Poslední světla

Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK Petr Fabian (nar. 1974) nyní působí v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR v Praze. Vydal sbírky Dům mezi okny (2001), Lomová pole (2002), Bludná domů (2005) a Přibližné odlehlosti (2006). Básně jsou vybrány z rukopisného souboru Dům soumraku (2001–2006).

GENEZE SOUMRAKU

Monolit matnosti

zaschlých palet, zněmění tvarů.

Hlas přibližuje ticho, dům

kámen zbývání: Nic nemít, nebýt

nikým. Mateřsky

měkce se propadají

vteřiny do dnů, které mizí

za zdí. Noc

není vidět.

 

květen 2003, Bukovina

 

/ / /

Pozvolné, pracovité světlo

zakončí flám. Nepatřím nikomu;

výplň ve dveřích rozbil vítr

nebo kámen, kámen světla, hozený tvojí dlaní,

 

a dveře nevedly dál než

do tmy. Mezi domy, vzduch

jako těsto. A pozvolné, pracovité světlo ploch

netíží, není koho.

 

říjen 2004, Praha-Barrandov

 

/ / /

Chladné, ostré stíny rána.

A nízký přelet sojky, potisící

spatřený: nehlučný záliv v moři

bezejmenného. Kámen

 

na hrdle vzduchu stahující ke dnu

nečitelný zápis. Marnost. K čemu

se obrátit, co uchopit? Vyjedl jsi

mísu tušení, zbývá pohled, zapřený ve skutečné.

 

červen 2005, Bukovina

 

/ / /

Pomalu stín

překračuje tvoji bytost

a za ní další a další

stín nebo bytost překračováni jsou

nebo překračují

 

červen 2004, Bukovina

 

V SOUMRAKU

I

Vrátit se. Zavírající se, nezneklidněná hladina

večerního nebe, v bezedném skle času:

uvězněný, dobýváš se vně, kde není

pouto-pohyb, jen strnutí; zatímco paprsky,

unášející obraz v dosud prázdné nekonečno,

stmelují přítomnost kamene – těla propasti, kterou tvoříš.

 

srpen 2005, Praha – Vrútky

 

II

Vítr – vanutí šera. Náhle spočíváš

v prostoru, který je prázdný

tvou přítomností: vroucné

zmizelo a v odstínech

šedi vidíš cizí tvář, tvář nesmírnosti

nespotřebovaného já: je tvé.

 

srpen 2004, křížová cesta nad Třeští

 

KOSENÍ LOUKY

Modré mdlo. Narážíš na skoby

křídel. Puklá jádra

vzlínání. Saješ smrt, někdo, ty;

zdi, za zdmi již znovu obraz

 

kořenů. Dlaně

slepené šťávou, tekoucí z dřeně

života. Jatka, zabíjení; vězeň

v kalichu slunce: opona! křičíš, opona padá, padá na něj.

 

květen 2002, Bukovina

 

/ / /

Slunečné dny, kdybys tak věděl,

co s nimi: fragment pro fragment

dobýt, přesah – – – nebo jen předěl,

let, výšku. Vše dopadlé

 

v propast, dny jeden po druhém

se zavřou. Slepci na očích

svou účast – nitro. Dům narudlé

večerní slunce v krvi namočí.

 

červen 2005, Bukovina

 

/ / /

Potopen srpen, tone září:

jak snědené ryby mizí dny,

a z léta ti zbývá trpkost, za níž

ční obzor. Hořící divizny

 

přikryla černá, mokrá plachta.

Hodiny bez návratu. Ryby…

A kýmsi hozené lano za chřtán

zvedá tě k výšce – temnější přídi. –

 

září 2004, u Domašína

 

ÚKLID NA REJVÍZSKÉM HŘBITOVĚ

S podzimem začnou hořet světy

nízkých očí. Bezúzemí

ruhe sanft. Kouř z cigarety,

pomalý pohyb oněmělým,

 

syrovým přítmím u kostela

písmena – bez účelu – lepí.

Čti – – – Popel. Shořelá těla.

Soumrak. Jsi jen, že jsme se střetly.

 

srpen 2001, Nové Hutě, červenec 2006, Vlašim

 

VEČER NA ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ

Dávno jak mrtvý bys byl a ležel

tu s nimi. V posledním světle

večera slunce se topí a strážce

zrak rozmrzele, sotvas vešel, zvedne.

 

Stráž mrtvých je všude. Nevíš,

zda se už před zrozením nepropadla

duše k nim, a ne-li, propadá se nyní.

A převozník jako by slevil a prudčeji napnul peruť pádla.

 

srpen 2002, židovský hřbitov Na Korečníku u Třeště

 

/ / /

Irmě G.

Pták svrhá slunce. Ledovějící

pohyby v nebi, upřené

k propastem. Sám bez stromu čnící

pahýl listu – temně rozevřen

 

slét ke dnům. Z noci se syrově zvedá

opona druhé, halící temnoty…

– Nad zemí odkrytou postava bledá

jako by svědčila: vanum, Bože, to všechno ty.

 

září 2002, Považský hrad

 

/ / /

I

Soumračné světlo: stále stejný motiv

shozený k nohám, cesta, po níž

jsi přišel. Ty? Zmatek: tak zoufale chtít čisté.

Zoufale hledat, co se nevrátí.

 

II

Propast světla: odkud vycházíš,

jsi tam ještě? Copak si rozumíš?

Vzdálil ses od sebe, téměř nejsi. Aspoň

ne tak, abys uchopil podstatné, přidal je k torzu.

září 2005, u Radošovic

 

LISTOPAD U ONŠOVIC

Hnůj světlem syrově podestlaný.

Loď obzoru – zalitá do krve.

Níž nad propast nebe se sklání

nebem setmělé.

 

Hleď v toto nic, jímž jsi:

prostor je prázdný, k obývání

jen prázdnem. Tma blíž. A dopisy

v láhvi soumraku plují za ní.

 

listopad 2002, za Onšovicemi

 

/ / /

I

Povědomý záhyb pole.

Zátiší těla: zvuk uvnitř

přikládá k dlani dřevěnou náruč.

 

Jako nesetřesitelná pošetilost:

oči se propadnou, kde už nejsi ty.

 

květen 2006, Buchov

 

II

Pár tahů, které zbývají,

doplní ten, kdo odejde s nimi.

 

duben 2006

Připravil Vratislav Färber.