Třetí ročník obnovené akce, která se v rakouském Kremsu konala mezi 19. a 30. dubnem 2007, byl kromě opulentní hudební hostiny také příležitostí podívat se na to, jak vypadá perfektně připravený festivalový podnik.
V kremské veletržní Halle a minoritském kostele se odehrával dokonale naplánovaný program bez zbytečně dlouhých prostojů a zpoždění, početní příslušníci ochranky stejně jako kdokoliv další s visačkou pořadatele dokázali s úsměvem poskytnout všechny potřebné informace, účinkující měli čas odehrát vystoupení celovečerní délky a místní Jugendherberge, sama o sobě nepříliš drahá, potěšila slevou pro festivalové hosty.
Hlavní scéna, Halle (která se má za rok bohužel bourat, což staví pořadatele festivalu před nepříjemné hledání nové lokace), svou kapacitou pojme asi dvě tisícovky diváků a zaplněna byla pravidelně tak zpola. Hlavními taháky festivalu byly víkendy, které se pořadatelé rozhodli svěřit do rukou „kurátorů“ zodpovědných za sestavení programu. Kromě veselého diskohrdiny Jamieho Lidella (známe z loňského Spermu) se kurátorské role zhostil David Tibet, básník, zpěvák a leader folkových zvěstovatelů Apokalypsy Current 93 a čtyři členové industriálních klasiků Throbbing Gristle (viz A2 č. 20/2007).
David Tibet uvádí
Tibetův víkend nikterak překvapivě prezentoval nejrůznější personální propletence kolem dvou pilířů stále populárnějšího „skrytého rubu Anglie“ – skupin Current 93 a Nurse With Wound. První z dvojice se při svém koncertu patrně nechala zlákat nemalými finančními možnostmi Donaufestivalu (jenž má záviděníhodný seznam sponzorů zvučných značek) a vystoupila na pódium v počtu cca patnácti hudebníků. Repertoár opírající se zejména o jedinečné album Black Ships Ate The Sky (2006) byl dosti podobný vystoupení, které Current 93 odehráli před rokem v pražském kostele sv. Šimona a Judy, množství hudebníků (šest kytaristů, dvě violoncella, dva klavíry atd.) však tentokrát působilo místy zbytečně a často nesehraně. Korunu všemu patrně nasadil zpěvák Sunn O))) Attila Csihar v roli chlapáckého backvokalisty, úspěšně ničícího Tibetovu procítěnost.
Nurse With Wound, dítě dadaistických studiových hrátek Stevena Stapletona a Colina Pottera (viz rozhovor v A2 č. 11/2007) se po dvaceti letech nekoncertování rozhodli dohnat, co zameškali. Základní dvojice doprovázená stylově spřízněnými tvůrci (Andrew Liles a Matt Waldron) s hostujícím Tibetem svůj set orámovala dvěma delšími písněmi (Dead Side Of The Moon a rocková Two Shaves And A Shine), čas mezi nimi patřil rytmickým přeléváním zvuků a překvapivému Waldronovu zpěvu a baskytaře. Až se zdálo, že protagonistou je právě on, nikoliv nenápadný Stapleton, hrající smyčcem na elektrickou kytaru a obsluhující CD přehrávače. Vynikající koncert, doprovázený podmanivým videem z rozostřených kontur dvojice tanečníků.
Do programu přibral Tibet několik spřízněných písničkářů – svou manželku Andriu Degensovou, pějící nyvé písně pod značkou Pantaleimon, Simona Finna, transvestitu Baby Dee, doprovázejícího se na harfu a klavír, a jednoho z členů formace Antony and the Johnsons, jejichž hvězdná sláva byla odstartována debutem na Tibetově značce Durtro. Nejlepší byla ovšem někdejší členka Current 93 Little Annie (malinká kulhající dáma s nevídaným šarmem), jejíž šansony v sobě měly potřebný říz, křehkost i pocit dekadentního výmarsko-broadwayského retra.
