Ruský deník

Posmrtně vydaná kniha Anny Politkovské Ruský deník zahrnuje předtím nezveřejněné autorčiny komentáře k politickému dění v Rusku od prosince 2003 do srpna 2005. Události jsou v ní chronologicky rozděleny do tří období. Knihu otevírají analytické texty věnované prezidentské kampani a znovuzvolení Vladimira Putina v březnu 2004, následují články reagující na události jeho druhého prezidentského období (tragédie v Beslanu, pokračující válka v Čečensku) a knihu ukončují ozvěny ukrajinské oranžové revoluce v Rusku – tedy aktivace občanské společnosti a odpověď ze strany státu.

Stopa lačnosti a podráždění

I když se poslední rozebírané události v knize datují k srpnu 2005, je publikace stále aktuální i pro hodnocení dnešního vývoje v Rusku. Politkovská totiž ve svých zápiscích postihla rodící se politické i občanské procesy v zemi. „Moc zůstává ke všem podnětům zvenčí, tedy od lidí, naprosto hluchá. Žije si sama o sobě. V její tváři je trvale přítomná stopa lačnosti a podráždění, že někdo či něco jí brání obohatit se ještě víc. A tak, aby nic nebránilo, má před sebou moc důležitý úkol: zlikvidovat zárodky občanské společnosti a dnes a denně národ přesvědčovat, že občanská společnost a politická opozice žijí z peněz CIA, britské, izraelské či dokonce marťanské rozvědky a samozřejmě taky díky světové teroristické síti al-Káida…“ (s. 486)

Její slova jako by potvrzovalo vystoupení ruského prezidenta před Federálním shromážděním z března tohoto roku: „Roste proud peněz ze zahraničí, které se používají k přímému vměšování do našich vnitřních věcí… Existují i tací, již se neštítí používat i ty nejšpinavější technologie, aby roznítili etnické a náboženské neshody v naší mnoho­národnostní demokratické zemi. Obracím se v této souvislosti na vás (Federální shromáždění – pozn. RB), abyste upravili naši legislativu a zpřísnili odpovědnost za extremistické akce.“

Vladimir Putin měl ve svém projevu na mysli především nevládní organizaci Freedom House (podporovanou Spojenými státy), která údajně financuje Garriho Kasparova, představitele opoziční koalice Jiné Rusko. Neziskové organizace, z velké části vypuzené z veřejného života pomocí byrokratických obstrukcí, a politická opozice, potlačovaná speciálně vycvičenými policejními jednotkami, jsou současné politické moci stále trnem v oku. A proto začala tyto dvě nevítané složky společnosti obviňovat ze zaprodání cizím zájmům a označovat je za extremisty.

Selhání demokratů

I Politkovská ve své knize píše o extremismu, jenže o jiném. O tom, který se zrodil na základě dvou událostí: nekončícího konfliktu v Čečensku a parlamentních voleb roku 2003. V komentáři k volbám z roku 2003 i následným prezidentským volbám v roce 2004 vyčítá autorka ruským demokratickým politikům jejich selhání. Nedokázali podle ní totiž najít nový obsah pro své myšlenky, chyběl jim program, ideová náplň, nedokázali zaujmout jasný postoj k událostem v zemi. Jejich nevyhraněnost pokračovala i po volbách. Demokraté (především ze stran SPS a Jabloko) podlehli nejen skepsi z předem prohraného boje, ale jistým způsobem přivykli i novému způsobu přežívání v putinském Rusku: „Zvláštnost dnešního zřízení už nespočívá v tupé konfrontaci moci s opozičními náladami, jako to bylo v době totality, kdy systém veškeré demokratické instituce prostě zničil, ale v tom, že tento systém si všechny občanské a veřejné instituce přizpůsobuje pro své záměry a cíle. V jejich adaptaci. No a kdo se nechce adaptovat, toho nahradíme. Kdo nechce být nahrazen, musí si to zatraceně dobře rozmyslet… Devadesát pět procent všech problémů se řeší metodou adaptace nebo náhrady,“ upozorňuje novinářka.

Z této kritiky také vyrůstá odpověď na otázku, kde se v Rusku vzaly radikální politické síly a proč vzniklo současné opoziční uskupení Jiné Rusko v té podobě, v jaké ho známe. Vyvinulo se ze ztroskotané ideje Občanského kongresu, kterému předsedal Garri Kasparov a které zahrnovalo především demokratické strany. Garri Kasparov objížděl v letech 2005–2006 celé Rusko, aby si vybudoval jistou základnu potenciálních přívrženců. Na podzim roku 2006 pak dokázal založit koalici odporu pod názvem Jiné Rusko, která už ale zahrnovala i extremistické strany – především Nacionálně-bolševickou stranu pod vedením Eduarda Limonova. Pro mnohé pozorovatele bylo spojení těchto dvou politiků šokující. Jenže Politkovská podává již v roce 2005 pro tento vývoj dobré vysvětlení: Nacionál-bolševici podle ní byli jedinou politickou silou v Rusku, která byla aktivní v ulicích a měla jasný program, nepodlehla „adaptaci“.

