Psaní-nepsaní pod čarou

Spisovatel Enrique Vila-Matas (1948) náleží na poli krásné literatury k tomu nejzajímavějšímu, co může současné Španělsko světu nabídnout. Třebaže ve svých dílech vyhledává prostor rodné Barcelony, není katalánským nacionalistou a své prózy píše španělsky: „Maminka mě vychovala k tomu, abych v mateřštině říkal pravdu,“ poznamenal v jednom rozhovoru s typickou, lehce zastřenou ironií, která je mu vlastní. Prakticky žádná z jeho dvaceti knih přeložených do více než dvaceti jazyků se totiž neobejde bez mystifikace.

Proti emisarům nicoty

Vila-Matasovým literárním debutem se stal román Žena v zrcadle pozoruje krajinu z roku 1973, avšak opravdový věhlas se dostavil teprve s přelomem století, kdy obdržel několik literárních cen, které mu také zajistily širší čtenářské zázemí. Na domácí půdě ovšem tolik vavřínů nesklízí, a to z několika důvodů. Nevěnuje se domácím tématům, nenavazuje na národní realistickou tradici – bližší je mu volnost, představivost a experiment Latinské Ameriky, popřípadě střední Evropy. O národním literárním prostředí se vyjadřuje provokativně a nelichotivě. V tomto ohledu je pozoruhodná Vila-Matasova novinářská činnost, mnohdy označovaná nálepkou kontroverzní. V různých glosách a rozhovorech tvrdí, že španělský literární kánon je diktován mafiemi, jimž jde především o momentální zisk a ne o kultivovaného čtenáře, oficiální představitele španělské kultury nazývá kulturními delikventy. Spisovatele rozděluje na prvotřídní a ty druhořadé. Sám se řadí k těm druhým, avšak s ambicemi prvních, neboť kdyby netoužil dosáhnout absolutna, dovést dílo k dokonalosti, nemohl by vůbec umělecky tvořit. Brojení proti nestoudné komercializaci literatury představuje jeho oblíbený námět. V závěru projevu při přebírání Premio Rómulo Gallegos za rok 2001, nejvýznamnější latinskoamerické mezinárodní ceny za román, vyzval spisovatele, „aby čelili emisarům nicoty – v literatuře stále četnějším – a aby s nimi bojovali na život a na smrt, a nenechali tím lidstvo právě v rukou smrti. (...) Neboť, říkejte si, co chcete, psaní může člověka zachránit. I z nemožného.“ Pozornost vzbudil Vila-Matas i svými fiktivními novinovými rozhovory, v nichž si často sám vymýšlel jak otázky, tak odpovědi svých partnerů. Pověstný je jeho smyšlený rozhovor s Marlonem Brandem, neuskutečněný pro Vila-Matasovu obavu z údajně nedostatečné znalosti angličtiny.

Vytříbený smysl pro mystifikaci se projevuje i v jeho románech. Skutečnost se často nepostřehnutelně prolíná s fikcí, do autobiografického vyprávění pronikají smyšlené příběhy, ve výčtu faktů zdomácňují nereálné údaje. Záliba sbližovat a míchat nesourodé prvky se projevuje i na stylistické rovině. V jednom textu se objevují pasáže výpravné, esejistické, fejetonistické, deníkové, vedle citátů a parafrází z odborných pojednání stojí úryvky z poezie.

Vila-Matas v žádném případě nevěří na smrt románu. Patří k těm, kdo jsou přesvědčeni, že román nezaniká, nýbrž že se vyvíjí. Jeho evoluce směřuje k stylové i obsahové různorodosti, nejvíce se nyní román přibližuje eseji. Do románu se vejde vše, román není žádnou domácí, zavedenou a neměnnou institucí, ale proměnlivou univerzální kategorií, adekvátně reagující na stav a vývoj světa a lidského individua v něm. Na okraj poznamenejme, že podobné Vila-Matasovy postupy a prohlášení příliš velkou, natož radikální novostí nevynikají. Pružnost struktury, látková a motivická pestrost, mnohotvárnost kompoziční výstavby a výrazových rovin a prostředků patří k základním charakteristikám románu obecně. K Vila-Matasovým velkým přednostem ovšem patří, že rozmanité a někdy nesourodé vlastnosti tohoto volného, elastického žánru umně a stále značně netradičně využívá a spájí.

Oběti nemoci mlčení

Románem Bartleby a spol. (2000) proniká metaspisovatel Enrique Vila-Matas do širšího čtenářského povědomí nejen ve Španělsku, ale i v cizině: kniha se stává jeho nejpřekládanějším dílem. Patří k těm autorovým románům, ve kterých se za pomoci nevšedních narativních experimentů pojednává o tvůrčí neschopnosti a životním ztroskotanectví hlavní postavy. Jméno z názvu románu odkazuje na svérázného, samotářského písaře zřeknuvšího se života, Bartlebyho ze slavné Melvillovy povídky. Bartleby je pro pisatele knihy synonymem „spisovatelů negace“, autorů, kteří v určitém okamžiku života definitivně rezignovali na svou tvorbu a žádné dílo již do smrti nenapsali, někteří dokonce nedokázali napsat či dovést do konce ani knihu první. Podlehli „Bartlebyho syndromu“, vědomí reálné nemožnosti napsat vytoužený, vševyjadřující text. Kniha je koncipována jako osmdesát šest „poznámek pod čarou komentujících neviditelný text“, zároveň však jako pisatelův soukromý deník.

