Zapomeňme pro chvíli na nu-jazz a pojďme se vrátit o několik desetiletí nazpět. Do doby, v níž se kapely neobešly bez obrovských kontrabasů, zlatých trubek se třpytivými dusítky, jemných metliček klouzajících po bicí soupravě a bez zpěvaček ve stylových šatech. Těmi nejlepšími průvodci budou švédští Koop a jejich nové retroalbum Koop Island. Cesta do hudební budoucnosti může vést i zadem.
Tahle kapela je v těžké pozici. Už v roce 1997 vydala svůj velký hit Glömd a o čtyři roky později na obzor vystoupalo jejich Summer Sun – skladby, na které se navazuje jen ztěžka. Pokud by se pánové Simonsson a Zingmark drželi tohoto vzorce (s každým dalším albem ještě větší hit), měl by i z novinky Koop Island vyplout evergreen na sluncem ozářeném ledoborci. Podařilo se?
Úvod aktuální desky v porovnání s předešlým albem Waltz for Koop překvapí spíše nepříjemně. První skladba Koop Island Blues vás utopí v kaluži lepivé nudy. To nejpodstatnější si, jak se vzápětí ukáže, naštěstí kapela ponechala: opět vychází z akustických písničkových podkladů, které jen sporadicky dokreslí syntezátorem nebo jiným elektronickým efektem. Staromilská adorace klasických instrumentů a postupů ční z každého taktu.
Ten výše zmíněný příklad písničky, která má potenciál chytře se zabydlet ve vašich sluchovodech, je skladba Come to Me. V uších vám nadlouho zůstane několik úvodních sekund, se kterými se přivalí tolik sváteční atmosféry, že byste s ní mohli slavit Vánoce celý rok. Není to sice takový šlágr, který by nadobro přirostl ke Koop jako jejich synonymum, nicméně má sílu přenést bedlivého posluchače do jiných estetických dimenzí. Soulový hlas mladé japonské vokalistky Yukimi Nagano, jakoby vyřezaný z New Yorku třicátých let minulého století, se tady proplétá mezi jemnými údery do činelů a staví se proti „gentlemansky“ pracujícím pístům trubek. Jejich krátké sólo pak celou skladbu korunuje a dělá z ní tak cenný kousek, že pokud bude jednou lidstvo posílat do jiných vesmírných galaxií své nejlepší produkty, nemělo by zapomenout na magnetofonový pásek (či vinylovou desku) právě s Come to Me.
V podobně rozverné atmosféře se nese celá deska. A nutno podotknout, že tenhle přívětivý sound je postaven výhradně na „běžně dostupných“ nástrojích bez zásahů techniky. Na takřka neslyšitelném a zastřeném podkladu malých perkusí, půlnočně znějícího xylofonu, vyťukávaném rytmu malých činelů a příjemně dunícího kontrabasu. Právě díky tomu je Koop Island balzámem na uši ztýrané bičováním elektronikou nebo kytarami stojícími na opačném pólu planety hudby. Pro samé semišově znějící motivy tak nezbývá příliš času hledat na desce drobné nedodělky či zdůrazňovat některé momenty zavánějící amatérstvím. Hlavní důvod je ale ten, že Koop se pustili na území, o kterém si už každý dávno myslel, že se zde nic nového nenarodí a muzikanti budou jen vykrádat své předchůdce. Jenže švédská kapela dokázala vsadit na něco ne zcela obvyklého. Do současné hudby, určené především k bezprostřední spotřebě, vrátila při všem tom veselí onu příjemnou pomalost, díky níž se může v hudební lázni řádně vyráchat i hektický posluchač dnešní doby. Nuže: nemá valného smyslu tuto desku za každou cenu srovnávat se dvěma předešlými alby. Koop Island je úplně jiná kapitola, která si zaslouží vlastní emoční i analytickou expertizu.
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
Koop: Koop Island. !K7; 2006.