Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK Petr Fabian (nar. 1974) nyní působí v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR v Praze. Vydal sbírky Dům mezi okny (2001), Lomová pole (2002), Bludná domů (2005) a Přibližné odlehlosti (2006). Básně jsou vybrány z rukopisného souboru Dům soumraku (2001–2006).
GENEZE SOUMRAKU
Monolit matnosti
zaschlých palet, zněmění tvarů.
Hlas přibližuje ticho, dům
kámen zbývání: Nic nemít, nebýt
nikým. Mateřsky
měkce se propadají
vteřiny do dnů, které mizí
za zdí. Noc
není vidět.
květen 2003, Bukovina
/ / /
Pozvolné, pracovité světlo
zakončí flám. Nepatřím nikomu;
výplň ve dveřích rozbil vítr
nebo kámen, kámen světla, hozený tvojí dlaní,
a dveře nevedly dál než
do tmy. Mezi domy, vzduch
jako těsto. A pozvolné, pracovité světlo ploch
netíží, není koho.
říjen 2004, Praha-Barrandov
/ / /
Chladné, ostré stíny rána.
A nízký přelet sojky, potisící
spatřený: nehlučný záliv v moři
bezejmenného. Kámen
na hrdle vzduchu stahující ke dnu
nečitelný zápis. Marnost. K čemu
se obrátit, co uchopit? Vyjedl jsi
mísu tušení, zbývá pohled, zapřený ve skutečné.
červen 2005, Bukovina
/ / /
Pomalu stín
překračuje tvoji bytost
a za ní další a další
stín nebo bytost překračováni jsou
nebo překračují
červen 2004, Bukovina
V SOUMRAKU
I
Vrátit se. Zavírající se, nezneklidněná hladina
večerního nebe, v bezedném skle času:
uvězněný, dobýváš se vně, kde není
pouto-pohyb, jen strnutí; zatímco paprsky,
unášející obraz v dosud prázdné nekonečno,
stmelují přítomnost kamene – těla propasti, kterou tvoříš.
srpen 2005, Praha – Vrútky
II
Vítr – vanutí šera. Náhle spočíváš
v prostoru, který je prázdný
tvou přítomností: vroucné
zmizelo a v odstínech
šedi vidíš cizí tvář, tvář nesmírnosti
nespotřebovaného já: je tvé.
srpen 2004, křížová cesta nad Třeští
KOSENÍ LOUKY
Modré mdlo. Narážíš na skoby
křídel. Puklá jádra
vzlínání. Saješ smrt, někdo, ty;
zdi, za zdmi již znovu obraz
kořenů. Dlaně
slepené šťávou, tekoucí z dřeně
života. Jatka, zabíjení; vězeň
v kalichu slunce: opona! křičíš, opona padá, padá na něj.
květen 2002, Bukovina
/ / /
Slunečné dny, kdybys tak věděl,
co s nimi: fragment pro fragment
dobýt, přesah – – – nebo jen předěl,
let, výšku. Vše dopadlé
v propast, dny jeden po druhém
se zavřou. Slepci na očích
svou účast – nitro. Dům narudlé
večerní slunce v krvi namočí.
červen 2005, Bukovina
/ / /
Potopen srpen, tone září:
jak snědené ryby mizí dny,
a z léta ti zbývá trpkost, za níž
ční obzor. Hořící divizny
přikryla černá, mokrá plachta.
Hodiny bez návratu. Ryby…
A kýmsi hozené lano za chřtán
zvedá tě k výšce – temnější přídi. –
září 2004, u Domašína
ÚKLID NA REJVÍZSKÉM HŘBITOVĚ
S podzimem začnou hořet světy
nízkých očí. Bezúzemí
– ruhe sanft. Kouř z cigarety,
pomalý pohyb oněmělým,
syrovým přítmím u kostela
písmena – bez účelu – lepí.
Čti – – – Popel. Shořelá těla.
Soumrak. Jsi jen, že jsme se střetly.
srpen 2001, Nové Hutě, červenec 2006, Vlašim
VEČER NA ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ
Dávno jak mrtvý bys byl a ležel
tu s nimi. V posledním světle
večera slunce se topí a strážce
zrak rozmrzele, sotvas vešel, zvedne.
Stráž mrtvých je všude. Nevíš,
zda se už před zrozením nepropadla
duše k nim, a ne-li, propadá se nyní.
A převozník jako by slevil a prudčeji napnul peruť pádla.
srpen 2002, židovský hřbitov Na Korečníku u Třeště
/ / /
Irmě G.
Pták svrhá slunce. Ledovějící
pohyby v nebi, upřené
k propastem. Sám bez stromu čnící
pahýl listu – temně rozevřen
slét ke dnům. Z noci se syrově zvedá
opona druhé, halící temnoty…
– Nad zemí odkrytou postava bledá
jako by svědčila: vanum, Bože, to všechno ty.
září 2002, Považský hrad
/ / /
I
Soumračné světlo: stále stejný motiv
shozený k nohám, cesta, po níž
jsi přišel. Ty? Zmatek: tak zoufale chtít čisté.
Zoufale hledat, co se nevrátí.
II
Propast světla: odkud vycházíš,
jsi tam ještě? Copak si rozumíš?
Vzdálil ses od sebe, téměř nejsi. Aspoň
ne tak, abys uchopil podstatné, přidal je k torzu.
září 2005, u Radošovic
LISTOPAD U ONŠOVIC
Hnůj světlem syrově podestlaný.
Loď obzoru – zalitá do krve.
Níž nad propast nebe se sklání
nebem setmělé.
Hleď v toto nic, jímž jsi:
prostor je prázdný, k obývání
jen prázdnem. Tma blíž. A dopisy
v láhvi soumraku plují za ní.
listopad 2002, za Onšovicemi
/ / /
I
Povědomý záhyb pole.
Zátiší těla: zvuk uvnitř
přikládá k dlani dřevěnou náruč.
Jako nesetřesitelná pošetilost:
oči se propadnou, kde už nejsi ty.
květen 2006, Buchov
II
Pár tahů, které zbývají,
doplní ten, kdo odejde s nimi.
duben 2006
Připravil Vratislav Färber.