Z úst jednoho ministra se dovídáme o nové kvalifikaci našeho prezidenta: je prý lingvista a kolegové z vlády se s ním v tomhle oboru nemohou měřit. Ministr tím chce říci, že hlava státu ovládá několik řečí; nechtě přitom ale upozornil na to, že sám neví, co říká. Lingvista neboli jazykovědec není člověk, který mluví mnoha jazyky, nýbrž ten, kdo bádá, jak jazyk funguje, a přitom se opírá o příslušné vzdělání.
Nejslavnější žijící lingvista Noam Chomsky přiznává, že umí jen svou mateřštinu. Rozdíl mezi kompetencí lingvistickou a jazykovou je zásadní: ukážeme, jak se projevuje v mluvním chování našich politiků.
Jak vypadá lingvistika veřejných projevů? Na jeviště přicházejí známí veřejní činitelé, v pomyslném sále s námi sedí i zahraniční diváci; jako osvětlovací technika slouží interlingvistika – jazykovědný obor zabývající se nesnázemi mezinárodního dorozumívání. Všechny postavy i scény jsou ze skutečného života.
Scéna první: Česko-německá
Jeden německý politolog, který analyzuje česko-německé vztahy devadesátých let, chce rozsáhle citovat z německy předneseného projevu tehdejšího premiéra Václava Klause. Z citace se stává tvrdý interlingvistický oříšek: Klausova němčina prý působí místy směšným dojmem; je srozumitelná, ale objevují se v ní podivné obraty znějící neněmecky. Vědecká etika analytikovi přikazuje, aby citoval doslova; ohled na zbytečné šrámy, které by tím utrpěl náš obraz v zahraničí, ho naopak má k tomu, aby Klausovu skoroněmčinu měnil a poněmčoval. Nakonec tohle dilema vyřešil tak, že politikova slova pouze parafrázoval.
Ovšem méně disciplinovaný zahraniční novinář rád sáhne po podobně šťavnatém stylistickém soustu a v náležité úpravě je připraví čtenářům, aby si je vychutnali. K tomu někdy stačí jedna šikovně zvolená věta. Že se takových jízlivůstek seriózní tisk nedopouští? Ukážu o kus dál, že se jich chutě dopustí i ctihodný britský týdeník The Economist, když mu náš politik sám nahraje na smeč.
Scéna druhá: Známe meze svých možností?
Aby mi bylo rozuměno: Je skvělé, když veřejný činitel mluví několika jazyky; přinejmenším jedna dobře zvládnutá cizí řeč budiž pokládána za minimální kvalifikační předpoklad pro výkon funkce i mnohem nižší, než je ta prezidentská. Je výborné, může-li náš člověk hovořit s cizími státníky bez tlumočníka, nemluvě o příznivém prvním dojmu, který to udělá na zahraničního partnera. Ale stejně důležité a dobré je znát své meze. Vědět, že pokud jazykem jiné země nevládnu dokonale, může snaha předvést svou řečovou výbavu za každou cenu a ve všech situacích nakonec vyvolat i záporné komunikační efekty – nezamýšlené a nepředvídatelné. O to víc riskantní a záludné.
Velký politik je ten, kdo na mezinárodním poli dokáže udělat dobrý dojem a něco prosadit; zároveň neriskuje zbytečně, hraje-li se právě vysokými komunikačními kartami. Snaha uhranout komunikační protějšek svým jazykovým umem musí být vždy vyvažována a držena na uzdě sebekritickým úsilím neudělat diplomatické faux pas. Kde chybí tato křehká rovnováha, může se přičinlivé mluvení jazykem hostitelů stát kontraproduktivním.
Scéna třetí: Komunikační uklouznutí
Jestliže hlava českého státu plete jméno hostitelské země a v oficiálním projevu nazývá Ruskou federaci russkaja (tj. ruská v etnickém smyslu slova) namísto rossijskaja (tedy adjektivem, které poskytuje prostor i neruským národům žijícím v zemi), je to menší diplomatické faux pas. Menší proto, že ho lze do jisté míry ospravedlnit: dá se vnímat jako nechtěná chyba nebo uřeknutí.
Scéna čtvrtá: Dobrovolný seskok bez padáku na cizí území
Jestliže se ovšem vyžaduje po ostatních členech českého týmu, aby i oni vyjednávali milionové zakázky ruštinou, aniž ji pořádně zvládají, je to riskantní podnik, který je neospravedlnitelný, neboť byl předem a vědomě naplánován – a přitom amatérsky. Velké peníze a zakázky se nezískávají tím, že svého obchodního partnera dojmu pokusem mluvit kostrbatou verzí jeho mateřštiny, nýbrž obratným a tvrdým vyjednáváním. Na jeho začátku může být namístě překonat psychologické zábrany jazykovou vstřícností.
Těžko si však představit razantní a inteligentní vyjednávání v jeho pozdější, expertní fázi, budu-li pořád zápolit se základní mluvnicí i slovní zásobou jednacího jazyka. Místo abych se plně soustředil na byznys či jiné téma, odčerpává se neúměrně velký díl mé pozornosti na jazyk samotný. Znají tuhle elementární věc poradci pana prezidenta? Pokud ne, je jejich interlingvistická kompetence nízká, i kdyby každý z nich švitořil devaterem jazyků.
