Ústní sdělení je v současné kultuře považováno za méně spolehlivé než písemné. Z čeho to pochází a jaké to může mít důsledky, lze vidět na Platónově boji se světem textu.
„Nic z dosavadního života akceptace nezůstává v klidu, otřásají se stejně sloupy společenství, tradice a mýty, všecky odpovědi položené před otázkami, všechen skromný, ale zabezpečený a uklidňující smysl, aniž snad zmizel, proměňuje svou podobu – stává se problematickým, něčím, co je právě tak záhadné jako vše ostatní,“ píše Jan Patočka o situaci, v níž se zrodila filosofie. Je to situace, kterou dnes označujeme slovem moderní. Její podstatou je kulturní ztráta, pozbytí tradičních jistot, kterými držel pohromadě náš společný svět.
Dialog Symposion (Hostina) patří v Platónově díle k těm nejznámějším. Důvodem je nejen samotné téma, tj. rozprava o bohu Erótovi, ale i forma – jde o jeden z literárně nejzdařilejších filosofických textů.
Na přechodu
Pozoruhodné je již uvedení do děje, které je několikanásobně zprostředkované. O hostině nám (resp. svému společníkovi) vypráví jistý Apollodóros, který se jí ale neúčastnil, protože v době, kdy se konala, byl ještě dítě. Sám je informován od Aristodéma, tehdejšího Sókratova společníka, a referuje tedy jeho podání.
Na první pohled zarážející literární strategie. Proč Platón upoutává pozornost na to, že jde o podání z druhé ruky? Představa, že by zvolil stylizaci, která oslabuje autentičnost vyprávění, je těžko přijatelná; autorovým záměrem by mělo být autentičnost posilovat. Co tedy sledoval?
Několikeré předávání příběhu především svědčí o mimořádnosti zpravované události. Z kontextu je jasné, že jde o historii vyprávěnou už vícekrát, a časová vzdálenost patnácti let tento význam podtrhuje – copak by lidé tak dlouho vzpomínali na něco banálního?
Jde však o víc. V Platónově spisku je mezi řádky zachycen epochální zlom, který svým dosahem daleko překračuje jednu lokální událost: přechod od orální kultury ke kultuře písemné.
Nástup písemné kultury samozřejmě nespadá do Platónovy doby (4. století př. Kr.), v té psaná literatura nejen existovala, ale byla už i poměrně zavedená. Orální kultura však byla stále ještě živou, ba klíčovou tradicí – vždyť spisy, na které se Platónovi hrdinové odvolávají snad nejčastěji, totiž Homérovy eposy, jsou typickým „přechodovým“ dílem; sice patří k základním kamenům světového písemnictví, zároveň však nesou rysy starší kultury, ať již co do námětu nebo svou vázanou řečí.
Vztah mezi učitelem Sókratem a žákem Platónem je z mnoha důvodů považován za prekérní. Nyní můžeme lépe rozumět proč. (Po?)krok od Sókratovy praktické filosofie k platonismu coby velkému teoretickému systému náleží k předělu mezi archaickým světem prehistorie a modernitou, která „vymyká svět z kloubů“, vyjímá jednotlivce ze společenských vazeb a nutí je znovu si položit otázku: Co to je, co nás spojuje v jednu obec, v jeden celek?
Jehly literatury
Z dnešního pohledu se předávání sdělení orální cestou jeví jako méně spolehlivé a důvěryhodné. Lidé Sókratovy doby to však mohli vnímat právě naopak. Ústní podání má totiž jednu klíčovou devízu – osobní, charismatický typ autority a autenticity: největší zárukou je přímé svědectví vypravěče nebo někoho, na koho se odvolává.
Jistěže se vyprávění může dostat do úst pomlouvače nebo idiota, který je zkreslí a zkazí, ale to právě zvětšuje význam osoby narátora: je důležité, že je znám jménem, rodinným původem, postavením, pověstí – svědectví o události je nutně i svědectvím o jejím vypravěči. Každý narativní akt je vázán na určitou situaci, na to, že nositel informace vystupuje jako fyzická osoba před ostatními a za pravost (poctivost, dobrý úmysl) takříkajíc ručí vlastním tělem. „Tělesnost“ podání je patrná i ve specifických „konzervačních“, memorovacích technikách, jako je vázaná, rytmizovaná řeč. Podobný význam ale mohou mít i gesta či emoce spojené s osobním prožitkem příběhu a jeho postav – tak je u Apollodóra autenticita vyprávění podepřena láskou a obdivem k Sókratovi, a tedy jistým „přehráváním“ vztahu, jejž k němu chová.
