Politkovskou to neskončilo

Byla jste vyhoštěna z Ruska těsně po otištění svého posledního článku. Čeho se přesně týkal?

Popisuji v něm financování ruských politických stran po parlamentních volbách v prosinci 2007. V prezidentské administrativě existuje jakási „černá pokladna“, do které obří firmy i úspěšní obchodníci odevzdávají peníze v hotovosti. V hotovosti proto, aby nebylo možné kontrolovat výši jejich „příspěvků“. Z tohoto kotle jsou pak podle příkazu šéfů administrativy Sergeje Sobjanina a Vladislava Surkova rozdělovány finance politickým stranám v Rusku podle nejasných a nezákonných pravidel.

Proč zrovna tento článek vyvolal takovou reakci? O podobných tématech jste psala již dříve.

Zveřejnila jsem v něm jména bankovních ústavů a lidí, kteří se tohoto procesu účastní. Kromě toho byly mé závěry podloženy seriózními informacemi a spolehlivými zdroji. Mluvili se mnou vysoce postavení lidé, kteří do systému viděli zevnitř. Napsala jsem článek tak, abych je nepoškodila. Ale sami mi říkali: „Natálie, zveřejnit něco takového je na kulku.“ Šéfredaktorka na mě zase naléhala, ať se podepíšu pseudonymem. Já jsem ale trvala na svém. Odvedla jsem profesionální práci a chtěla jsem být pod ní podepsaná.

Jaká byla reakce na vaše vyhoštění mezi novináři?

Reakce médií byla překvapivá. Moje fotografie se objevila snad ve všech denících. Psaly o mně i čistě prokremelské noviny, jako třeba Komsomolskaja pravda nebo Rossijskaja gazeta. Zastávali se mě lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. Volali mi a říkali: „Víš, tím, že bojujeme za tebe, bojujeme vlastně sami za sebe. Před rokem jsme spolkli Politkovskou. Ale Politkovskou to nekončí. Jestli teď spolkneme i tohle sousto, pak je s námi všemi amen.“ Většinu mých kolegů pobavilo, že jsem byla při vysídlení označena za osobu znamenající „nebezpečí pro národní obranu, národní bezpečnost a zdraví občanů země“. Je mi čtyřiadvacet, jsem nedávná absolventka žurnalistiky, mám za sebou ani ne dvouletou praxi. A už jsem hrozbou pro bezpečnost tak velké země, jako je Rusko. Kdo by si to byl pomyslel!

V únoru 2008 jste se pokusila vrátit do Ruska, ale po třiasedmdesáti hodinách strávených v tranzitním prostoru jste musela odletět zpět do Moldavska. Chtěla jste se zúčastnit soudního jednání, kde se měla projednávat vaše žaloba proti vyhoštění ze země. Konalo se tedy bez vás?

Ano, proběhlo beze mne. Ale přišla tam spousta novinářů. Hodně lidí tehdy aspoň částečně věřilo předvolební kampani Dmitrije Medveděva. Hlásal, že se bude zasazovat o dodržování lidských práv, mohla jsem být první případ, kdy by to dokázal. Dopadlo to ale opačně. Dokument, na jehož základě jsem byla vyhoštěna, prý představuje státní tajemství, záhy přišlo nařízení vyklidit sál, soud pokračoval za zavřenými dveřmi. Rozsudek zněl: „Morar se zabývala činností, která nepřísluší zahraničnímu novináři.“ A vyhoštění z Ruska bylo uznáno za platné. Odvolávám se a chystám se na soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Váš článek se týká zakázaných témat, jakýchsi putinských tabu. O čem se v Rusku ještě nesmí psát?

Tabu je skutečný život v Čečensku. Po vraždě Anny Politkovské i ti nejzarytější pochopili, že nemají psát o únosech lidí či o vyvražďování obyvatelstva ozbrojenými složkami prezidenta Ramzana Kadyrova. Zato se od té doby napsala spousta slov o tom, že tam nyní probíhá konsolidační proces, že Ramzan Kadyrov otevírá nové stadiony a že loni sklidili nebývale velkou úrodu slunečnicových semínek.

Po mém případu už zase všichni vědí, že psát o něčem protiprávním v souvislosti s prezidentskou administrativou či ruskou tajnou službou FSB je nebezpečné. Poslední článek byl o „černé pokladně“ v Kremlu, předešlé se týkaly velkých finančních toků mířících za hranice Ruska. Tyto toky v mnoha případech řídila a korigovala FSB.

Neprolomeným tabu je jakákoliv zmínka o Vladimiru Putinovi v souvislosti s velkými finančními operacemi. Jeho jméno může takto použít jen zahraniční tisk. Nedávno se v něm objevila zpráva, že Putin má jmění v hodnotě 40 miliard dolarů. V ruských novinách se tato informace objevuje jen jako přetisk této zprávy s internetovým odkazem na zahraniční médium.

