Podivno a tajemno

„Musím vyplnit formulář, bez toho se nikam nehneme. Jakou má ta věc velikost?“ ptá se slušně vyhlížející úředník ve skotském sitcomu Burnistout (2009–2012). Naproti němu ve stísněné kanceláři správy nemovitostí sedí trochu rozcuchaný nájemník, který si stěžuje na neidentifikovatelnou příšeru ve sklepě, a odpovídá: „Vždyť je to nevýslovné a nepředstavitelné.“ Po chvíli se rozhoupe a zkouší být konkrétnější: „Těžko se to popisuje. Ta věc je taková nevýslovná plíživá obludnost, popírá pravidla eukleidovské geometrie a tak. K té velikosti, řekl bych, že jde o kyklopské měřítko. Nezměrně velká je ta věc. Zčernají vám oči šílenstvím hned, jak ji uvidíte.“ Úředník se zamyslí: „Nemohla by to být veverka?“ Nájemník na moment obrátí oči v sloup a bezradně říká s výrazným skotským přízvukem: „Nemůžete tam prostě napsat, že to je nevýslovná zlověstná hrůza ležící daleko za lidským chápáním?“

Něco, kde není nic

Fanoušci spisovatele H. P. Lovecrafta se už jistě chytají. Dvojice skotských komiků ve tříminutovém skeči shrne lovecraftovskou metodu, kdy děsivější než upíři a vlkodlaci je nedořečenost a temná prázdnota podivně ohýbající čas a prostor. Bez Lovecrafta se neobejde britský kulturní teoretik, autor vlivné knihy Kapitalistický realismus. Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu (2009, česky 2010) a hudební nerd Mark Fisher v knižním eseji The Weird and the Eerie, který vyšel těsně před jeho smrtí letos v lednu v nakladatelství Repeater Books. V textu se svým typickým zápalem rozebírá a obnažuje velké vědeckofantastické a hororové příběhy od Lovecrafta a H. G. Wellse přes Tarkovského a Lynche až k filmu Pod kůží (Under the Skin, 2013). Rozpoznává v nich dva vzájemně se ovlivňující mody vyprávění, tedy podivné (weird) a tajuplné (eerie). Jsou přítomné i v hudbě a také vystihují atmosféru pustých krajin východní Anglie. Motivy staví do kontrastu s Freudovým „unheimlich“ – pocitem cizosti objeveným v něčem zdánlivě blízkém. Tuto myšlenku, ústřední pro studium hororu, ale rychle odstřelí, Freudův slavný esej je prý plný zajímavých postřehů, ale „končí jako podprůměrná detektivka“.

„Weird“ a „eerie“ mají co do činění s něčím vnějším a cizím, ležícím mimo naše standardy vnímání – první z nich Fisher spojuje se znepokojením z podivného objektu nebo dimenze, která by neměla existovat. Své ví skromný pracovník psychiatrické léčebny a radioamatér z Lovecraftovy povídky Za stěnou spánku, který poznal vzdálené světy, když se přes čidla „kosmického rádia“ napojil na blouznícího pacienta. Lovecraftovy povídky pojednávají o setkáních s neznámým a kontaktu se světy mimo ten náš. Pocit tajuplného je odlišný. „Něco je tam, kde by nemělo být nic, nebo tam, kde by něco mělo být, není nic,“ vysvětluje Fisher na příkladech opuštěných doků v britském Suffolku nebo Zóny z Tarkovského Stalkera (1979). Snaží se ukázat, že napětí v hororových vyprávěních nemusí být nutně spojované s něčím hrůzostrašným. Že se dají číst i jinak.

Laboratoř odcizení a město skřetů

Manchester byl v sedmdesátých letech temným místem k životu. Z prvního industriálního města, kde v 19. století Friedrich Engels pozoroval textilní průmysl, se stalo také první město, které výrazně pocítilo příchod postindustriální éry. Vysoké bloky bytovek jako výsledek pokusů o inovace, laboratoře odcizení, majestátní svatostánky byrokracie, dezolátní nezaměstnanost a sociální stát v rozkladu – proces dotažený Margaret Thatcherovou, nastupující do křesla v roce 1979. Jak ukázal Mark Fisher ve sborníku esejů Ghosts of My Life: Writings on Depression, Hauntology and Lost Futures (Přízraky mého života. Texty o depresi, hauntologii a ztracených budoucnostech, 2014), toto je primární trauma, jež se odráží v hudbě manchesterských postpunkových kapel jako Joy Division nebo The Fall.

