Pěšky k sobě samému

Pěší metafyzika, termín, který si Petr Král (1941) časem takříkajíc ušil na míru a také naplnil a naplňuje nejen lidsky, ale i umělecky a „teoreticky“, se v jeho nejčerstvěji vydané knize stala přímo emblémem. Své – počítám-li dobře – čtrnácté sbírce poezie Svědek stmívání (jde ovšem o starší texty, původně vydané Jiřím Kolářem v pařížské studijní Edici K) dokonce básník přiřkl podtitul: Pěší román. Tak tedy ještě jednou – chůze: Odkud se bere? Co znamená? Kam směřuje? Je to ta nejprostší, a zároveň nejdrahocennější věc. Jako dýchání. Při vší své přirozenosti chůze nabízí též možnosti až zázračné. Chůze je přesun odněkud někam vlastní silou, v lidském těle zakódovaným tempem a rychlostí. Tedy nejen mechanická záležitost, ale také věc člověku „božsky“ daného rytmu, vrozeného humánního rozměru a dokonce přirozeného étosu: Tam dojdu sám. Tomu se postavím za sebe, vlastními silami. Vytrvale, neúhybně, co noha nohu mine.

Jak je pěší metafyzika vpletena do Královy knihy? Svědek stmívání – v názvu jde o mnohá stmívání, rytmicky, věrně a přitom nevtíravě se vracející – nabízí básníkovu poezii, jak ji známe, v plné síle autentické smyslovosti, obrazivé nápaditosti, formulační suverenity. Kniha před námi rozprostře svět měkce a složitě rozvíjený, „psychologizovaný“ odhalováním mnohotvárných spojitostí. Jaro otálí, léto nenaléhá, listí je osiřelé. „Nasvícený kiosek co trvalý zářez něhy…“, „Šedá rán zatuhlá do svalů baroka…“. Z podobných spojení čiší jak ryzí zážitek, tak ale i poučená senzitivita, cit pro širší souvislosti, schopnost rozvinout privátní hned také do všeobecně lidského, ba dějinného rozměru. V konkrétním je suverénně, a přitom nenásilně vyhmátnuto a pojmenováno abstraktní („Za cesty houstnoucí tmou nedbale vcházíme do legendy beze slov“); fyzické se s abstraktním sráží ve výstižných, vzrušujících, zahuštěných vidinách („Neděle na všem ležela jako nepohnutá masa“); lidské je pozorně, často ironicky konfrontováno, kompromitováno nelidským („Výkřiky lokomotiv a žen“). Neživé ožívá živým – třeba kámen šlachou –, banální je beze všech ohledů dekonspirováno jako zázračné. A aniž bychom si toho zvlášť všímali, všechna tato plasticky rozvíjená vidění zároveň nevybočí z „roviny očí“, z perspektivy neokázalého pěšího míjení věcí. Co víc, všechny básnické srážky a erupce jsou zpětně „umravňovány“ prostým étosem chůze, jenž jejich zázračnost nenápadně vrací zpět na zem, do prostoru obyčejného lidského údělu, všední lidské pravdy.

Nedočkavé drnčení talířů

V čem tkví „románovost“ Králova básnického cyklu? Jeho podtitul je jistě i provokativní nadsázka. Přes svůj hebce přemítavý tón dovede být Králova sbírka i jemně ironická, smířlivě humorná; básníkova obraznost někdy s chutí věci podvrtne, jen aby spatřila, jak se v rozpacích zachovají. I když sbírka jistě nemá takzvaný děj, přesto tu vytrvale lomozí a šramotí do všech stran rozprostraněný „lyrický“ příběh. Básně zachycují křehké skrumáže chvil, přičemž území těchto okamžení jsou na mnoho způsobů průchozí. Dění uvnitř chvil je drobně „dialogizováno“, akcent se přesouvá z blízkého na vzdálené, z okrajového k podstatnému anebo zas z nitra okamžiků přeostřujeme na samotného vypravěče. Přičemž je jím jednou osamělý chodec – a vzápětí přísloveční „my“ všichni míjející. Básníkem rozpohybovaný svět připomíná pozorně elegantní pantomimu gest rozplývajících se v rostoucím šeru času, stopených v sobě samých, ve své vratké nadějnosti.