Za největší lapsus tibetovského víkendu považuji vystoupení Matmos, jejichž humornému konceptualismu nějak nemohu přijít na chuť. Je určitě hezké, že samplují zvuk trenýrek, plechovky od coly či provozu plastické chirurgie. Háček je v tom, že tyto zvuky (jejichž původ by bez patřičného futrování veřejnosti informacemi beztak nebyl poznat, neb v éře laptopů a digitálního samplingu zkrátka cokoliv může znít jakkoliv) nakonec znějí v tak zoufale neinvenčních rytmických cvičeních, že člověka pomalu, ale jistě přejde chuť zkoumat. K vyvolání koncertního dojmu si přimysleme humor školních besídek.
Throbbing Gristle představují
Když jsme u promarněných šancí, většinu publika o týden později dokonale odrovnal Alan Vega, zakladatel slavných Suicide, kteří před třiceti lety v dobách newyorské punkové vlny osamoceně pracovali se syntezátory. Doprovázen slečnou s elektronikou, bloudil bezcílně po pódiu, neustálým taháním se za nos neomylně vysvětloval příčinu svého těkání a jednou za čas do mikrofonu pronesl cosi jako „yeaah“. Nevěřící publikum jeho výkon posléze odměnilo hromadným odchodem. Jinak však víkend připravený skupinou Throbbing Gristle svou kvalitou předčil dění o týden dřív.
TG samotní se představili hned dvakrát. Na prvním vystoupení předvedli průřez svým písňovým repertoárem (The Old Man Smiled, Hot On The Heels Of Love, Still Walking) v příjemných aranžích (elektronika plus tradiční nástroje: kytara, kornet, housle a baskytara), zabrousili i do aktuálního alba Part Two – Endless Not… a vlastně ničím moc nepřekvapili. O den později doprovázeli film zesnulého britského režiséra Dereka Jarmana In The Shadow Of The Sun a přizvali si k tomu asi dvacetičlenný pěvecký sbor řízený dirigentkou na základě jakýchsi číselných partitur. Tichou hudbu a syté barvy Jarmanových super8 koláží si užívala zaplněná hala především vsedě, skupina na pódiu rovněž nepředváděla žádnou pódiovou show a zcela se soustředila na své laptopy.
I program německého ansámblu Zeitkratzer (A2 č. 20/2006) prostupoval dvěma festivalovými dny. První večer zahájil v plné kapelní síle. Program koncertu bohužel nebyl rozdáván, jisté ale je, že proti radikálnímu vystoupení v pražské Arše (kde mimo jiné zazněla Kriegerova úprava Reedovy Metal Machine Music) se muzikanti rozhodli vsadit na dekonstrukci lehčích žánrů. Jejich poničeným valčíkům a tangu ovšem nechyběla typická síla a zvuková kompaktnost – co se mi na Zeitkratzer líbí nejvíc, je moment překvapení, kdy u tradičního ansámblu přestanu rozeznávat zvuk jednotlivých nástrojů a nevěřícně naslouchám výsledku snad až geniální aranžérské práce. Druhý den se soubor rozdělil na jednotlivce a každý z nich předvedl sólový výstup mezi hlavními koncerty večera. Došlo na rozbíjení houslí, hudbu vyluzovanou funěním na handsfree mikrofon, psaní na ozvučený psací stroj…
Za největší koncertní překvapení festivalu ovšem považuji divoké japonské rockery Boredoms, vedené vokalistou Yamatakou Eyem, známým například ze Zornových hardcoreových sestav. Čtveřice nastoupila bez kytar, zato se třemi obdivuhodně sehranými bubeníky, kteří drželi tempo vystoupení ve vysokých obrátkách po celou hodinu. Eye se zabýval řevem, elektronikou a hrou na soustavu sticků postavených do podoby svislého totemického xylofonu. Paličkami a dlouhou tyčí vybouchávané působivé riffy procházely celým koncertem jako klenutý refrén. Nebýt závěrečné bubnovačky, která strhla kormidlo vystoupení směrem k neinvenčním technorytmům, neměl by koncert slabé místo. Takto musím svůj hold Yamatakově energii a koncepci zakončit drobným ale: mohlo to být o závěrečných deset minut kratší. Jenže taková přání spojená se spánkovým deficitem a s ním jdoucí zvýšenou citlivostí jsou zkrátka nedílnou součástí festivalových nocí.
Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.