O rozumu a jiném jmelí

Podle biblické pověsti o babylonské věži hovořili kdysi všichni lidé jednou řečí. To lze chápat nejenom tak, že měli jeden jazyk ve filologickém slova smyslu, ale také tak, že žili ve stejné verzi světa, vyjadřované stejnými termíny uspořádanými do stejné struktury. V reakci na jejich zpupnost, na troufalou snahu vyrovnat se stvořiteli, je však na ně shůry seslána jedna z nejhorších božích ran – různorodost.

„Barbarství“ a barbarství

Pluralita jazyků a verzí světa je zde podána jako trest, takže má na první pohled negativní konotace: podobá se moru či potopě. Z „anarcho-ateistického“ pohledu by zase bylo možné hovořit o tom, že věčně nahněvaný, žárlivý a nelítostný starozákonní Hospodin předjímá v babylonském opatření slavnou imperiální zásadu „Rozděl a panuj!“ – lidstvo zbavené možnosti dohodnout se na společném výkladu světa není s to jej nezkresleně popsat, odhalit Boha jako brutálního tyrana a svrhnout jej z trůnu: „Proletáři všech věrouk, spojte se!“ chtělo by se pak zvolat.

Zamlouvá se mi jiný výklad starého vyprávění. Pluralita jazyků a kultur není trest ani lest; je to opatření proti lidské apoteóze sebe sama, která člověka nakonec ničí. Je podobenstvím o hranicích lidského vědění i jednání, uzavřených do věčně unikajícího horizontu konečnosti. Lidský život je život obklopený nezrušitelným rozhraním, nad něž neumí vystoupit.

Jedním ze způsobů, jak toto rozhraní vyjádřit, je metafora o přechodu od mýtu k logu. Je ale třeba být obezřetný při jejím chápání. Ideologové „filosofie jako královny věd“, kteří recyklují staletý protiklad civilizovaného řectví a „barbarského“ ne-řectví, vykládají tento přechod jako historický práh podobný napřímení páteře či vynálezu zemědělství: je to vykročení z primitivního vývojového stadia a vznik nové, skutečně lidské epochy, v níž se místo pohádkám věří rozumu, filosofii a vědě.

Už první filosof-systematik Platón ale vypadá velmi nepřesvědčivě, když na jedné straně vykládá jádro svého učení formou mýtu, a na druhé straně se dušuje, že mýtus má jen pomocnou, ilustrační úlohu, že je to jen jakési popularizující převyprávění pro ty, kdo pravému učení nerozumějí (a není koneckonců žádoucí, aby rozuměli).

Takové tápání je nejspíš dokladem toho, že slovo přechod musíme chápat nedokonavě. Není to tak, že jsme kdysi, ve stadiu intelektuálních australopitéků, žili v mýtu, a nyní, moudří moudří, žijeme v logu. Spíše žijeme v jakési „říši na pomezí“, na rozhraní mezi mýtem a logem, kde jedno je osvětlováno druhým.

Moudrost filosofie není v tom, že s logem překonala mýtus, ale v tom, že s logem rozpoznala mýtus právě jako mýtus, tj. jeden z jazyků, jimiž lze riskantně popisovat svět, vyprávět pohádky, které nám umožní rozumět, ale současně nás postaví do sporu s realitou. Toto rozpoznání by nebylo možné, kdyby logos byl jen dalším mýtem stejného typu, a ničím víc. Ale stejně tak by nebylo možné, kdyby byl úplně a zcela něčím jiným.

Logos je k mýtu nějak záhadně přilepen. Je to jmelí na košaté lípě našich vyprávění; je mýtem, který „poznal sebe sám“, jak zní známé delfské motto, z nějž sókratovská story učinila jeden ze základních kamenů filosofické moudrosti. Logos je jazyk, jehož světem je jazyk sám, je to řeč o řeči.

Velkým pokušením, babylonskou věží zá­pad­ní­ho myšlení je představa, že znalost řeči o vlastní řeči nám zajišťuje pozici, z níž můžeme soudit řeči jiných lépe, než to umějí oni. Rádi a snadno zapomínáme, že logos je jen prazvláštní prodloužení, ne překonání mýtu a že jakékoliv souzení (co je správné, dobré či krásné) je právě projevem mýtu. Je-li totiž v logu něco opravdu „božského“, nad-pozemského, pak je to schopnost být tím nejpronikavějším svědkem (jak chápe úlohu Boha v jedné ze svých povídek Karel Čapek). Svědek a soudce jsou ovšem role, které směšují jen skuteční barbaři.