Nebyl by to Fisher, kdyby se v jedné celé kapitole nezabýval hudbou – právě svými milovanými The Fall a jejich třetí studiovkou Grotesque (After the Gramme) z roku 1980. Na ní naspeedovaný frontman Mark E. Smith shrnuje napůl zpívaným a napůl mluveným projevem své pocity z Manchesteru, který se mu s přestavbou v sedmdesátých letech radikálně měnil před očima – město se mění i na albu, v noci ho terorizují zlověstní skřeti nebo se jím plíží temná příšera. Vše je podle Fishera řečeno na obalu singlu City Hobgoblins, kde si na město došlapuje obří skřet – jde o kombinaci fotografie skutečné čtvrti v Manchesteru a smyšlené ilustrace. „Tohle je válka světů, ontologický boj,“ píše Fisher stylem, v němž se střetává nadšený fanoušek s poučeným akademikem. I kapela s dělnickým původem a zároveň modernistická a populární je podle něj z pohledu buržoazní společnosti něčím, co by jako ono přízračné „weird“ nemělo existovat.

Některé skladby mají bezmála lovecraftovské rozměry a grafoman Smith v nich vypráví dlouhé satirické povídky. Píseň Impression of J Temperance je o zrůdě s fialovýma očima, která se živí odpadky a řádí v Manchesteru. Psychotický a roztěkaný song The N.W.R.A. podle Fishera působí, „jako by James Joyce přepsal Lovecraftovo Volání Cthulhu a někdo to celé vtěsnal do deseti minut“. Smith si tu vymýšlí vlastní verzi továrního Manchesteru, ve vzduchu se vznáší něco děsivého mimo náš svět, ale všechno začíná u znechuceného pocitu z „nepředstavitelné“ byrokracie a „nevýslovné“ politiky reprezentované skřety v oblecích a kravatách. Kapitola věnovaná The Fall názorně ukazuje, jak Fisher vnímal hudbu a kulturu – provázanou se stavem společnosti, jako nejúčinnější diagnózu jejích chorob.

Neviditelná bariéra

Fisherovo tajemno, tedy „eerie“, najdeme většinou v opuštěných, polozapomenutých místech a krajinách lemovaných ruinami. Autor nás bere na procházku po přímořských oblastech v Suffolku na východě Anglie. Pozastavuje se v nákladním přístavu pro kontejnery Felixstowe a druhou zastávkou je pohřební síť Sutton Hoo ze šestého a sedmého století. „Přístavní jeřáby, jež se tyčí nad upadajícím přímořským městem, připomínají tripody z povídky H. G. Wellse,“ podivuje se Fisher a zabývá se tím, jak cize vypadají „kybernetičtí dinosauři“ zasazení do rurální krajiny. V přístavu chybí jakékoli stopy lidí, ti sedí v kabinách jeřábů nebo kancelářích, což vnímá jako důkaz toho, jak se za poslední desetiletí změnila práce: „Je to triumf kapitálu.“ A nejlepším soundtrackem k procházkám po Suffolku je album Briana Ena Ambient 4: On Land z roku 1982. S elektroakustickou deskou, na níž je slyšet křik racků a která obsahuje skladby s názvy Unfamiliar Wind nebo The Lost Day, vzpomíná na dětství a zvukově rekonstruuje místa, zapomenutý čas a nálady. Tajuplné se tu odhaluje způsobem, jaký žádný horor nebo duchařský příběh nezvládne.

Jakmile bychom se dozvěděli, jaké síly mají na svědomí pustinu Zóny ve Stalkerovi nebo kontejnerový „Jurský park“ pozdního kapitalis­mu ve Felixstowe, celé kouzlo tajuplného se vytratí. Přesto se musíme ptát, kdo nebo co to všechno způsobuje. Jsou to otázky, které si Fisher pokládá neustále. Jaké síly řídí naši společnost? „Kapitál je na každé úrovni tajuplnou entitou: vykouzlený z ničeho a ovlivňující všechno,“ dočteme se v knize The Weird and the Eerie. Autor tak navazuje na svůj stěžejní pojem – kapitalistický realismus. Popisuje ho jako všudypřítomnou a všeobjímající atmosféru, která ovlivňuje kulturu, organizaci práce a vzdělávání – proniká i do naší vlastní imaginace: „Působí jako neviditelná bariéra omezující naše myšlení a jednání.“

Z eseje The Weird and the Eerie je cítit stejný zápal, naléhavost a oddanost tématu jako z jakéhokoli jiného Fisherova textu; nutí nás přemýšlet, vidět svět jinýma očima. Teoretik trpící těžkými depresemi, které ho pronásledovaly jako přízraky a dovedly ve věku osmačtyřiceti let k sebevraždě, měl pro hrůzu zvláštní cit. Demaskoval nejděsivější příběhy, protože věděl, že nic není pro introverta tak úzkostně a tísnivě strašidelné jako žít pod neustálým symbolickým tlakem na výkon a úspěch ve společnosti, která přeje sebevědomým vítězům.

Autor je hudební publicista.