Pro člověka tradiční orální kultury musí pak být psaný text něčím, co fatálně nabourává tuto společensky zakotvenou důvěryhodnost. A to již svou trvalostí – zatímco ústní podání se v pomíjivém lidském světě musí neustále obnovovat, je závislé na zájmu, vzájemné sympatii a ochotě živých lidí (jde „od úst k ústům“), psaný text se od této komunitní vazby odděluje a zůstává stále „týž“. To sice pro nás, lidi písemné kultury, může znamenat argument pro jeho spolehlivost, ale zdání opět klame: pravdivost ústně tradovaného příběhu totiž nemůže být redukována na nějaký faktografický obsah (příslovečné „jak to doopravdy bylo“ pozitivistických dějepisců), jejž by pak šlo reprodukovat doslovným opisem. Pravdivost orální kultury je silně kontextuální, na vyprávění se nabalují další vrstvy, související se zájmem posluchačů právě o toto vyprávění, s jejich konkrétní zkušeností a situací, v níž je vyprávění zastihuje; obsah se takto vlastně mění, ale díky tomu je něčím, čemu je rozuměno, a co tak zůstává živé a v tomto smyslu pravdivé a autentické.
Psaný záznam se z této situovanosti vyvazuje, především ztrácí dimenzi osobního svědectví, nárokuje si „objektivitu“. Kdokoliv pak může sepsat a nechat kolovat cokoliv, byť by to byl naprostý výmysl.
Ostatně sám Platón se – jako obvykle Sókratovými ústy – vyslovuje o textu dosti pohrdavě v dialogu Faidros (274e – 276a). Písemné záznamy podle něj mohou být užitečné leda tomu, kdo již podstatné zná a rozumí jeho smyslu, potřebuje si pouze připomenout detaily; skutečnému zapamatování však text vzdaluje. Text otupuje mysl, snadnou šiřitelností dává možnost poznání mnohým, ovšem za cenu povrchnosti, která vědění znehodnocuje. Napsané je navíc němé: když se jej chceme na něco dotázat, nic nám neřekne, a když je napadeno, nedokáže se bránit.
Poslední výtka zní podivně, je ale příznačná. V pozadí Platónovy averze k psanému slovu totiž pravděpodobně stojí existence takzvané protisókratovské literatury. Jejím nejznámějším dílem je Aristofanova komedie Oblaka. Proslulý dramatik zde líčí fiktivní Sókratovu školu, která se ovšem spíš než důstojné filosofické akademii podobá alchymistické dílně z Císařova pekaře; hlavní hrdina se zde zjevně stal parodickým ztělesněním dobových filosofických trendů, tedy nástupu nového typu vědění, jevícího se staromilcům jako bohapusté šarlatánství, jež tahá peníze z důvěřivých adeptů moudrosti. Z hlediska Sókratových přátel a žáků předkládá tato hra zcela neautentickou charakteristiku hlavní postavy a ztělesňuje nedůvěryhodnost písemného podání: takovou „zprávu“ může sepsat kdokoliv (ač Aristofanés patřil k okruhu vyvolených, kteří Sókrata znali) a kdokoliv ji může třeba zhlédnout v divadle nebo si koupit na tržišti její opis. Podobnou roli nakonec sehrává i historicky doložené Sókratovo obvinění a následný proces, jenž měl do aténských letopisů vejít jako spravedlivý rozsudek nad bezbožníkem kazícím mládež.
Trochu to připomíná čítankový strach primitivů z toho, že jim fotografie „vezme duši“ – a skutečně: cosi ze zobrazeného, nějaký obtisk, tedy duch svého druhu, je zachycen a objektivizován, odděluje se od svého originálu, vydává se za něj, žije svým vlastním životem, avšak pod jeho jménem. Při soudním procesu (Platónem zachyceném v dialogu Obrana Sókrata) bude ostatně sám Sókratés zdůrazňovat, že toto vše je jen důsledek pomluv, které o něm rozšiřují zlí jazykové, a bude se tak vlastně bránit čemusi na způsob magického bodání jehel do figurky znázorňující nenáviděnou osobu; ta figurka je v platónském světě udělána z písmen. Historický přechod mezi orální a psanou kulturou se tak těsně prolíná s Platónovou biografií.
Věrnost zradou
Nejisté období přechodu mezi orální a textovou kulturou není o nic méně dramatické než přechody, s nimiž se tradiční společnost vyrovnávala svými rituály (uvedení do dospělosti, svěcení jara apod.). Není Platónovo psaní svým způsobem rituální praktikou, v níž nechybí téma oběti i božského zásahu? Jak znovu nastolit autoritu a autenticitu sdělení ve světě, který se stal textem? – to je možná klíčová otázka Platónova díla. Podstatou rituálu, kterým Platón čelí kulturní ztrátě, je inscenování typických výstupů (topoi) jeho „mytického hrdiny“ – učitele Sókrata, jehož masku si nasazuje, aby přemohl síly chaosu.
Patří k příručkovým informacím o Sókratovi, že sám neodkázal žádný filosofický spis, známe ho jen ze zpráv současníků. Jádro Sókratova učení nešlo shrnout do několika základních tezí, jeho účinek byl především praktický; spočíval v tom, jak proměňoval své posluchače, v tom, že je přiměl dívat se na svět a na sebe samé jinýma očima. Už z toho je zjevné, že pro Sókrata by ani nemělo význam sepisovat nějakou teorii; jemu záleželo na setkání s jedním každým člověkem a na rozhovoru s ním, přičemž ten rozhovor ani nemusel dospět k nějakému řešení nastoleného problému.
