Názory, jaké bude (je) dědictví Tonyho Blaira, se poté, co 11. května oznámil, že 27. června 2007 definitivně odstoupí z postu britského ministerského předsedy, dost rozcházejí. Například u mnohých svých voličů ve svém volebním okrsku je kupodivu stále docela v oblibě. Dost přitom záleží na tom, co konkrétního pro tu či onu skupinu vykonal. Během deseti let Blairova poslancování klesla kupříkladu nezaměstnanost ve Worcesteru na polovinu. Hrabství má dnes moderní nemocnici, jejíž výstavbu konzervativci čtyřicet let slibovali, ale nesplnili, rozsáhlá je v tomto místě i sociální bytová výstavba. To mohou být jen některé z důvodů přetrvávajících sympatií.
Naopak nedávná televizní hra Alistaira Beatona Přelíčení s Tonym Blairem odhadovala premiérovu budoucnost a narýsovala portrét muže, kterého opustili jeho bývalí spojenci, a který nedokáže najít nic pozoruhodného, čím by se nadále zaměstnával, a ani způsob, jak si vydělat na zaplacení nákladného životního stylu, na nějž si zvykl. Navíc mu hrozí proces u mezinárodního soudu za vpád do Iráku. To ovšem byla drsná fantazie – skutečnost bude zřejmě laskavější. Blairovi se určitě z finančního hlediska nepovede špatně. Doživotní penze bývalého premiéra představuje 63 468 liber, a jakmile dosáhne šedesáti let (v roce 2013), přibude mu jako dlouholetému poslanci navíc ještě důchod ve výši zhruba dalších 40 tisíc. Chystaná autobiografie mu pak vydělá určitě neméně než 4 miliony liber.
S přáteli a myšlenkovým odkazem to už může být horší. Niall Ferguson, historik z Harvardovy univerzity, který své názory často projevuje v různých novinových komentářích, shrnul svůj úsudek takto: „Blairovo dědictví bude zřejmě podobné jako dědictví Margaret Thatcherové. Jsme skoro tam, kde jsme byli. Co si britští voliči přáli? A čeho se jim dostalo? Šlo o thatcherovskou ekonomiku beze své původně spíše drsné tváře, jakýsi thatcherismus naměkko, s jistým stupněm starého labouristického přerozdělování, které do toho vpašoval (odcházející, pozn. překl.) ministerský předseda. Nakonec si myslím, že jeho reputace bude víc než čím jiným určována jeho zahraniční politikou, zvláště co se týče Iráku.“
Mluví-li ovšem Niall Ferguson o „jistém stupni přerozdělování“, pomíjí některé důležité údaje. Ze „seznamu bohatých“, který v dubnu uveřejnily Sunday Times, vyplývá, že během deseti let Blairovy vlády si 1000 nejbohatších Britů své jmění ztrojnásobilo. Jen v minulém roce vzrostlo o 20 procent na celkem 360 miliard liber šterlinků. V témže roce stoupl ve Velké Británii počet lidí, kteří žijí v chudobě, z 12,1 milionu na 12,7 milionu. Za období let 2005–2006 se zvýšil počet dětí žijících v chudobě o 200 000 – na 3,8 milionu. Již 18. března 1999 přitom Blair prohlásil: „Je naším historickým cílem, abychom byli první generací, jež skončí s dětskou chudobou.“ A na konferenci své strany na podzim téhož roku tvrdil: „Třídní válka skončila. Ale boj za skutečnou rovnost teprve začal.“
Na ostré společenské polarizaci, kterou Británie prožívala během deseti blairovských let (a která ovšem dále pokračuje), je nejzajímavější skutečnost, že k ní docházelo současně s rozšiřujícím se „sociálním státem“, jenž ji měl teoreticky zmírňovat. Deset let úsilí o skončení dětské chudoby, o zvyšování úrovně vzdělávání a o zlepšení zdravotnického systému mělo jenom malý vliv právě na ty lidi, jimž mělo pomoci nejvíc.
Uspokojivý není ani Blairův stranický odkaz. Labour Party má dnes méně členů než při Blairově nástupu do funkce předsedy strany. Její funkcionáři jsou teď rádi, když se v místních volbách přehoupnou přes 25 procent. Opoziční konzervativci získávají se svým omlazeným vedením sice více voličské přízně, zdaleka však nevyvolávají ve společnosti takový nadšený ohlas, jako se to před deseti lety povedlo „nové Labour“. Liberálové, třetí významná strana, prožívají období slabosti. Ve Skotsku tak například ve volbách zvítězili nacionalisté, kteří usilují o samostatnost.
V době vlády Margaret Thatcherové, tedy až do počátku 90. let, byli politickými i kulturními hegemony konzervativci. Poté, co se v roce 1994 stal Tony Blair předsedou Labour Party, převládla výrazně jeho strana. Tyto časy však již minuly. Po Blairově odchodu se jeho nástupce Gordon Brown a vůdce konzervativní opozice David Cameron setkávají opět na stejné úrovni přízně voličů. Taková situace už tu dávno nebyla. Vítěze příštích parlamentních voleb nelze v tuto chvíli předvídat – což Británie už velice dlouho nezažila.
Vlastně by měla být taková situace dobou ostrých ideologických sporů a diskusí o směrování politiky. Jenže ve společnosti spíše převládá nálada podporující odpolitizování. Politika je považována za specializovaný zájem technokratů, jenž slouží především touze po vlastní moci. Britové už nemají dojem, že jejich rozhodování u volební urny může mít výrazný význam pro jejich život. A to je možná nejdůležitější dědictví Tonyho Blaira – s nímž budou asi zápolit i jeho následovníci.
Autor je překladatel.