Pitomci a děvky znavení zábavou

Trojská válka v Shakespearově pojetí není patetickým hrdinským eposem, nýbrž podrobena pohledu renesančního racionalismu odhaluje chladnou pragmatičnost Řeků a zastydlý konzervatismus Trójanů. I proto si hra vysloužila nálepku „divná“, žánrově je totiž jen těžko zařaditelná, a umísťuje se tedy kamsi mezi tragédii, komedii, satiru, grotesku nebo dokonce politický pamflet, reflektující reálný dobový válečný konflikt mezi Španělskem a Británií.

Odkazy leckdy dnešku již nesrozumitelné vyřešila dramaturgie Divadla Na zábradlí pochopitelným krácením a – jak už je v této instituci zvykem – polopatickým sloganem: „Samé smilstvo a válčení, to jediné nevyjde z módy.“ Výrok, který v originále pronese cynický glosátor Thersites v polovině posledního dějství, může bezesporu posloužit jako přitažlivá aktualizace v jakékoli době. Režisér Jiří Pokorný jím společně s peprným dodatkem „vošousti!“ svou inscenaci dokonce uzavírá. To napovídá mnohé.

Není hrdinů na přehlídkovém mole

Již v Shakespearově předloze není i přes zdánlivě jednoznačný titul žádných hrdinů. Kressidiny výstupy jsou omezeny na okukování trojských chlapců a chlapů, soulož a následné loučení s Troilem či koketerii s novým zbožím v řeckém táboře; mladíček Troilus si přihřeje polívčičku ještě při obhajobě uloupené Heleny, jíž štve své sourozence do další nesmyslné války. Strůjce jejich krátkého milostného štěstí Pandarus nedospěje ve svém myšlenkovém obzoru dál než k nihilistickému cynismu citovaného Thersita. A slavní bojovníci, oficiálně ověnčení titulem „hrdina“, představují ve skutečnosti bandu, bavící se opileckým tlacháním, povalečstvím a bezcílnou agresivitou.

Pokorného inscenaci Troilus a Kressida lze metaforicky označit za dokonalý model haute couture současné divadelní zábavy. Scéna je střižena jako přehlídkové molo pro velkolepou podívanou: početný zástup českých muzikálových a filmových hvězd režie zručně aranžuje na titěrné scéně Divadla Na zábradlí, předvádějí se tu nejroztodivnější kostýmní i rekvizitní výstřelky typu alobalových obušků, nahrazujících v bitevních groteskách obligátní meče, nebo zveličených ozdob mužských pohlaví a dalších vtipných vycpávek, zhmotňují se zde postmoderní verze antických hrdinů, jakoby okopírovaných z filmových předloh Asterix a Obelix nebo Superman. A všechno je to tak dokonale divné, že v prvních minutách představení divák neví, zda ho při těch bizarnostech nešálí zrak.

Pokorný vyhání svou inscenaci do krajní karikatury jak v celku, tak v detailech. Přelom středověkého řádu a moderního světa reflektovaný Shakespearovou hrou je zde nahrazen ještě ostřejším kontrastem: hravou vizuální stylizací, která se pohybuje spíše někde mezi řeckým motorkářským pravěkem a trojským clubbingovým rokokem.

Antičtí héroové – a nezáleží na tom, z kterého jsou tábora – nejsou v Pokorného pojetí schopni již ani trapné hry na vojáky a zvířecím rykotem, drsňáckými pózami či nadužíváním oslovení „pitomče“ se pokoušejí alespoň o chabou nápodobu chlapství, když je mužství dnešku tak cizí: Achillovou (David Švehlík) patou je jeho zvýrazněná homosexualita, Agamemnon (Miloš Mejzlík) je vyřvaný alkoholik, vtipně kontrastující s téměř neslyšným, zato tím užvaněnějším mikulášským Nestorem (Zdena Hadrbolcová), a Menelaos (Petr Čtvrtníček) není zkrátka nic víc než takový ubohý dementek.

Nejen pohybově virtuózní Kressida (Gabriela Pyšná), ale vesměs všechny přítomné dámské protějšky postávající u kraje mola jsou daleko spíše zaujaty image svým i svých idolů než politickým děním. A i v dalších rovinách stylizace je to všechno náramně vtipná fraška, včetně rozkošně mutujícího Troila (Ladislav Hampl), černošské Venuše Kassandry (Natálie Drabiščáková), vymazleného dredaře Parida (Jan Lepšík), bavičského Supermana Aenease (Tomáš Petřík), transvestitního Patrokla (Hynek Chmelař), tupého lamželeza Ajaxe (Pavel Liška), jednookého intelektuála mezi hovady Odyssea (Igor Chmela), slovního ekvilibristy důstojného vzezření Pandara (Jiří Ornest) a i takových důsledků, jako je například Hektor téměř neschopný odříkat svých pět replik (Daniela Hůlku alternuje Tomáš Hájíček), nebo programu k inscenaci, který je na rozdíl od jevištní reality encyklopedickou miniaturou, vypočítávající úctyhodný seznam hrdinských činů přítomných pánů.

Karikatura na druhou

Karikatura a extravagance jsou přídomky, kterými bývají charakterizovány snad všechny poslední Pokorného režie. Troilus a Kressida se tomuto trendu nijak nevymyká. Inscenace sází na expresivní pozérství, které střídavě funguje dle míry talentu a výdrže příslušných členů hereckého souboru. A na situace vypointované komediálním rozehráváním různých druhů projevů hlouposti či falešného chlapství jako chytání protivníka za rozkrok či reproduktorem zesílené praskání kloubů, groteskními exhibicemi odhalených zadnic či směšnými ilustracemi, jako když Achillův milenec Patroklus odstraňuje skvrnu na rekově reputaci symbolickým vytíráním podlahy. Na jemné vyšívání téměř nepostřehnutelnými detaily, kdy například Leoš Noha ve své dvojroli nepromluví po celou dobu tříhodinového představení a na děkovačce zůstává po odchodu ansámblu nerozhodně stát, neschopen se rozhodnout, na kterou stranu se přidat (rozuměj trojskou či řeckou).

Pod oslnivou fazónou se nicméně neskrývá důmyslný střih. Pokorného megakarikatura je prázdná, jejím předobrazem není nic víc než zase jen karikatura, připomínající umělou realitu soutěží Big Brother nebo Trosečník, které nám tezi o smilstvu a válčení servírují každý den. V dramaturgické volbě vznáší inscenace jasnou otázku po smyslu morálního řádu v amorální době, hřmotný humor inscenace ji ovšem překřikuje. Jiří Pokorný nabídl zábavnou kulisu, odpovědi však nechává na nás.

Autorka je teatroložka.