Češi podle Jana Patočky

Problematiku češství zmiňuje Jan Patočka na mnoha místech svého díla a v jiných relevantních textech než pouze v těch, které byly vybrány do svazků Češi. Na adresu editorů lze v krátkosti poznamenat, že publikaci opatřili důkladným personálním rejstříkem a v souladu s edičními pravidly ji doplnili o rozsáhlou ediční poznámku, vztahující se k vysvětlení původu přetištěných textů. Ze zcela pochopitelných důvodů uspořádání Čechů akcentuje hlediska filosofická. Proto se třeba texty o Chartě, patrně nejčtenější a nejčastěji citované v historických pracích o normalizaci, nalézají až v jedné z příloh. Je pravda, že jde spíše o popularizační texty, které zpřístupňují Patočkovy myšlenky obsažené ve filosoficky zaměřených spisech. Užitečné by mohlo být naopak tematické rozčlenění na texty o české filosofii a o českých dějinách, jakkoli to v případě tohoto autora nelze zcela důsledně oddělit. Nicméně u tak rozsáhlého edičního počinu je evidentní, že se jednoduše nelze zavděčit všem, a mám za to, že tematické rozčlenění textů v rámci sebraných spisů je, bez ohledu na řečené, vyhovující.

První, o poznání objemnější díl Čechů obsahuje Patočkovy publikované texty (včetně samizdatových). Zatímco zde editoři upřednostnili tematickou provázanost jednotlivých textů a knihu rozdělili do tří hlavních částí a tří příloh, druhý díl, složený z textů nepublikovaných, dodržuje zásadně chronologické řazení prací. Editoři v úvodu k druhé části uvádějí v tomto směru zajímavý postřeh: „Při objektivně-chronologickém řazení (které se tu přirozeně samo nabízí) dostává tento svazek jistou nezáměrnou kompozici: nestranná chronologie zde vytváří zajímavý tematický oblouk – od Masaryka k Masarykovi (podobně, i když ne tak nápadně, tomu bylo již u základního korpusu textů v prvním dílu tohoto souboru). Může to být v obou případech pouhá náhoda, ale možno v tom snad spatřovat i cosi symbolického: vyrovnávání s TGM představuje vskutku jakousi osu či páteř Patočkova uvažování o české filosofii a moderních českých dějinách.“ (díl II, s. 11)

Válka, jaro a normalizace

Texty, v nichž se Patočka vyrovnává s českou minulostí a hledá „smysl“ českých dějin, jsou i pro širší čtenářskou veřejnost zřejmě tím nejzajímavějším (a také asi nejpřístupnějším). V Patočkově tvorbě můžeme nalézt tři periody jeho zvýšeného zájmu o problematiku češství, resp. smyslu českých dějin. Poprvé těsně před druhou světovou válkou, podruhé v době Pražského jara a potřetí za normalizace.

V době, kdy se po našem úspěšném vstupu do EU „smysl Evropy“ stále více redukuje na boj o zemědělské dotace, volný pohyb kapitálu a normování jakosti potravin, zní jako hudba z jiného světa Platonem inspirované Patočkovo přesvědčení z Kacířských esejů, že „jediná ze světových kultur je kulturou nahlédnutí... [a že] starost o duši zrodila Evropu“. Autor se tu opírá o určitou linii evropského myšlení, které hledá základ Evropy a svobody člověka v antické polis, od jejíchž počátků vede cesta ke krizi i novověkého světa. Právě tento pojem Evropy, kterému někteří vytýkají jeho naprostou libovolnost (Dušan Třeštík), je Patočkovým nejčastějším kritériem při hodnocení českého národa. Univerzalismus evropské ideje se v novověku rozložil do partikularismu jednotlivých státních celků, což se v éře koloniálního imperialismu promítlo do celého světa. Tomuto procesu neunikli v moderní době pochopitelně ani Češi.