Král má cit pro významuplnou zkratku, schopnou prostřednictvím banálního detailu navodit dojem složitého dramatu. Či nás rovnou uvede do tajemství napěchovaného kolem vlastního příběhu: „Vše se zdá naráz řečeno nedočkavým drnčením talířů…“ Osudem se tu šineme tak trochu napříč, zato vstříc jeho nejdrobnějším detailům. Pěší román nám provokativně umožňuje žít příběh skrytý za příběhem, dopřává nám luxus přežívat v okamžicích, které jsou (pouhým?) pelem dějů, programově nás nechává zakusit pro změnu příběh nedůležitých drobností a podružností, těch románových vyvrhelů.

Skryté nerovnosti terénu

„Románovost“ se skrývá i ve stavbě sbírky, v níž autor zrcadlově vybavil každou báseň prozaickým textem, dovysvětlujícím zážitek za básní, načrtávajícím všelijaké „nerovnosti terénu“, které posléze sublimovaly do básnického sdělení. Králova sbírka tak nejen životní okamžiky prostředkuje, ale stává se navíc metapříběhem chvil samých, toho, čím se vydělily z proudu osudu i jak je do sebe vpila báseň. Právě tady ale vidím i potíž. Sama idea je slibná, zatěšíme se, že nás básník vpustí do zákulisí nepřikrášlené chvíle, v níž se text zrodil. Jenomže i krátké prózy jsou zas především básnické, neomylně tíhnou k další obrazné analýze, k novému odkrývání významů spíš než k faktičtější konkrétnosti. „Kde tradiční symbol osudu vyhasle stárnul na roletě z plechu, několik písmen zahlédnutých přes stromy v ústí bulváru … ukazovalo ve svém odstupu skutečnou cestu.“ A: „Ztich­lé kolejiště … bylo dál přístav, dál otvíralo město obzorům a slibu cesty.“ – Téměř nerozeznáme, která ukázka je odkud; namísto toho, aby se próza a báseň svou odlišností navzájem umocňovaly, ve výsledku se spíš zdvojují. Prozaické texty ovšem vpouštějí na scénu „románové“ vyprávění ve třetí osobě, dokonce zprvu naznačují i jakousi časovou linku, od „vdovských let“ války po exil. Jejich drobná zrcadla jsou však opět „lyricky“ zakřivená, aťsi jinak než vlastní básně.

Román nám umožňuje na čas sdílet něčí osud. I Králova skladba tak po svém činí. Při všem křehce osobním, co tu nalezneme, však máme často též pocit, že nám jsou z osudu uvážlivě předkládány vybrané fragmenty, básník nás vpustí jen tam, kde vidí cestu. Jsme svědky jeho pozorného sdílení chvil s přáteli, ostatními chodci z davu či obyvateli zátočin prostoru, jež pěšák míjí. Sám osud na nás však nešplíchne svou nebezpečně překypělou prškou. Básník má ve zvyku osudové střípky vzápětí i vysvětlovat, dohledávat jejich význam, přičemž obrazné zachycení niterných souvislostí je jeho velkou silou. Někdy ale jako by čtenáři až moc vedl ruku. Zastavit se v půli cesty by leckteré epifanii ponechalo větší, protože nevyřčenou, šíři. Je tu ale jeden básníkův silný, setrvalý motiv, při němž vždy zatrne, totiž motiv matky, blízké i zanechané v dáli, vynořující se z hloubi minulosti – či rovnou dějin – jako tklivá, snová opora, kouzelný sen o věčném, věčně nemožném návratu. A také připomínka tiše sdíleného rodinného, dějinného tajemství.

Králův pěší román je daleko nejvíc příběhem samotné senzitivity, příběhem chvil, v nichž se tato citlivost děje, míst, jejichž ohledáváním se básníkova vnímavost zpětně konstituuje, v nichž básník vyciťuje vzorec danosti tohoto světa a naší přítomnosti v něm. Tato místa ale zároveň mohou vytanout jako znamení a zpráva – čeho, o čem? Tady chůze nabírá svůj metafyzický rozměr: místa a věci, jež chodec míjí, se nenabízejí coby znamení něčeho jiného, ale jako znamení o sobě. Nikoli odkaz, ale úkaz. Kosmický impuls zbavený začátku a konce, zášleh odnikud nikam, a přece v plné síle. Král umí toto bezsměrné, tepající trvání světa sytě zakoušet, bravurně zachycovat v jeho křehce razantní dialektice, věrně vyhmátnout jeho skrytou nadpozemskost. „Náhle bylo zřejmé, že člověk nic neopouští“ – Nadpozemské, vracející chodce jemu samému – jeho chůzi.

Autor je básník, literární kritik a hudebník