Veřejnoprávní neoliberalismus

Nový pořad České televize o historii je počin jistě záslužný, zejména když vezmeme v úvahu celkový deficit všeobecných historických znalostí, způsobený u starší generace deformovaným a ideologicky podbarveným výkladem historie za minulého režimu a u mladší generace nezájmem o historii nebo její chabou výuku na školách. O to větším zklamáním pro mne bylo, když po vynikající relaci o Mostecké stávce horníků z roku 1932 následovala (17. 3.) relace věnovaná osobnosti gurua volnotržního náboženství a bezuzdného ekonomismu Fridricha Augusta von Hayeka (1889–1992). Na této okolnosti by samo o sobě nebylo nic pozoruhodného. Pozoruhodný (a svým způsobem příznačný) byl tendenční způsob, jakým byl vylíčen Hayekův vědecký přínos a potažmo i jeho vliv na historii uplynulého století.

K zamyšlení nad osobností a dílem F. A. Hayeka si redaktor Petr Brod do studia pozval dva pedagogy pražské Vysoké školy ekonomické, Tomáše Ježka, bývalého vrchního dohlížitele nad „hladkým“ průběhem takzvané kuponové privatizace, a Jána Pavlíka, jednoho ze zakladatelů Liberálního institutu. Je tedy patrné, že se nejednalo o experty, kteří by Hayekův odkaz posuzovali nezaujatě, a už vůbec ne nestranně. Přesto mne zarazila tvrdošíjnost, s jakou se oba pozvaní hosté pokoušeli vtisknout Hayekovu učení punc „čisté vědy“, když jej explicitně líčili jako ryze gnoseologickou teorii a implicitně mu upírali jakoukoliv ideologickou intenci.

F. A. Hayek byl v pořadu představen jako zastánce práv jednotlivce a jeho politických svobod, jako sociální filosof, upozorňující na omezenost lidského poznání a varující před pokusy o radikální změnu společenského řádu, a jako hloubavý metodolog vědy, který podal nezvratný důkaz, že mozek není schopen v detailech vysvětlit své vlastní fungování. Právě z posledně jmenovaného má údajně plynout bytostná nepředvídatelnost společenských procesů, které jakožto komplikované systémy nelze řídit z jednoho centra, a z toho důvodu jsou prý veškeré pokusy nastolit centrálně řízenou společnost nevyhnutelně odsouzeny k neúspěchu. V duchu tohoto pojetí vedl Hayek nesmiřitelnou polemiku se socialismem, který podle něho jako jedna z forem řízené společnosti vede nevyhnutelně k útlumu sociální kreativity a v konečném důsledku i k ekonomickému úpadku a zprimitivnění sociálního života. A právě zde leží kámen úrazu. Ztotožněním socialismu s centrálně řízenou společností se oba diskutující totiž dopustili neodpustitelného přehmatu. Socialismus se historicky nezrodil z přesvědčení o vševědoucnosti lidského rozumu ani z víry v předvídatelnost společenských jevů, a potažmo tedy z přesvědčení plánovatelnosti veškerých aspektů života společnosti. Socialismus v té podobě, jak se rozvinul na evropském kontinentu v průběhu devatenáctého století, byl v první řadě reakcí na sociální nespravedlnost provázející soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Byl tedy původně mravně motivovanou praktickou reakcí na sociální nespravedlnost, a nikoliv ryze teoretickou koncepcí, vycházející z přehnaně domýšlivé víry v možnosti rozumu a z přesvědčení o účelné organizaci společnosti řízené z jediného centra.

Plánované hospodářství se skutečně stalo průvodním jevem pokřivené podoby socialismu, která byla po první světové válce nastolena v Rusku a po druhé světové válce importována do zemí střední a východní Evropy. Ani zde ale plánované hospodářství nebylo ani tak výrazem přesvědčení o svrchovaně účelném uspořádání společnosti řízené vševědoucím rozumem, ale spíše důsledkem ambicí zaostalého Ruska co nejrychleji dohnat rozvinuté země západní Evropy. Ke stejnému účelu dnes Čína využívá volný trh a kapitalismus bez odpovídajícího uvolnění v oblasti občanských svobod.

Když tedy Tomáš Ježek tvrdí, že Hayek vědecky vyvrátil socialismus tím, že ukázal absurdní charakter plánování za socialismu, nemůže být dále od pravdy. Socialismus jako systém přerozdělování, jímž je prostřednictvím progresivního zdaňování těm méně majetným členům společnosti rozdělován větší či menší díl z důchodu nashromážděného jejími majetnějšími členy, nikdy nebyl (a snad ani být nikdy nemůže) vyvrácen. Socialismus nelze vyvrátit či potvrdit uplatněním správné vědecké metody jednoduše proto, že socialismus ve smyslu přerozdělování společenského bohatství není vědecká teoréma, která by se dala vyvrátit ryze teoretickými prostředky. Socialismus je primárně záležitostí společenského konsensu, kterého je dosahováno v procesu demokratických voleb, tedy svrchovaně politickými prostředky.

Redukce historického neúspěchu socialismu na problém vědecké metodologie a nemožnost předvídat sociální procesy ve skutečnosti poukazuje k politické motivaci obou protagonistů pořadu, jakož i celého Hayekova díla. Na rozdíl od jeho zaslepených neoliberálních příznivců byl však Hayek ochoten si tyto pohnutky přiznat. Když například připouští, že jedinec vstupuje do společnosti poznamenaný stigmatem výchozí nerovnosti a že jeho úspěch záleží do jisté míry na štěstí, nebo když tvrdí, že v tržním řádu je „často nevyhnutelné, aby se výsledky úsilí konkrétních jednotlivců neshodovaly s jejich prokazatelnými zásluhami“, implicitně přiznává politickou motivaci, figurující v pozadí jeho ekonomické teorie. Taková upřímnost jeho dvěma vykladačům i veřejnoprávní televizi očividně chybí.

Když se posléze v průběhu diskuse na obrazovce objeví černobílé ilustrační záběry z předlistopadové éry zachycující rozpačitého zákazníka obchodu s nábytkem, který kriticky zkoumá nedokonale sesazené komponenty obývací stěny a fušersky polstrovanou sedací soupravu, s podtitulkem „socialistická, státem řízená ekonomika vede k nedostatku zboží, navíc nekvalitního“, které zanedlouho vystřídají barevné záběry na superluxusní sportovní automobily současnosti, v nichž se drtivá většina normálních smrtelníků nikdy v životě nesveze, provázené podtitulkem „tržní hospodářství a kapitalismus vede k produkci kvalitního i luxusního zboží“, mění se seriózně míněný publicistický pořad v nefalšovanou frašku.

Latentně apolitický způsob, jakým česká veřejnoprávní televize představila osobnost a dílo F. A. Hayeka, opětovně potvrdil, že se navzdory proklamované nezávislosti jedná o bytostně ideologické médium.

Autor je překladatel.