Ztracen v překladu, nalézán v interpretaci

Joseph Ratzinger, známý katolický inkvizitor, který se toho času skrývá v papežském paláci pod falešným jménem Benedikt XVI., pobouřil na podzim loňského roku islámský svět, když citoval následující výrok byzantského císaře Manuela II. Paleologa: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohammed, a nalezneš pouze zlé a nelidské věci, jako například to, že ti předepsal, abys víru, kterou ti hlásal, šířil mečem.“ Vatikán odpověděl na hněvivé reakce muslimů tvrzením, že jde jen o citaci, navíc vytrženou z kontextu, a že papež chtěl říci něco jiného.

Po přečtení celého textu přednášky jsem dospěl k závěru, že Ratzinger chce nejen oklikou sdělit právě to, co ve vulgární a přímočaré podobě sugeruje citát byzantského vladaře. On navíc tomu, co by bylo možné odsoudit jako akt obyčejné xenofobní averze, dodává kabát filosofické oprávněnosti. Dere se mi na mysl podezření, že dávno mrtvý a nic netušící Manuel II. Paleologos je použit jako hromosvod, který pomáhá uchránit skutečného viníka: katolického konzervativce, který pud nesnášenlivosti přepisuje do nesmlouvavých argumentů teorie.

Byzantský císař v citovaném textu dále zdůrazňuje, proč se víra nedá šířit mečem: duše je od Boha svou podstatou rozumná, neslyší na násilí, nýbrž na argumenty; nečinit rozumné znamená odporovat podstatě Boha. K těmto výrokům je citován komentář vydavatele (se kterým Ratzinger podle všeho souhlasí): pro císaře formovaného řeckou filosofií je rozumnost Boha samozřejmostí, zatímco pro muslimy je Bůh zcela transcendentní, neváže se žádnými kategoriemi, vlastně se chápe jako iracionální síla, která dokonce může – bude-li chtít – zapříčinit, aby člověk páchal modloslužbu.

„Zde se rozcházejí jejich cesty v chápání Boha, a tak i v konkrétním uskutečňování náboženství se tu otvírá dilema, které je dnes pro nás velmi bezprostřední výzvou. Je přesvědčení, že nečinit rozumné odporuje podstatě Boha, pouze řeckou myšlenkou, anebo platí vždy samo o sobě? Myslím si, že na tomto místě je zjevná hluboká shoda mezi tím, co je v nejlepším smyslu řecké, a vírou v Boha, založenou na Bibli. Jan modifikuje první verš Geneze, a tak zahajuje prolog svého evangelia slovem: ,Na počátku bylo Slovo – logos.‘“

Logos samozřejmě označuje nejen slovo, ale také rozum, ono jmelí, kterým filosofie obrostla lípy řeckých mýtů a dramat. Základní kámen Ratzingerova myšlení je zřejmě právě zde: v popření, že by setkání biblického zjevení s řeckou filosofií bylo historicky nahodilé. „Toto setkání, ke kterému lze připočíst ještě dědictví Říma, vytvořilo Evropu a zůstává základem toho, co lze právem nazvat Evropou.“ Ale nejen to – jde o setkání, které definovalo pravé křesťanství, jež Ratzinger neústupně hájí proti tomu, čemu říká dehelenizace (od-řečtění). Její příklady zaznamenává už v samotném křesťanském středověku (u nominalistů jako Duns Scotus, operujících s naprostou nevypočitatelností Boží vůle), táhnou se pak dějinami skrze protestantskou reformaci a moderní liberální teologii až k naší multikulturní současnosti, jejíž normativní požadavek – že ostatní kultury mají mít stejné právo vyslovit se ke zjevení jako naše, na řečtině a latině založená kultura – papež striktně odmítá.

Ačkoliv jsem ateista, nemohu nepovažovat křesťanské dědictví za klíčovou součást vlastního myšlenkového světa, cítím se oprávněn účastnit se jeho archeologie a genealogie a na konkrétním chápání této tradice mi záleží. V podstatě fundamentalistická Ratzingerova cesta mne nejen osobně odpuzuje, ale zdá se mi i kulturně, politicky a společensky problematická, ba nebezpečná.

