Nový počin Islanďanky Björk nabízí to, co všichni očekávali. Hudbu a koncept, který není podobný ničemu, co dosud vytvořila. A přesto, nebo právě proto, její solitérství opět oslovuje masy.
Hudebnímu showbusinessu kdysi stačilo, že je jiná, je z Islandu, je extravagantní. A dostala nálepku „techno princezna“. Postupem času se ze všech možných škatulek dokázala vymanit. A i když prodeje jejích alb mají sestupnou tendenci (předešlého alba Medúlla se prodalo téměř čtyřikrát méně než jejího sólového debutu), vliv této umělkyně na současnou hudbu a nejnověji také na společnost stoupá.
Sama sobě nepřítelem
Když v roce 2001 vydala křehké album Vespertine, jako by signalizovala vstup do hudby 21. století, jak ji známe dnes. Laptop se stal rovnocenným partnerem hudebních nástrojů, křehké a šepotavé odpadní zvuky z univerza internetu se stavějí vedle tónů harfy a beatů a splývají v jedno. Z dosavadního snažení Björk je jasné, kdo od dob Vespertine zůstává jejím největším nepřítelem: ona sama. To, co je na ní nejosobitější, se může lehce stát tím nejnudnějším a nejúnavnějším. Proto se na dalším albu Medúlla snažila vymanit ze zažitých stereotypů a jakoby z trucu udělala celou desku z navrstvených lidských hlasů (beaty byly nicméně také zastoupeny – mimo jiné díky beatboxerovi Rahzelovi a hlasovému ekvilibristovi Mikeu Pattonovi). Na nové desce Volta se vydává úplně opačným směrem, hlavním východiskem je rytmus, přirozený hudební pohyb, který patří k základním prvkům hudby. Návrat zpět jako prostředek pro pohyb dopředu. Björk ale přidává něco navíc a signalizuje: život s nálepkou enfant terrible je nuda, nastal čas vyrazit do opravdového boje. A proč ne rovnou do boje za naši planetu?
Volta překvapí hned na úvod. Singl Earth Intruders naprosto nereprezentuje obsah celého alba, spíše než singlem je jakousi platformou pro poselství celé desky. Tím zůstává vztah člověka a Země ve všech současných podobách. Monotónní zaříkávací formulí zpěvačka opakuje, že my lidé jsme vetřelci a okupanti Země a měli bychom se podle toho chovat. To do jisté míry ospravedlňuje život této písně jako singlu, protože v porovnání s dalšími skladbami se jeví jako hudebně a aranžérsky nejslabší. Oproti tomu následující Wanderlust (na níž spolupracovala se spisovatelem Sjónem, viz A2 č. 18/2006 a 16/2007), nechává naplno rozeznít to, co visí ve vzduchu; tento boj o pojmenování věcí, natož boj sám je bitvou s dlouhou řadou větrných mlýnů. A i když Björk tuší, že vyhrát se nedá, už samotná bitva bývá příležitostí vykřičet do světa všechny hrozby, obavy nebo frustrace. Ve Wanderlust zní až znechuceně: „Opouštím tento přístav/ dávám městu sbohem/ jeho obyvatelé se zdají být pobláznění do Boha/ nemohu vystát jejich dobra a zla// Ztratila jsem původ a nechci ho zpět.“ Několikrát se ve skladbách prolnou a na sebe navrství zvuky odjíždějícího parníku – jsme napjatí, v očekávání výstřelu z Aurory je možné představit si prakticky cokoliv.
Vyhlašte nezávislost!
Album působí konzistentním dojmem, evokuje víc než cokoliv jiného jakýsi pohanský rituál, plyne bez pauz a přirozeně. Skladby uvádějí do transu nebo navozují přemýšlivou meditaci. Aranže jsou velice drsné, oproti předešlým opusům zde místo smyčců dominují dechové nástroje a především akustické bicí (nebo jednoduché programovací automaty). Přestože si tentokrát Björk přizvala ke spolupráci opět výrazné spolupracovníky (mimo jiné i z afrického kontinentu), jejich místo na albu bylo až na pár výjimek upozaděno. Původně ohlašovaný koproducent, hiphopový guru Timbaland, zanechal svou stopu pouze na dvou písních z deseti (především v Innocence je jeho rukopis více než zřetelný) a ve stejném počtu tracků si Björk zazpívala duet s Antonym Hegartym (Antony and The Jonsons). Právě ve společné písni Dull Flame of Fire přivádějí Björk a Antony k životu jeden z vrcholů alba: obřadní hymnický zpěv, zpočátku zdánlivě milostný, který následně graduje do manického sóla bicích v závěru (Brian Chippendale z Lightning Bolt).
Kontrasty provázejí celou Voltu, od panychidy za sebevražednou atentátnici, která s bombou na břiše vzala na věčnost nejen lidi v okolí, ale také dítě, které v sobě nosila (Hope), až k nejdivočejšímu a skutečně anarchistickému zvolání po nezávislosti (Declare Independence) ve stylu rave. A následně jako po velkém boji přichází pokání a zpytování svědomí My Juvenile (Má nedospělost), které sděluje: „Měli jsme čisté úmysly.“ Ano, měli jsme čisté úmysly, jak dobře naložit s touto planetou. Ale nyní potřebujeme sežrat trochu hlíny a vrátit se zpět. Björk už se vydala na cestu. Překročila rázným pochodem stín všeho, co za sebou zanechala. A ještě u toho stihla rozdat pár rytmických facek domnělým pánům tvorstva.
Björk: Volta. One Little Indian/Universal; 2007.