Mohou přijít noví Stalinové

Společnost Memorial vydala za dobu své existence desítky až stovky knih týkajících se stalinské doby. Čeho se týká váš poslední velký projekt?

V Den obětí politických represí, 30. října, představil Memorial nový katalog – vzpomínky stalinských vězňů. Obsahuje na 600 prací, které dosud nebyly publikovány. Pracovali jsme na něm několik let, především na poznámkách. Je nám jasné, že mladší pokolení už nemá vězeňské konotace spojené s městem Magadan na Kolymě, málokdo už zná zkratku SLON (Solověcký tábor zvláštního určení, první koncentrační tábor v SSSR – pozn. RB). V anotacích vysvětlujeme zeměpisná, politická i historická fakta a také specifický slovník. Elektronická verze katalogu má ještě jednu přednost – tematické vyhledávání. Stačí zadat heslo „děti v lágru“, „zdravotnictví“ nebo „homosexualita“ a zobrazí se vám texty a části textů, jež se k danému tématu vztahují.

Ale není to první elektronický katalog, který Memorial představuje...

Ne, prvním velkým dílem byl katalog o disidentství a disidentech. Dělali jsme ho skoro deset let. Je velice podrobný a pořád ho rozšiřujeme. Posledním doplněním je rejstřík osob, které se objevily v Kronice plynoucích událostí. To byl samizdat, který od sedmdesátých let informoval o politických represích, jednotlivých jménech a případech. Byla to taková obdoba Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných v Československu.

Jak si Memorial připomíná 70 let Velkého teroru?

Vydali jsme chronologický přehled událostí stalinské doby, který byl přeložen nejméně do sedmi jazyků. Uskutečnila se řada výstav a řetěz seminářů v našich centrálních i regionálních pobočkách. Kromě toho jsme Velký teror zvolili jako letošní téma do naší každoroční soutěže pro školáky.

Co je to za soutěž?

Tento program pro děti od patnácti do osmnácti let pořádáme už od roku 1999. Nazvali jsme jej Člověk v historii – Dějiny 20. století. Každý rok nám studenti posílají na tři tisíce prací. Letos se všechny týkaly politických represí a stalinského teroru.

A kde děti berou historický materiál? Studují v knihovnách?

Hlavně se ptají v rodinách. Anebo mohou použít jakýkoliv jiný historický zdroj. Najdou třeba deník nebo fotografie a snaží se přijít na to, kdo na nich vlastně je. Nebo objeví školní archiv a píšou o nějaké učitelce. Nikdo jim neklade žádné meze. Píšou nám děti ze zapadlých sibiřských vesnic, od mongolských hranic – z celého Ruska. Podle mě je tato školní soutěž nejdůležitější a nejrozsáhlejší činností, jakou v současné době Memoriál vyvíjí.

V konečné fázi perestrojky a na samém počátku devadesátých let panoval ve společnosti velký hlad po zamlčovaných informacích o historii. Na této vlně vznikl i Memorial. Dnes se přepisují učebnice, Stalin je v nich líčen jako velký vojevůdce, zatímco o politických obětech je tu sotva zmínka. Co se dnes v Rusku vlastně děje?

Já tomu říkám vandalství. Mám na mysli především duchovní vandalství, výsměch dějinám. Jako ilustrace může posloužit třeba velký článek v jednom celostátním deníku, který se ptá, byla-li vůbec nějaká Katyň a masové popravy. V Katyni byly přitom popraveny stovky vysokých příslušníků polské armády. Nachází se tam jeden z největších a nejznámějších masových hrobů na světě. Tyhle události přímo ignoruje prostalinská produkce, kterou jsou zaplaveny výstavní moskevské obchody. Jako by nikdy neproběhlo setkání Gorbačova s Jaruzelským a pak Jelcina s Jaruzelským, jako by nikdy nebyly omluvy, výstavy, katalogy, fotografie...

Rusové se občas stavějí ke Katyni jako neofašisté k holocaustu. Zpochybňují historická fakta, tvrdí, že se ta událost vlastně nikdy nestala...

Já jsem v devadesátých letech chodil na všechny extremistické demonstrace – komunistické i neofašistické. Kupoval jsem na nich literaturu pro Memorial. Byly tam brožurky s názvy jako „Sláva Stalinovi“, „Hitler!“ nebo „Bijte Židy“. Máme odtamtud v knihovně desítky pamfletů o tom, že je holocaust vymyšlený. Ale vždycky bylo zřejmé, že se jedná o okrajovou záležitost ruské společnosti. Sešlo se tam pět set lidí, někdy dva tisíce... Já jsem je chápal jako svého druhu rezervaci a nechávalo mě to absolutně klidným.

Ale když se tohle všechno prodává v nejlepších moskevských knižních obchodech, když se v televizi vedou hovory o tom, jak potřebujeme pevný stát a že je v mladých lidech třeba pěstovat patriotickou výchovu a neměla by se očerňovat naše historie, jde o masové vandalství na společnosti a historii. Můžeme to nazvat i cynismem a falzifikací. Téma lágrů už je historicky zpracováno, známe počty vězňů, jejich životy a svědectví. Ale všechno se záměrně přehlíží.

Zaskočilo vás, co se teď v Rusku děje?

Nečekal jsem takové déjà vu. Já jsem vždycky věděl, že mohou přijít další Stalinové nebo Hitlerové. Člověk znalý historie nemůže něco takového nikdy vyloučit. Ale že se média budou chovat, jako by neexistoval v šedesátých letech časopis Novyj mir nebo milionové náklady časopisu Ogoňok v osmdesátých letech, to jsem věru nečekal. Všechno, co se před námi kdysi otevřelo a o čem jsme psali, je nyní vyškrtnuto. Všichni dělají, že to není a nebylo. Žijeme v době zapomínání a tabu. Největší tabu dnešních lidí je demokratické nadšení konce perestrojky. Vrátili jsme se do brežněvovského období.