Neprozrazuje Ratzinger alias Benedikt až zarážející neporozumění křesťanským dějinám? Argumentuje například, že Nový zákon byl napsán řecky (víme, že ne zcela, ale to je spíš detail), a zjevení je tedy neoddělitelně spjato s řeckým duchem. Jenže řečtina, v níž vznikla evangelia, není řečtinou vyspělé filosofické spekulace, ačkoliv citované Janovo evangelium je již intelektuálně poměrně ambiciózní – zároveň ovšem nejvíce vzdálené autentickému historickému záznamu.

Samotná řecká filosofie měla navíc své kulturně-náboženské pozadí, které s židovským původem křesťanské zvěsti příliš nekonvenovalo – vzpomeňme například údajné vlivy indických nauk v pythagoreismu a platonismu nebo dionýské kulty, později recyklované Nietzschem. A v samotné filosofii najdeme vedle velkých metafyziků i nekonformní nauku atomistů, spočívající na myšlence, že naše pojmy nejsou odrazem reality, ale toliko konvencí. Tím předjímali pozdně středověké nominalisty, které Ratzinger, jak již zmíněno, vydává za příklad dehelenizace, ačkoliv jsou pokračováním jedné z klasických řeckých nauk, jakkoliv potlačené a téměř rozmetané (filosofická pomluva, které se mi docela chce věřit, praví, že Platón dokonce inicioval ničení Démokritových spisů).

Je to příznačné: současný papež jako by neuměl nebo nechtěl chápat tradici v její komplexitě a rozpornosti, vidí ji s typickým inkvizitorským idiotstvím, jež se stará jen o loajálnost či neloajálnost čtení, ne o jeho smysluplnost; nerozumí tomu, že ke každému dědictví náleží nutně i různé jeho disenty – a že teprve tato skutečnost dává dědictví jeho závažnost a závaznost, neboť nás nutí k zaujetí stanoviska, k volbě, k vlastní interpretaci, nejen v detailech, ale především v celkovém rámci této interpretace. A to, co si nežádá předem nekorigovatelnou volbu a interpretování, ztrácí smysl; je to denaturalizováno, zbaveno vlastní přirozenosti, tj. proměněno v pasivní objekt expertů, kteří nadefinují správný model.

Přinejmenším stejně důležitý je další problém: i když pomineme vzdálenost mezi sofistikovanou řečtinou filosofů a jazykem evangelistů, je zisk z argumentu, že Nový zákon byl napsán řecky, pochybný. Autorita evangelistů přece není jejich vlastní, jsou to (v ideálním případě, k němuž je daleko) svědkové autority Ježíšovy; obsahem jejich vyprávění je prostředkování Kristova učení v kontextu jeho pozemského příběhu. Jediná opravdu nezpochybnitelná a nerelativizovatelná autorita je v celé kauze právě Ježíš – jenomže ten nic nenapsal a především: on ani další aktéři velkého dramatu určitě nemluvili řecky! A kromě jazyka je neřecké (tedy „barbarské“) i Ježíšovo kulturní a náboženské pozadí, rámující celou jeho ideovou misi a klíčový spor s náboženskými autoritami.

Už evangelia tedy nejsou ničím jiným než překladem, který je navíc nepochybně doprovázen značným kusem interpretace a legendistického domýšlení. Řecký text Nového zákona není vystavěn na originálu, protože žádný zkrátka neexistuje!

Islám proti Bohu?

Kdyby Ratzinger takto deformoval pouze samotné křesťanství, ještě by to nemusel být důvod k protestu. Představa, že biblický Hospodin, jehož hněv i láska jsou všechno, jenom ne logické, se kvůli nahodilému setkání s prapodivným světem řecké filosofie začne orientovat podle jakéhosi logu, svého druhu slangu, který si ti filosofové vytvořili, je absurdní. Vysloveně nebezpečný je ale tichý důsledek dotyčné ambice pro samotný logos – ten totiž přestává být partikulárním výtvorem západní civilizace (který si jiní mohou půjčovat, kopírovat a osvojovat) a získává charakter božské autority.

Co to znamená, je patrné především ze vztahu k islámu, který je v přednášce implikován a který autor sice nevyslovuje, ze sledu argumentů však podle mne vyplývá – a je sofistikovanou, „vědecky“ zdůvodněnou verzí úvodní citace z Manuela II. Paleologa. Jestliže se totiž předpokládá, že islámská představa Boha je de facto iracionální, a zároveň se sugeruje, že rozum – a to zcela konkrétní logos Západu – je založen v Boží podstatě, pak islám je proti Boží podstatě.