Radikalizace mládeže

Motivy vystoupení této skupiny jsou přitom podle Politkovské generační: „Nacionál-bolševici jsou dnes skupinou idealisticky orien­tovaných lidí, kteří jsou svědky toho, jak dospělejší a starší opozice proti režimu přestala podnikat něco opravdu podstatného. Je víc než přirozené, že tato mladá generace se rychle radikalizuje… Nejtrýznivější odhalení v souvislosti s nacionál-bolševiky (…) po setkání s nimi samými i jejich rodiči, kteří jsou většinou bývalými obdivovateli Jabloka a pana Javlinského, spočívá v tom, že ti rodiče o sobě a o svých dětech říkají přesně totéž, co říkají o svých synech rodiče v Čečensku. Tam se mládež taky bleskurychle radikalizuje. Příčina této radikalizace je (odmyslíme-li si válku) prakticky stejná: ani tady, ani tam neexistuje legální možnost pro projevy emocí či opozičních nálad a moc přenechává prostor jen pro projevy protistátní. Jen fyzickou konfrontaci, pro ty, kdož jsou jí schopni. Anebo vnitřní emigraci, která je tu pro ty, co nejsou …“ (s. 199–200)

Proti těmto protistátním projevům a radikalizaci byl pak namířen nedávný Putinův projev před Federálním shromážděním, ve kterém přišel s jasným receptem, jak na tyto nálady mladých či opozičně naladěných lidí reagovat: přitvrdit zákony, zvýšit tresty. Tím se samozřejmě ale celý konflikt jen dále vyhrotí. Prezidentův výrok je nejen znamením odhodlání pokračovat v dosavadní politice, ale i pokrytectvím. Samotné proprezidentské silové struktury totiž využívaly a dodnes hojně využívají extremismu pro prosazování svých vlastních cílů. Tyto praktiky popisuje i Politkovská. Ilustruje je na příkladu založení prokremelského hnutí Naši v roce 2005. Jeho jádro tvořili radikální fotbaloví fanoušci, vyhlášení rváči. Ti měli za úkol napadat nacionál-bolševiky. Současně se Naši snažili získat pro sebe prostor ulic – v březnu roku 2007 se například sto tisíc přívrženců Našich prošlo po Sacharovově prospektu, aby si připomněli druhé zvolení Vladimira Putina do funkce. Pak dostali zadarmo simkartu a poslali prezidentovi textovou zprávu, v níž mu přáli zdraví, štěstí a úspěšné třetí volební období. Radikálnější složka hnutí se aktivovala také před několika málo dny při obsazování a obléhání estonského velvyslanectví v Moskvě, když držela uvnitř budovy téměř dvacet lidí celých šest dní.

Nový samizdat

„Já sama, jako většina z nás, se nemůžu smířit s vlastními závěry,“ píše v knize Anna Politkovská. „Je mi z nich zle a z vědomí hloubky pádu naší společnosti, která naše děti zavedla do slepé uličky, se od nich vnitřně odvracím. Jenže co je to všechno platné, když vím, že přesně takhle to je? A tak nezbývá než pochopit, co chce tato moc. Že by to byla vláda sebevrahů? Že by opravdu v naprostém klidu předpokládala zrod nových Zasuličových, Savinkovů a Kaljajevů (ruských teroristů počátku minulého století – pozn. RB)? Anebo moc prostě nepřemýšlí a žije jen dnešním dnem? Dneska jsme si nakradli a zatím jsme u moci, což je dobře. Zítra se uvidí – hlavní je udržet se u koryta co nejdéle a nejlepším korytem v této zemi je moc…“ (s. 201–202)

Skutečným leitmotivem knihy je ale čečenský konflikt, na nějž byla Anna Politkovská odbornicí. I pro čtivý popis pozadí teroristických útoků a ruských reakcí stojí za to knihu přečíst. Bohužel většině ruských čtenářů zůstane kniha asi zatím utajena. Od nakladatelství vyžaduje její vydání příliš velkou odvahu. A tak asi knihu budu muset svým ruským přátelům přivézt a oni si ji uloží do té skrýše v bytě, v níž kdysi ležel samizdat.

Autorka působí ve společnosti Člověk v tísni.