Politika a smysl svobody

Pro bezmála osmdesátiletého, původem německého sociologa, bývalého prorektora Oxfordské univerzity a v současnosti britského paira Ralfa Dahrendorfa byly v jeho poslední česky vydané knize sice útoky na Twin Towers impulsem, ale rozhodně ne hlavním tématem. Tím je reflexe moderní doby. Dahrendorf proto nezačíná své úvahy střetem civilizací, nýbrž citátem britského premiéra Macmillana z roku 1957: „...většině lidí u nás se ještě nikdy nedařilo tak dobře.“ Ptá se však, zda blahobyt přináší štěstí, zda jeho zvyšování, které ve vyspělých zemích přišlo po druhé světové válce, musí nezbytně dále pokračovat, a konečně, zda je k dispozici pro všechny. Otázky znějí mírně provokativně, mnohem provokativnější je ovšem krátký komentář k někdejšímu heslu Francouzské revoluce, „volnost, rovnost, bratrství“. Dahrendorf totiž zpochybňuje jejich slučitelnost. Podle něj jde o násilné směšování tří politických přístupů: liberálního, socialistického a komunitárního, z nichž každý usiluje o něco jiného. A tento rozpor je pro něj skutečným východiskem k analýze. Dilema čtenáři přibližuje na příkladu těch, kdo chtějí především svobodu a často přitom zapomínají na rovnost a naopak. Ani jednomu z přístupů se pak podle autora pak nepodařilo vyřešit ještě jiný problém, a tím je otázka, nakolik je slučitelná etnická, náboženská a další rozmanitost občanů s jejich rovným politickým statusem.

Někdejší ideál together but equal se po­­­dle Dahrendorfa nepodařilo naplnit, takže se dnes musíme snažit alespoň o naplnění minima ve smyslu separate but equal. Vinu na tom podle autora nese mimo jiné globalizace. V tomto bodě však jeho úvahy poněkud ztrácejí půdu pod nohama. Slovo glokalizace, parafrázující reklamní heslo: „globálně myslet, lokálně jednat“ se mu vrací jako bumerang, když pátrá po globálních souvislostech a snaží se dokládat je lokálními příklady. Globalizace však ve skutečnosti není hlavním viníkem stěhování lidí mezi své soukmenovce (například v Severním Irsku globalizace naopak přinesla větší otevírání znepřátelených komunit), tvrzení, že zahraniční zásahy do etnických konfliktů skončily střežením hranic mezi oddělenými skupinami, platí více pro období studené války než pro dnešek. Nemělo by se také zapomínat na to, že to byla globalizace, která přinesla nové alternativy.

Možná, že Dahrendorf cítil, že globalizaci jako téma nemůže ve svých úvahách opominout, jenže tato úvaha mu moc neposloužila. Jakmile se však od ní odpoutal a přešel k úvahám o svobodě, předkládá čtenáři stručný, hutný, ale nanejvýš srozumitelný výklad. Svoboda podle něj musí mít cíl, a tím je životní šance, tedy nejen svoboda volit, ale také reálná možnost volby mezi více alternativami.

Ve snaze zachytit to, co je prchavé a co může odlišit formální svobodu a demokracii od těch skutečných, přichází Dahrendorf se zajímavým pojmem ligatury. Ligatury jsou v jeho pojetí společenské pojivo, vnitřní náplň společenských norem, hluboké vazby, jež jsou například jedním z aspektů náboženství. Ligatury, které si dělají nárok na absolutnost (například náboženský fundamentalismus), jsou neliberální a ohrožují svobodu. Prostor takové ligatury dostávají především tam, kde dochází k rozkladu společenských vazeb. Takový rozklad hrozí vyústit ve svět bez zábran, v němž namísto řádu panuje anomie, rozklad zažitých struktur, rozklad, který potenciálně ohrožuje i svět blahobytu. Důležité je proto „hledání nového řádu“, uvedené v nadpisu, který všech šest textů rámuje. U Dahrendorfa se tím míní snaha dopátrat se toho, jak vtisknout společenským a politickým strukturám trvalejší smysl.

Tradiční ligatury se vytrácejí z každodenního politického boje a zmíněný rozklad ohrožuje i tradiční demokracie. Skupinová mínění sdělují vládnoucím v mnoha zemích média, nikoli titulární zástupci skupin zvolení do parlamentů. Hlavní příčinu tohoto nedostatku reprezentace spatřuje Dahrendorf v tom, že někdejší vztah mezi prací a kapitálem přestává být nosným prvkem společenské diskuse. Kapitál se totiž může rozvíjet i bez práce, a nezaměstnanost nemusí ohrožovat ekonomický růst, což vede k oslabení tradičních tříd. Oslabení vztahu práce a kapitálu ovšem i ve vyspělých zemích vede k zvyšování rozdílu mezi bohatými a chudými, přičemž ti nejchudší jsou často trvale společensky vyloučeni. Podle autora to vede jednak k morálním škodám (poškozuje to myšlenku svobody i demokracie), ale – protože vyloučené nespojují ligatury – také k individualizaci sociálních konfliktů a dalšímu zamlžování hodnoty svobody.

V dalších pasážích hledá Dahrendorf cestu ven a místy na ní tápe. Paušalizuje a přeceňuje vliv zločinnosti, mýlí se, když píše, že v postkomunistických zemích Evropy byl zvenčí prosazen „westminsterský“ ústavní model, který zklamal, nebo když tvrdí, že model tržní ekonomiky zvaný „washingtonský konsensus“ prosazuje jen Světová banka. Tvrdí také, že se tento model v době globalizace „značně osvědčil“, ačkoli názor přesně opačný by ve skutečnosti lépe souzněl s jeho úvahami o současném vztahu práce a kapitálu a mohl by mu poskytnout bohatý materiál k jejich rozšíření do globálního měřítka.

V závěru se Dahrendorf ptá, jaký dát smysl demokracii a svobodě. A odpovídá velmi jasně. Svoboda má smysl, jestliže není privilegiem, v globálním ohledu tedy privile­giem určitých zemí. Přemíra svobody jen v některých zemích může být zdánlivá, protože svoboda, jež nevyžaduje žádné úsilí, není pravou svobodou.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.