V klíčovém bodu stojí tato koncepce na triku připomínajícím legendární DIAMAT, jenže v teistické verzi (tedy jakýsi DIAID): nauka je správná, protože odpovídá Boží podstatě, přičemž pojem Boží podstaty je výtvorem právě této nauky, tj. helénizované křesťanské teologie. Tento zjevný kruh může být důvodem, proč se zpochybňuje místo teologie na univerzitě – fakt, kterému Ratzinger ve své řeči pochopitelně odporuje. Opomíjí ale, že univerzitní diskurs by měl respektovat základní vědecká pravidla, a mezi ně patří to, že správnost nějaké teorie lze odvozovat pouze z jejích formálních vlastností, ne z toho, že je posvěcena realitou. Realita dává za pravdu pouze pavědcům.

Vědecká pravidla ovšem mohou být předsudečná a úzkoprsá. Pro mne je podstatné, že Ratzinger připisuje (v relativně nejsilnější části své přednášky) rozumu úlohu, která je neúnosná a v masarykovském slova smyslu titánská. Kritizuje redukcionistické, pozitivistické pojetí rozumu, které vytlačuje z reality vše subjektivní, emocionální apod. (takový omezený rozum zde hraje roli dialektické teze); zároveň zdůrazňuje, že toto nesmí být důvodem k zavržení rozumu samotného (antiteze), a že je naopak třeba rozum revitalizovat a chránit – ovšem na vyšší, monumentálnější rovině, kde obsáhne i osvícenstvím marginalizované složky lidství (syntéza). Tedy rozum, který bude rozumnější než všechny dosavadní rozumy, logos nej­logičtější…

Sem prostě nemohu s Ratzingerem jít. Co je to vůbec rozum? Víme to, nebo tomu jenom věříme? Nestojí v pozadí papežovy vize pouhý mýtus, totiž ten o Odysseovi vždy předurčeném k návratu domů, mýtus, který si v extrémně sofistikované podobě převyprávěli novoplatonikové jako nauku o emanaci světa z božské mysli (kam se ten svět nějak měl vrátit), mýtus, který pak definitivně „zlogičtěl“ Hegel, aby vytvořil jeden z největších přeludů „syntetické“ racionality?

V té syntéze je podvod. Není totiž „splynutím protikladů“, konečným smírem, jak by se mohlo zdát. Je neustálou válkou pohlcující to, co je jiné, cizí, nadbývající, vzdorující, do „upgradované“ verze původní teze – což je v našem případě klasický západní logos, o němž dnes víme, že se podezřele často jeví jako třídní, imperialistický, represivní, reifikovaný, exploatační, falocentrický atd. atp. Usvědčuje-li antiteze tezi z omylu, je syntéza ještě mylnější. Je to mýtus, který si začal myslet, že je logický; že nejenom věří, ale ví.

Proto v následujících slovech slyším nechtěnou, ale ďábelskou ironii: „To, že zveme své partnery k dialogu kultur, spočívá v tomto velkolepém logu, v této šířce rozumu. Objevovat jej stále znovu je velkou úlohou univerzity.“ Jsou oni „partneři k dialogu“ něčím více než pověstnou antitezí, jež bude zrušena dialektickou fúzí v souladu s Boží přirozeností? Není tu vzorem platónský dialog, v němž se úloha Sókratových „oponentů“ zpravidla omezuje na to, zda a jak jsou schopni odkývat dedukce mistra?

Zahrada pozemských nejistot

Naše postbábelské jazyky jsou jako košaté stromy v zahradě tohoto světa; naše rozumy, „logiky“ těchto jazyků vyrůstají na nich jako jmelí, snad svědomí jejich záští. Zahrada je čím dál zarostlejší a hustá větvoví se proplétají, jako by se vzájemně roubovala, a mezi nimi se vinou cizopasníci interkulturní komunikace. V celém tom spletenci pobíhají živé bytosti a snaží se najít modus vivendi. Může se jim to podařit, dokud si nějaká z nich nezačne myslet, že má v rukou plán (analogii) celé zahrady.

Na takovou situaci má, tak jako na začátku, nejlepší odpověď Starý zákon. Dotyčnou bytost je třeba ze zahrady vyhnat! Potíž je, že toho jediného, kdo má právo to udělat, už hodně dlouho nikdo neviděl – a to máme kamery doslova na každém rohu.

Autor je filosof, působí na Univerzitě Palackého v Olomouci.