Román lze číst jako nápaditou, pozornou a citlivou příručku k fenoménu negace v moderní literatuře. Z historie světové literatury, stejně jako z dějin privátních životů, jsou zde různým způsobem – od stručně okomentovaného krátkého úryvku jednoho díla přes biografickou momentku po nalezení nečekaných souvislostí mezi zdánlivě zcela odlišnými prvky a osobami – představeni ti nejvěhlasnější literáti (Sokrates, Wilde, Beckett) vedle autorů a podivínů téměř nebo úplně neznámých, protože třeba vymyšlených (Joubert, Bénabou, Pineda). Mezi nejvyhledávanější, nejoblíbenější či nejpříkladnější představitele „nemoci“ mlčení náleží Franz Kafka, Robert Walser, Jean-Arthur Rimbaud, Juan Rulfo, Fernando Pessoa a další.

Druhé čtení může být značně kritičtější. Nacházené vztahy, shody a podobnosti mezi spisovateli a jejich tvorbou jsou příliš obecné, někdy povrchní a nahodilé, jindy z literárního hlediska druhořadé až naprosto nepodstatné. Pisatel se do knihy snaží zahrnout celý literární korpus, časově ani prostorově neohraničený, proto se mu bez větších zádrhelů daří nacházet překvapivé paralely, zatajené analogie. Nalézt a katalogizovat jedince, kteří se dobrovolně a pro okolí předčasně literárně odmlčeli, je sice zajímavé, dokonce přímo podnětné, méně však přínosné. Samotný pisatel to rovněž připouští, „existuje totiž tolik spisovatelů, jako je způsobů opuštění literatury a neexistuje jednota celku“. Jistou nekonzistentnost románu dokresluje také fakt, že někteří ze zahrnutých napsali řadu děl (Maupassant, Jiménez), jiní jsou zase oprávněně nazýváni „antibartlebyovskými spisovateli“ (Gadda, Simenon). Jedná-li se pouze o mystifikační hru, působí poněkud samoúčelně.

Neúnavný stopař Bartlebyů

Nejlepší, nejvíce obohacující čtení se nakonec, a snad trochu překvapivě, zdá být to, jež se zaměřuje (nikoliv ovšem výlučně a zaslepeně) na postavu samotného pisatele. Je jím postarší, osamělý a bezvýznamný písař, autor jednoho románu, který se po pětadvaceti letech tvůrčího půstu odhodlá sepsat postřehy a pozorování o sobě blízkých, a někdy i podobných, spisovatelích. Tyto komentáře jsou místy prostoupeny trpce úsměvnými poznámkami z vlastního života, které naprosto výmluvně dokládají autorovo bartlebyovství. Deníkové záznamy působí jako tragikomická groteska. Jejich autor se schválně stylizuje do ještě většího životního vyděděnce a outsidera, než ke kterému ho předurčuje jeho hrb a monotónní zaměstnání: „Nacházím jisté potěšení ve vzpurnosti, v podvádění života, v hraní si na radikálního záporného literárního hrdinu (neboli v hraní si na protagonistu těchto poznámek pod čarou), v pozorování života ubožáčka, který vlastně žádný život nemá.“

Pátráním v cizích životech a dílech a věčným únikem do nich se pisatel, neúnavný „stopař bartlebyů“, snaží dopátrat podstaty a smyslu svého života i obecných zákonitostí světa, kterému se čím dál více a nekontrolovatelněji zhoubně odcizuje. Sepisující písař se snaží najít střed, podstatu, absolutno v psaní a žití. Jeho pokusy, charakteristické deformovaným nadhledem a ironií, ovšem vyznívají značně zoufale. Samotný Vila-Matas, nakažený zdánlivě nevyhnutelnou a neléčitelnou negací, po prezentaci knihy vážně uvažoval o odchodu do literárního důchodu. Nestalo se tak.

O Bartlebym a spol. jako o románu lze mluvit jen potud, pokud za vystupující postavu nebude pokládán jen autobiografický písař, ale i všichni zkoumaní spisovatelé, a pokud bude jejich životní materiál brán na úrovni života autora spisku. Jinak by totiž scházela epizodičnost, rozmanitost a četnost – jak v osudech postav, tak v prostředích a v dějích, pro román nezbytných. Jeho jedinou zápletkou by byla skutečnost, že se písař rozhodl napsat nashromážděné poznámky. Přijmeme-li ovšem, že spíše než o příběh ze života se jedná o pospojované informace z knihovny, říkáme tím zároveň, že žánr románu byl opět zásadně obohacen a rozšířen.

Autor je romanista.