Dejvické divadlo se rozhodlo dramaturgicky experimentovat a přizvalo ke spolupráci režiséra Jiřího Havelku, jenž obvykle nepracuje s předem pevně daným textem. Takový přístup vyvolá mnohé otázky.
Dejvické divadlo si po dlouhou dobu pečlivě udržuje své přední místo na mapě pražské divadelní sítě. Navenek je to divadlo mladistvé, dynamické, odvážné. Na druhé straně se může těšit z takřka permanentního diváckého zájmu. Jeho vrcholná a průběžně dobře časovaná forma je bezesporu zásluhou soustředěného uměleckého vedení, jemuž se již více než jedno desetiletí věnuje režisér, pedagog a v současné době stále častěji i filmový herec Miroslav Krobot.
Loni do poměrně stabilního a kvalitního hereckého souboru (Ivan Trojan, Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, David Novotný aj.) přibyli noví herci mladší generace (Václav Neužil, Martha Issová), kteří – jak se zdá – vhodně doplňují stávající sestavu. DD si v poslední sezoně vedlo velmi dobře v očích kritiky, což mohou ilustrovat například výsledky ankety o Cenu Alfréda Radoka v kategorii Divadlo roku, kde se Dejvické vytrvale drží na samé špici. Nicméně se dalo tušit, že bude třeba přijít s novými impulsy, které pomohou divadlu získat energii pro další sezony.
Výzvy nejen režijní
V Dejvicích celému Krobotovu týmu (pokud si vůbec takovéto označení můžeme dovolit) záleží na zachování kontinuity a udržení specifické tváře divadla a jeho uměleckého směřování. V letošní sezoně umělecký šéf prokázal, že jeho vize a směřování jsou neseny velmi dobrým záměrem. Krobot zve k hostování jiné režiséry a vědomě tak nutí svůj ansámbl, aby vstřebával nové impulsy a zakoušel nové režijní (i herecké) přístupy. A není možná ani tak podstatné, zda se jedná o osvědčenou kategorii typu J. A. Pitínského (jehož inscenace podle Goethova románu Spřízněni volbou patří k tomu nejlepšímu, co lze v DD vidět, viz A2 č. 12/2007), nebo naopak o režiséra nejmladší generace Jiřího Havelku, kterého publikum může znát z jeho současné práce ve Studiu Ypsilon, z jeho hereckých a režijních aktivit spojených s uskupením VOSTO5 či možná též z jeho moderátorských aktivit v pořadu Baráž na jedné z českých hudebních televizních stanic.
S inscenací Černá díra přichází do DD nový režisér, ale také mírně odlišná tvůrčí metoda. Již v několika předchozích inscenacích – například Člověče, zkus to! (DISK DAMU) či Drama v kostce (Studio Ypsilon) – jsme mohli vidět, že Havelkovo jevištní dílo nemusí vznikat na základě pevné literární předlohy. Mnohé situace Černé díry bezesporu nesou známky kolektivních i individuálních improvizací realizovaných v průběhu zkoušení, výsledná jevištní podoba však je pevně fixována a místo pro okamžitou (neřízenou) improvizaci z ní takřka zcela mizí.
Hra, která klade otázky
Přes jistou danost výsledného tvaru může být ústředním pojmem a tématem této Havelkovy inscenace „hra“ a principy samotné hravosti. Hraví jsou herci, hravé je jejich vedení, hravě rozehraný je (jednoduchý) příběh. Inscenace vypráví a rozehrává stále znovu a znovu jednu, veskrze banální situaci. V jednotném a zdánlivě uzavřeném prostoru (až filmově kýčovité) americké benzinové pumpy se setkávají komediálně vystavěné typy – barmanka, místní policajt a zákazníci – každý patřičně podivný. Variace na výchozí situaci začínají drobnými časovými posuny příchodů a odchodů postav, které stavějí do podobných, byť ve výsledku zcela rozdílných dramatických situací odlišné postavy. Před divákem rotuje stále tatáž situace, její varianty jsou však (řečeno slovníkem postmoderní teorie) v „ekvivalenci rozdílné“. Původní drobné odchylky však nakonec vyústí ve zdánlivě nepravděpodobné, leč bezesporu komediálně úderné zdvojování postav, až se z nich stane postava jediná.
Jako by jednou z hlavních nevyřčených, nicméně všudypřítomných otázek bylo právě ohledávání možností příběhů a jejich vyprávění. Jako by úvodní situace nebyla schopna vytvořit příběh. Jako by dnešní doba nebyla schopna příběh udržet. Jako bychom stáli na rozpacích před skutečností, že z příběhů se staly všední historky, že příběh si skládáme z rozdrobené následnosti a souslednosti epizod. Není se asi co divit, když postavou, do níž se nakonec všechny ostatní postavy inscenace vtělí, je jakási nová verze obchodního cestujícího, jenž sice nemá nic na prodej, oslovuje však ostatní s dotazníkem, který zjišťuje, co si myslí Američané o Američanech. Rozličné teorie her nám říkají, že cílem hry není nic jiného než hra samotná. Cílem takovéhoto dotazníku je nesmyslné tázání samo. A výsledek je navíc předem jasný – jste průměrný Američan!
Na počátku nebylo slovo, na počátku byl hluk. Havelkova inscenace v Dejvickém divadle začíná ohromujícím zvukem, jako bychom prolétali temnotou do jiné dimenze. Na konci je exploze, která pohlcuje to, co ne-vyprávěním příběhu/ů dočasně vzniklo. Černou díru lze přirozeně vnímat jako hravý pokus o pobavení diváka zdánlivě hloupými scénkami. Pod zdáním ledabylé hravosti lze ale vyčíst otázky v mnohém instruktivní a pro dnešní dobu symptomatické. Režisér Havelka totiž ve spolupráci s kreativními herci dokáže z principu hravosti vytvořit inscenaci, již lze číst (se všemi riziky takovéhoto zobecnění) jako metaforu naší doby. A Ivan Trojan si přitom může bez obav cucat na scéně pistoli z prstu nebo (klaunsky připitoměle) padat pozadu ze sedačky.
Diváci Dejvického divadla jsou možná zvyklí na inscenace mírně odlišné, přesto je Černá díra dobrým vkladem do dramaturgické skladby repertoáru. A vůbec přitom nevadí, že se možná (co možná – určitě!) budou mnozí diváci ptát, kdo že je ten autor inscenace – jakýsi Doyle Doubt – vlastně zač… Slyšel o něm někdy někdo? Dejvické divadlo si ale své diváky i přes takovéto drobné naschvály rozhodně dál udrží.
Autor je vedoucí Katedry divadelní vědy FF UK.
Dejvické divadlo – Doyle Doubt: Černá díra. Režie Jiří Havelka, scéna a kostýmy Dáda Němeček, Lucie Masnerová, dramaturgie Eva Suková. Premiéra 12. dubna 2007.