Scéna pátá: Nepleťme si reprezentaci se sebeprezentací
Nepsal bych svůj článek, kdyby tenhle jev byl ojedinělý. Při nedávné Putinově návštěvě v Praze, kterou protokolárně zajišťoval Hrad, padlo rozhodnutí velkoryse demonstrovat jazykovou potenci. I byli odvoláni tlumočníci. Hradního jednání se účastnil i tehdejší premiér, který neumí dobře rusky. Byl zaskočen a musel improvizovat: nakonec s ruským prezidentem vyjednával o důležitých věcech německy. Putinova němčina je ovšem daleko lepší, takže je zřejmé, která strana byla při prosazování svých zájmů v nesporné komunikační výhodě. Co jsme tímhle vyhráli?
Ruský prezident by se jistě neurazil, kdyby v klíčových situacích byl v záloze tlumočník, jehož služeb se nemuselo, ale mohlo využít, jakmile rozhovor začne váznout a zbytečně klopýtat o nezvládnutou ruštinu. Nebo že by snad přítomnost tlumočníka urazila někoho jiného, kdo si tuze zakládá na tom, že on tlumočníka opravdu, ale opravdu nepotřebuje? Pokud by tomu tak bylo, neslouží ten muž svému státu, nýbrž naopak: Česká republika se stává rukojmím jeho nadměrné potřeby ukázat se. Sebeprezentace se prosazuje na úkor reprezentace; osobní zájem na úkor zájmu státního.
Scéna šestá: Jak zbytečně přicházíme o prestiž a peníze
Nedostatek interlingvistické soudnosti nás zbytečně poškozuje – a to i finančně, neb někdy jde při takových jednáních o velké peníze. A nejde-li zrovna o finanční kapitál, vždy jde o prestiž neboli kapitál sociální a ten, jak nás učí ekonomové, mívá sklon měnit se později opět v peníze. Opakovaně jsme slýchávali větu, že o peníze jde vždy až v první řadě. Bylo by dobré, kdyby se té věty dokázal v oblasti efektivní mezinárodní komunikace přidržet sám její autor nebo aspoň jeho současní poradci. Interlingvistická nekompetence našich veřejných činitelů – zdaleka nejen těch hradních – je pro nás občany drahý luxus a naši politici by se jí měli v zájmu svém i našem co nejrychleji zbavit.
Scéna sedmá: Netlumený pád na beton
Interlingvistickou kompetenci potřebujeme přinejmenším tolik jako znalost cizích jazyků: kde chybí znalost řeči, pomůže tlumočník; kde chybí základní interlingvistická soudnost, nepomůže nikdo. K té soudnosti patří ještě jedna věc: pokud politický profesionál nechce vypadat humpolácky, musí si dávat pozor, aby nepovídal něco, co při překladu do cizího jazyka zesměšní jeho i nás ostatní, které má reprezentovat. Neupíráme nikomu právo, aby třeba evropskou ústavní smlouvu hodnotil podle svého nejlepšího uvážení. Ale jestliže se snažím získat post premiéra a veřejně prohlásím, že evropská ústava je „neuvěřitelný shit“, měl bych si být vědom, že zmírňující účinek toho anglicismu ihned vyprchá, jakmile se o tu větu začnou zajímat anglosaská masová media: tu se věta vyjeví v celé nahotě své vulgarity, která se volnou asociací ve vědomí zahraničního čtenáře spojí se jménem České republiky. Přesně to se ostatně stalo.
Prestižní britský Economist, čtený politiky, byznysmeny a ekonomy na celém světě, 19. prosince 2006 píše: „Czech prime minister (…) called the constitution incredible shit.“ Anglický čtenář to čte doslova takhle: „Český premiér nazval ústavu neuvěřitelným hovnem.“ Že to není třeba překládat? Obávám se, že dokud to nezazní naplno v češtině tak, jak to zní anglickému uchu, nepochopí naši veřejní činitelé, jaké verbální tanečky předvádějí pobavenému zahraničnímu publiku a co nás to stojí na zahraničněpolitické prestiži. A hlavně nepochopí, co se snažím vysvětlit celým svým textem: že interlingvistická kompetence je pro komunikaci českých zájmů stejně důležitá jako vybavenost světovými jazyky. A že člověk může umět řadu jazyků a přitom se interlingvisticky chovat jako provinční motovidlo.
Scéna osmá a závěrečná: Výhled do budoucna
Brzy nás čeká předsednictví v Evropské unii, při němž budeme na očích celému světu, a to způsobem, který naše země ještě nezažila. Mnoho již bylo napsáno o tom, zdali ten úkol zvládneme a zda pro něj najdeme dostatek jazykově vybavených úředníků. Bude se pečlivě zkoumat a testovat jazyková kompetence těch, kdo se mají zapojit do příslušných pracovních týmů. Ale bude se někdo ptát a zkoumat, jaká je interlingvistická kompetence těch lidí? Pokud ne, lze se důvodně obávat, že máme zaděláno na další mezinárodní ostudu.
Autor je lingvistický antropolog, zabývá se komunikací v českém veřejném prostoru.