto hovorů, které získávají podivuhodně metafyzický nádech, se dozvídáme všechno o něm, jeho rodině, matce a tak dále. Nálezová zpráva je trauma odvyprávěné do telefonu. Autor alespoň realisticky odhadl, že nedokáže napsat dialog, a srazil ho tedy operativně na polovinu.
Roman Olekšák netrpí ani potížemi s jazykem, ani s výstavbou. Patří ke známějším autorům a jeho hry už byly uvedeny. Mesto v protismere je svou strukturou „moderní hra“: text je oddělován jakoby na jednotlivé verše, autor se nebojí střihů vprostřed replik, zaplétá do hry několik témat. Vychází mu ovšem hra bez zřetelně definovaných postav, jasnými konturami oddělených hrdinů. Znovu se mu z jiných textů vrací motiv chladu a odcizenosti světa – taková dramatika jistě má své příznivce a Mesto v protismere by se možná mohlo na jeviště dostat, přinejmenším na Slovensku.
Aby bylo úplnosti učiněno zadost, je třeba se zmínit o Sladkém snu Miroslava Djablika, která zřejmě levitovala v prostoru od šedesátých let, aby teď mezi nás spadla jako tradiční připomínka absurdního humoru: hlavní hrdina je prohlášen za mrtvého, a tak se musí, byť zcela živ, podrobit přípravám na pohřeb, jimž radostně propadá celá rodina. Člověk má celou dobu pocit, jako by to už někde četl či viděl – a ono to není úplně vyloučeno. Po drakonickém seškrtání možná uživatelsky přijatelná komedie s pseudoposelstvím.
„Alfréd Radok by si těžko vybíral,“ nazval svůj článek Milan Uhde. Porota evidentně zápasila se stejným problémem. Domnívám se, že tak prestižní soutěž by měla mít absolutní, nikoli relativní kritéria. Však se jeden rok bez nových českých her nezblázníme. Takhle bychom se mohli zbláznit při jejich pečlivé četbě.