Glutaman sodný

Vůbec nejlepší je mluvit a psát o národní povaze. Teď se to ukazuje zas pěkně. Vždyť Čecháčkem může být i ten, kdo je pro americký radar, i ten, kdo je proti. První je Čecháčkem proto, že leze do zadnice Američanům, tak jako předtím lezl Rusům; druhý je Čecháčkem proto, že je zbabělý a nejraději by se (tak jako vždycky v dějinách, ovšemže) nechal ochraňovat jinými. Národní povaha přijde vhod vždycky. Ale národní povaha neuteče, podívejme se třeba, jak kořeníme. Podle Bohumila Doležala, fejetonisty, označovaného často za politologa, lze Letenskou pláň považovat za bývalý apelplatz „v našem fešáckém Buchenwaldu“. Takový literární obraz musel potěšit leckoho. Možná ne bývalé buchenwaldské vězně, a možná ani ne ty, kteří strávili padesátá léta v Jáchymově, ale jistě všechny ty, kterým se líbí žertovné užití hesla Es kommt der Tag!. Nebo milovníky hauzírování s únory 1948 při každé naskýtající se příležitosti. Kořeníme své veřejné debaty silně, ať už je řeč o politice nebo o sportu. „Jeden z pachatelů jej bil dvakrát pěstí a druhý mu dal nůž na krk.“ – taková věta je už dnes vzácná. Važme si jí, naprostá většina nožů na krku je totiž obrazná. (Samozřejmě, pro život je to tak lepší, pro jazyk ale ne. Nejlepší by bylo co nejméně nožů na krku vůbec.) Takže častěji dávají například Bushovi kvůli Iráku nůž na krk spolustraníci, nůž na krku cítí basketbalisté Děčína, Pepovi dala nůž na krk Libuška („Buď chlast, nebo já!“), Topolánkovi dal zase nůž na krk Tlustý, kdosi vyzývá, abychom dali nůž na krk magistrátu, nůž na krku má dokonce i Toronto, slovenská herečka na Nově má nůž na krku, nůž je i na krku české železnice, nůž na krku má podle protitemelínských aktivistů rakouský kancléř, ale podle někoho jiného svěřenci trenéra Pospíšila. Užívá se i koření ze slovníku vyšetřovacího. Lidovky.cz třeba často provádějí výslechy – Jana Kasala, Vlastimila Tlustého a mnoha dalších. (Možná to zavedl Karel Hvížďala svým Dálkovým výslechem? – Tehdy, v osmdesátých letech a v souvislosti s pronásledovaným Václavem Havlem to ovšem dávalo smysl.) Mnohaletá rubrika časopisu Babylon má zas název Kádrový dotazník, něco z ní vyšlo i knižně. Přinesla mnoho rozhovorů, často vynikajících a s vynikajícími lidmi (nenapíšu, že s osobnostmi, abych neurazil; to slovo už taky podlehlo inflaci). Prostě kořeníme silně a snad by nás bez ostrého, ač chuťově plochého koření, pocházejícího často z dob odpudivých, ani nebavilo číst. Podle mého osobního průzkumu, dle sociologických pravidel nereprezentativního, ale i tak dost rozsáhlého, se už v málo­které české domácnosti vaří polévky, ba i další chody bez takzvaných zesilovačů či zvýrazňovačů chutí. Obvykle se ještě nevaří s nožem na krku, ale s glutamanem sodným většinou ano.