Pinterovský paradox ve filmu

Kritici často tvrdí, že je Branaghův Slídil je remake stejnojmenného filmu z roku 1972, jehož podkladem bylo drama Anthonyho Shaffera. Pravdě mnohem blíž je však jeho charakteristika v programu torontského festivalu (kde měl film loni premiéru), která jej označila jako „fascinující přeměnu“. V podstatě z filmu původního zůstává jen trik jeho zápletky. Ostatně také Michael Caine tvrdí: „Přestože hlavní zápletka je stejná, Pinterovo psaní je úplně jiné než Shafferovo. Není to týž film.“

Vaše auto je menší než moje

V nové „verzi“ vedou dva podráždění muži jedné noci jízlivý slovní souboj. Andrew Wyke (Michael Caine, jenž si zahrál – v opačné úloze – i ve verzi první), milionářský autor detektivek, má pozdě v noci návštěvu: Milo Tindlea (Jude Law), který má poměr s jeho ženou. Fasáda omšelého Wykeova venkovského sídla skrývá nečekaný interiér – znepokojivou ukázku kombinace kovu, skla a křišťálu s modernistickou sochou – vybavený nejnovější bezpečnostní technikou včetně sledovacích kamer. Spíše než dům k bydlení je to dům, kterým chce jeho majitel provázet.

Wyke tak začíná hned ve dveřích. Ptá se Tindla: „To je vaše auto?“ Jelikož před domem jsou jenom dva vozy a jeden z nich je Wykeův, je druhé auto samozřejmě Tindlovo. „Vaše je menší než moje,“ říká dále. Je Wykeova poznámka pouze netaktní, nebo je projevem krutosti muže v pokročilém věku – či je dokonce myšlena jako urážka? Podobné otázky si divák může klást během celého filmu, jehož scénář je novou hrou dramatika Harolda Pintera, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Dnes již 77letý britský dramatik napsal příběh, jenž vlastně neskrývá žádné tajemství, pokud jde o zápletku, a jehož záhadou může být snad jenom neproniknutelný vztah dvou lidí. Co se vlastně odehrává mezi Wykem a Tindlem? Který z nich miluje Wykeovu ženu? Milují ji snad oba? Byl by Wyke rád, kdyby se jí zbavil, nebo by si ji chtěl podržet, jen aby dokázal, že má důvod mít lepší auto?

Odpovědi bez otázek

Napětí zde nespočívá v pochybách o tom, kdo získá ženu, nýbrž kdo zvítězí v konverzaci. Pokud znáte Pinterovu tvorbu, dáte mi za pravdu, že tento filmový dialog je ryze „pinterovský“. Při něm je třeba zapomenout na ženy, nevěru, zápletku, zvraty, překvapení či rozuzlení a jen naslouchat a pozorovat, jak se prolíná pinterovský paradox a protiklad: odpovědi, které jako by neslyšely otázky, a konstatování takových samozřejmostí, které musejí mínit něco zcela jiného. I nejbanálnější dialog může u Pintera obsahovat zneklidňující náznaky. Je pak těžké rozhodnout, kdy postavy (nikoliv herci) hrají a kdy nikoliv. Myslí doopravdy to, co říkají? A cítí to, co dělají? Který z těchto dvou mužů jedná vážně? Nebo snad oba? Anebo žádný z nich? Nutí se vzájemně odkrýt karty?

Divadlo, či film?

Režie je v rukou Kennetha Branagha, jenž je mistrem jevištního umění a milovníkem teatrálních gest. Možná si vzpomenete na jeho filmového Hamleta (1996), v němž princ pronáší svou samomluvu proti vlastnímu obrazu v zrcadle, anebo jste viděli jeho nedoceněný film Znovu po smrti (Dead Again, 1991), jímž dokázal oslnivě zapůsobit. V Slídilovi rozehrává matoucí i hrozivý materiál v rukou dvou zkušených herců. (Jude Law hraje roli, kterou měl Michael Caine ve filmu v roce 1972, a Caine naopak zaujímá úlohu, kterou tehdy hrál Lawrence Olivier.) Caine, který nikdy nejevil nadšení pro jeviště, je v tomto filmu vynikající svou úsečností, kousavostí a krutostí, s níž usiluje o zabití. Law má sice jako Milo Tindle odvahu, ale není jedním ze zákonů dramatu, že postavy tohoto druhu nikdy nevyhrají?

Autor je publicista a překladatel.