Jak funguje nyní v Rusku cenzura?

Cenzura je nejsilnější na televizních kanálech. Není v nich už ani minuta přímého vysílání, vše se předtáčí. Každá talk show je pečlivě nahrávána a přehrávána, i když pak na diváka působí dojmem, že se jedná o přímý přenos. Existují zde černé seznamy hostů. Oficiálně o nich poprvé promluvil Vladimir Pozner, redaktor na Prvním kanálu, krátce před parlamentními volbami 2007. Do té doby to bylo veřejné tajemství. Osobnosti z řad ruské opozice, jako Kasparov, Ryžkov, Kasjanov, Limonov nebo Němcov, se nesmějí objevit ani v televizi, ani vystupovat ve velkých rozhlasových stanicích. Změnil se kurs médií, oficiálně v Rusku nastupuje trend „pozitivních zpráv“.

A když někdo tyto cenzurní pokyny nedodrží?

Jeden ze známějších ruských redaktorů Raf Šakirov dostal vyhazov poté, co v celorepublikovém nákladu deníku Izvestija otiskl fotografie z Beslanu po zásahu ruských jednotek. Bylo na nich tolik obětí, že se čtenáři začali zamýšlet nad tím, kdo byl vlastně v Beslanu teroristou, zda čečenští únosci nebo ruská armáda. Z práce letěl hned následující den. Trvalo tři roky, než si zase našel místo. Dostával spousty nabídek, ale když se měla podepisovat smlouva, zavolal mu někdo z redakce a řekl: „Hele, Rafe, promiň, nejde to...“

Šéfredaktoři velkých novin nastupují na svůj post pouze po souhlasu odpovědného člověka v prezidentské administrativě. Pokud se vyskytne nějaký „potížista“ jako Raf, administrativa si ohlídá i jeho.

Měla jste před vyhoštěním také nějaké problémy?

Když jsem se chystala publikovat svůj první investigativní článek, zavolal mi jeden člověk blízký strukturám FSB a řekl mi: „Natašo, mám si s tebou přátelsky promluvit. Mám ti vzkázat, že jsi příliš mladá a krásná na to, abys umírala po své první publikaci.“ Zalapala jsem po dechu, ale zeptala jsem se: „Co tím chcete říct?“ Odpověděl mi přátelsky: „Chci tím říct jen tolik, že z toho nikdo nebude dělat nějaký politický případ. Jednou takhle večer půjdeš domů a na tmavé chodbě se ti stane něco moc nehezkého. Bude z toho loupež s přepadením a nikomu nedokážeš, že je to kvůli tvým článkům. Zato ty si to zapamatuješ na celý život.“

Existují mezi ruskými sdělovacími prostředky nějaké skutečně svobodné informační zóny?

Ano, především internet. Nejčtenější internetové portály však už skoupili obchodníci blízcí Kremlu. Někteří mí známí po této obchodní transakci odešli například z elektronického deníku Kommersant a z portálu Gazeta.ru. Ty si sice ještě udržují fasádu svobodomyslných médií, ale už se v nich nepíše zdaleka tak ostře, jak tomu bylo ještě před rokem.

Jedinou skutečnou zónou svobody je ruský systém blogů s názvem Lifejournal, kterému my říkáme Živý žurnál či mazlivě „Žeže“. Ruský „Žeže“ byl od svého vzniku silně politický. V době oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004 byl opoziční, podporoval demokratické změny u našich sousedů. Nyní v něm převládá spíš prokremelský duch. Například spousta mladých aktivistů z proputinského hnutí Naši si zde musela založit svůj deník a každý den do něj psát o tom, jaký je Putin skvělý politik. Tuto činnost jim kontrolovali jejich nadřízení. V prezidentské administrativě sedí lidé, kteří jsou placeni jen za to, že monitorují internet, a když se v něm objeví nějaká „nepohodlná“ nebo „netaktní“ zpráva, rozmístí tam provokativní informace a názory, které tuto zprávu přehluší či otupí. V Rusku tak nyní zuří skutečná bitva o internet.

A co rozhlas? V hlavním městě je populární Echo Moskvy, které často překvapuje svým opozičním nábojem vůči Kremlu.

To je ostrůvek svobody, podobně jako mezi tištěnými médii například New Times nebo Novaja gazeta. Problém je v tom, že se jedná o média, která nemají reálný dopad na voliče. Vycházejí v nákladu od padesáti do sta tisíc výtisků, což představuje méně než jedno procento občanů, kteří přijdou k volbám. Voličů je v Rusku 80 milionů. Echo Moskvy poslouchá milion lidí, ale i tak je to málo. Taková opozice, která není moc slyšet, je pro Kreml spíš výhodná. Kreml se soustředí na média, která mají skutečný vliv. Proto drží pevně v rukou televizi. Ruský První kanál pokrývá 97 procent území Ruské federace. Tedy i ta místa, kam se nedostanou žádné noviny, natož internet.