Patočka se začal rozsáhleji zabývat českými dějinami již na sklonku třicátých let. Právě z této doby pochází jeho důležitý text Česká vzdělanost v Evropě (Praha 1939) – naneštěstí právě tuto práci zde nenalezneme a je nutné sáhnout po 4. svazku sebraných spisů, což je jedno z úskalí jejich výše zmíněného tematizování.. Již zde je patrný Patočkův značně vyhraněný a značně kritický výklad meziválečných dějin. Najdeme tu skeptické hodnocení Karla Čapka, kritiku zpovrchnění života a prvorepublikové stranické demokracie. Takovýchto kritik bychom po Mnichovu objevili v české společnosti nespočet. Přesto Patočka tou svou vůbec nezapadá do pomnichovského defenzivně kolaborantského kontextu, kdy se Jaroslav Durych vysmíval diletantismu a servilitě Masarykových filosofických padělků, Jiří Stříbrný připomínal pikle benešovců a Rudolf Voříšek vzýval ochranu slabého a neduživého národa v německém objetí. Editoři správně upozorňují, že „tyto [Patočkovy] texty, v nichž vyniká zvláště autorovo přísné hodnocení stavu české vzdělanosti a vůbec kulturních poměrů v době první republiky, je třeba čísti spolu s tzv. Lovaňskými přednáškami a s epistulárním cyklem Co jsou Češi” (díl I, s. 14). Mezitím se však Patočka k tématu, zvláště na konci šedesátých let, ještě několikrát vrátil. Nejdůležitějším textem v tomto směru byla nepochybně přednáška Filosofie českých dějin z roku 1969. V závěru nalezneme gros jeho tehdejšího myšlení českých dějin. Ve sporu o jejich smysl se zastává faktické diskontinuity, tj. český národ není pouhým pokračováním tradiční hierarchicky formované společnosti v Čechách, zároveň však nepopírá jistou kontinuitu morálního zaujetí a příkladu, jako u Palackého. K tomu dodává: „Zato existuje na sociálním základě elementární demokratismus českého a zčásti i slovenského národa… Myšlenka rovnosti dovedená do plného vyrovnání, i hospodářsko-sociálního, je nám však srozumitelná a blízká, naše vtělení do socialistického tábora je z tohoto hlediska pochopitelné a důsledné. Neméně pochopitelné a důsledné je však potom v tomto rámci přidržování se tendence universálně demokratizační.“ (díl I, s. 199)

Konstrukce dějin

Na Patočku silně zapůsobil zážitek normalizace. Názorový posun během několika málo let mezi publikací O smysl dneška, shrnující články – často plné optimismu – ze závěru let šedesátých, a „dopisy“ dostatečně dokresluje tento šok. Profesionální historici často nad jeho Dopisy německé přítelkyni, jak zní druhý název, resp. podtitul souboru Co jsou Češi, skřípou zuby. Nicméně nelze Patočku číst historickýma očima, protože jemu nejde o historickou analýzu, nýbrž o konstrukci dějin (díl II, s. 12). Právě v „dopisech“ plně rozvinul v šedesátých letech jen naznačenou koncepci „velko- a maločešství“. Malé češství je takové, které na rozdíl od velkého, jež mohlo myslet na problémy Evropy, myslelo jen samo na sebe – protože jinak to ani nešlo –, na udržení své existence, kterou stále více identifikovalo s řečí. Až sem dospělo Patočkovo rozlišování Bolzanova a Jungmannova národního programu (viz díl I, s. 293 ad.). Zatímco první akcentoval univerzalisticky motivované občanské pojetí národa, které ovšem překračovalo tradiční zemský patriotismus, druhý kladl důraz na partikularistické jazykové vymezení. Na posledních stránkách citovaného souboru pak autor provokativním způsobem zpřítomňuje trvající české moderní trauma: „V kapitole o sebevědomí ve Fenomenologii ducha Hegel ukazuje, že otrok, který má své sebevědomí v pánovi, vznikne tak, že přežije a chce přežít otřes strachu před smrtí. Viděno ve velkém je to totéž, co se s námi stalo v roce 1938, nikoli cizím diktátem, nýbrž vlastním podrobením podle Benešova rozhodnutí. Slabšímu, ale obranyschopnému nelze přece nic diktovat; jeho věc, chce-li trpět a zemřít, anebo ne. Zdá se mi tedy, že Češi, tito shora osvobození sluhové, propásli příležitost dodatečně a samostatně vybojovat svoji svobodu…“ (díl I, s. 323)

Na závěr je nutné připomenout, že se v loňském roce objevil ještě jeden zásadní vydavatelský počin, jenž se týká Patočkova promýšlení českých dějin. Je to objemný svazek Spor o smysl českých dějin 2, který vydalo nakladatelství Torst. Editor Miloš Havelka v něm navazuje na první díl, který vyšel již před neuvěřitelnými 12 roky. V těchto Posunech a akcentech české otázky, jak zní podtitul edice, je postiženo období let 1938-1989. Havelka zde také přetiskl tři zásadní Patočkovy texty (Česká vzdělanost v Evropě, Filosofie českých dějin a Mají dějiny smysl?) a v úvodu knihy k nim nalezneme rovněž jeho kvalifikovaný komentář. Navíc řada autorů, kteří přispěli do publikace, Patočku inspirativně komentuje.

Autor je historik a právník.