Prekérnost přechodu mezi epochou sókratovského tázání a platónským věkem velkých filosofických systémů je podtržena tím, že pokud chce Platón zachovat Sókratovo dědictví, musí toto dědictví současně zradit, a to fatálně. Není totiž možné stavět proti ničivému vlivu písemné kultury starou kulturu orální. Duchům, jež se zbavily svých originálů a kolují veřejným prostorem, paradoxně nezbývá než vystavět hráz právě z toho materiálu, který tvoří historickou povodeň: z písmen. Sókratova živá řeč se však v tomto pokusu o uchování jeho autentického zjevu mění v řetězce alfabety a ze Sókrata samotného se stane literární přízrak, který je v principu roven jiným literárním přízrakům.
Tento rozporný postup ovšem zdaleka není výlučeně platónský. Atéňanův filosofický projekt lze totiž považovat za příklad typicky moderního fenoménu – vynalézání tradice. Tradice jako ztělesnění kontinuity je to, vůči čemu se současnost vymezuje, a o co se tímtéž aktem opírá; umožňuje jí ustát vlastní diskontinuitu a tvořivě se tak otevřít neznámé budoucnosti. Je to patrné už z toho, že součástí každé modernity je konzervativismus – dokonce to často bývají konzervativci, kdo kritikou novot aktuální modernost definují.
Autorita, jež stojí v základu tradice, je proto stejně tak nedotknutelná jako vzdálená, distancovaná (odložená, odsunutá), a díky tomu tvarovatelná moderní imaginací. Jinak řečeno: (předliterární) autorita je natolik bezpečně uzavřena do relikviáře svého literárního topos, že současnost zůstává svobodná v tom, jak bude chápat její odkaz. A tak například křesťanskou teologii zakládá Pavel z Tarsu, který – i proto, že konvertoval až po Ježíšově smrti – je dobře chráněn před svazujícím působením Ježíšova charismatu; je svobodný ve svém tvůrčím výkladu vznikajícího náboženství, neboť Kristus je pro něj už jen literární stereotyp, o který se může opřít právě proto, že jej svým způsobem popírá. Křesťanská tradice nám to ovšem zachová tak, že Pavel čerpá z „živého Boha“, který se mu zjevil – to už je ale zase jenom další literární topos…
Dědictví strachu?
Z mnoha indicií lze soudit, že Platón si propastný rozpor svého psaní (uchování Sókrata jeho zfalšováním) uvědomoval a snažil se jej řešit inscenováním jakési esoteričnosti, unikavosti, neuchopitelnosti toho, k čemu text odkazuje. Platón je velký básník, ale básnictví vášnivě kritizuje pro jeho schopnost fikce (a tedy svého druhu lži); vypráví působivé mýty, ale současně mytologii odmítá a chce ji nahradit opravdovým věděním; a především – je autorem mnoha dialogů, v nichž svěřil své učení textu, ale sám jako by se skrze tento text skrýval, ukazuje se jen v maskách svých postav.
Tento moment Platónova psaní fascinoval politického filosofa Leo Strausse, jednoho z inspirátorů amerického neokonzervativismu. Strauss například zdůrazňuje, že Platónovy dialogy zachycují tak pečlivě, kdo kde co a komu vypráví, především proto, aby čtenáři ukázaly uzavřenost vybrané společnosti, v níž se odehrávají. Text je určen mnohým, a právě proto Platón čtenáři sugeruje, že ničeho podstatného účasten být nemůže, neboť nepatří mezi vyvolené. V tomto duchu Strauss interpretuje tazvanou sókratovskou ironii, kterou Platónův učitel provokoval své spoluobčany; podle něj jde o „vybranou nectnost“ velkého člověka, který nechce příliš vystavovat své vědění a schopnosti: „Ironie je pak šlechetné zastírání vlastní hodnoty, vlastní nadřazenosti. Můžeme říci, že je to lidskost vlastní mimořádnému člověku: šetří city průměrných lidí tím, že vůči nim neprojevuje svou nadřazenost.“ (Strauss 2007: 59)
Jakkoliv může být tato elitářská interpretace přehnaná, v jedné věci jde Strauss správným směrem. Pochopil totiž, že Platónův konflikt se světem textu je svou podstatou společenský. Nejde o rozdíl mezi mluveným a psaným záznamem, ten je historicky relativní. Strach z přízraků, v něž nás mění literatura, je nakonec jen strachem z druhých, oprávněných k tomu, aby si o nás, našem jednání a našich výrocích činili svůj vlastní obraz, víceméně neautorizovaný a neautorizovatelný. Množství těchto druhých rostlo spolu s tím, jak se rozvíjela a demokratizovala posttradiční aténská společnost. Pokusím se ještě v některém z dalších čísel A2 ukázat, že pro Platóna byl popsaný fenomén psychologicky neúnosný, vedl k jakési agorafobii. Do jaké míry je západní filosofie poznamenána tímto platónským strachem?
Autor je filosof.