Svou klauzuru si hýčkám

Matička Ostrava, matka měst – to je váš zatím poslední cyklus. Setkal jsem se s řadou názorů na něj, včetně toho, který sdílím já, že bylo možná zbytečné doplňovat jinak kvalitní fotografie ještě šablonami, které mají velmi často význam spíš pro vás samotného než pro celkové vyznění fotografií…

Čekal jsem rozdílnost názorů, a sám sebe mírně peskoval za prznění foteček, které mohly žít svůj vlastní život, a v duchu se jim omlouval. Však přece jsem nechtěl provádět dokumentaci Ostravy! Nechtěl jsem nosit dříví tam, kde je už naskládáno. Chtěl jsem chytit Ostravu s její poezií, dramatičností, absurditou, komikou i groteskou či kouzlem nestřeženého okamžiku. Opravdu si někdo myslí, že by tohle mohla suplovat prvotní forma? Okamžitý zájem dalších galerií je pro mne dostatečnou odpovědí.

V poslední době jste měl výstavy v Ostravě, v polské Bialsko-Bialé, Bratislavě a Českých Budějovicích…

V ostravské Fiducii bylo hodně lidí, téměř domácká atmosféra, jelení guláš, bečky s pivem vzduchem tlačeným, živá muzika. Žádné intelektuální dusno, které občas vnímám. Polské vernisáže jsou podobné. Návštěvy od malých dětí po primátora města. Hodně dotazů, halasu, temperamentu, bezprostřednosti a sounáležitosti. Bratislava a České Budějovice byly velmi příjemným výletem a setkáním s lidmi kolem fotografie, bez ohledu na to, co zrovna visí na stěnách, a na „množství zasvěcených kritiků“. Já osobně vernisáže příliš nemusím, zvláště pak ty moje. Odchází s nimi totiž kus mého života, který jsem strávil s tím, co na nich představuji. Po nich mívám období sucha a prázdna, což však může být způsobeno náročností samotného aktu.

Moje malá próza Róza – to jsou jakási zvláštní zátiší, vzniklá skládáním nespojitelného, nalezeného – v tom vidím mnoho z postupů dadaistů a surrealistů. Jde o záměrný vztah, nebo se jedná jen o vnější a nepodstatnou podobnost?

U Mojí malé prózy Rózy tomu říkám magický realismus. Je to často pocit, který skutečně žiji, do kterého se utíkám. Je mi vlastní, milý a přirozený. Mohu se v něm schovat, bránit se, být spokojený. Surrealismus a dadaismus je svět kolem mne, který jsem si nevybral, ale musím jej snášet. Svět, do kterého se příliš nehodím a příliš mu nerozumím. Proč tedy živořit v reálném světě a ještě ho fotit, když si jej mohu svobodně vytvořit sám a vyfotit jej poté?

Jak je to vlastně se skupinou Milan – kdy vznikla, proč vznikla a existuje ještě?

Jak vznikla? Čert ví. V pátém ročníku Institutu tvůrčí fotografie jsme jakousi přednášku, asi nepovinnou, trávili v hospodě na Horní Bečvě. Pili pivo a slivovici. Ráno jsme se vzbudili, no a byli jsme Milan. Bez doplňujících diskusí. Po čase to přišlo na přetřes a kupodivu měl každý svoji verzi vzniku. Já myslím, že po příchodu do hospody jsme u stolu vytvořili skupinu, po pivech zvolili Milana Knížete předsedou třídy a po slivovici vše promíchali ve skupinu Milan. Skupina existuje, ale spí. Měla dobře našlápnuto, ale zatím všechny pokusy o vzkříšení ztroskotaly.

Jedna ze skupinových výstav se uskutečnila v Indii – navštívili jste Bombaj. Jak na vás Indie působila? Odrazilo se to nějak ve vaší tvorbě?

Indie? Nejpronikavější životní pocit jsem zaznamenal po dobu dvou hodin, při cestě z bombajského letiště do místa určení. Všechno bylo úplně jinak a naopak. Lidé, doprava, troubení, chaos, pachy, teplo, vlhko, očividná bída, přesto úsměvy přátelskosti, pokora, pocit bezpečí, stud nad problémem Středoevropanů, kteří v té době řešili jakýsi nezdaněný mobil. Nedá se o tom psát, nestačí to vidět v televizi. Musí se to prožít.

Vaše fotografické cykly vznikají často jako velmi komplikované montáže. Nepomohla by „digitální technika“?

K digitální fotografii jsem tolerantní, ale fotomontáž je pro mne prostředkem, formou konečného obsahu mé práce. A taky zábavou. Je dostatečně složitá, zdlouhavá a komplikovaná, abych si vyhrál. Soubor 20–30 fotek dělám tak dva roky. Pro mne je totiž důležitější cesta k cíli nežli ten cíl samotný. Cesta je hledání, spočinutí, klid i napětí, meditace. A hlavně čas na prožitek. Rád cítím vůni vývojek, držím v ruce negativ a čučím, s lahváčem a špekem, na převrácený obraz matnice stoletých a stokilových velkoformátových přístrojů, které byly zajisté už tenkrát vyrobeny, taky tak trochu pro mne. Klasická fotomontáž není projevem archaičnosti či staromilství.

Trváte tedy na tradičních postupech. Je to záměrné stranění se „trendů a tendencí“, nebo vám je v podstatě jedno, co se v současné fotografii děje?

Tradiční postupy jsem zčásti osvětlil. Používám je zcela přirozeně. Když fotím staré věci, lépe řečeno veteš, fosilie a jejich osudy, musím používat i staré postupy. A ony vlastně staré nejsou. Fotografie ve srovnání s malbou, sochou, literaturou a ostatními druhy sdělení je velmi mladá. Stále v plenkách. A mýlí se ten, kdo tvrdí, že je vyčerpaná a je třeba výpůjček odjinud. Sám se tak zbavuje možnosti nových objevů. Slovo tendence a trend nemám příliš rád. Taky módnost. Samozřejmě že sleduji, co se děje ve fotografii. Na první dojem by se zdálo, že vládne chaos. Pod drobnohledem je však situace čitelná. Není krajina, není zátiší, není akt. Je hodně dokumentu a stále více toho inscenovaného, hodně portrétu v mnoha formách. Hodně experimentu. Šlágrem této doby jsou konceptuální deníčky se silným intelektuálním výrazem. Autoři nám v nich sdělují, že ráno vstávají, nejprve čůrají a pak teprve kakají. A představte si, až po tom všem se holí anebo kojí. Či oboje. Před pár lety jsem podobné intimní výjevy ze života fotografů vítal. Byly čerstvé, překvapující a objevné. Dnes chodím na výstavy s podivnou předtuchou, že tam zase budou, pořád budou. Nechávám se rád překvapovat a tento moment mi začíná scházet.

Děláte na něčem novém, nebo si dopřáváte trošku klidu po hektickém začátku roku?

Po vzoru mnoha umělců, kteří alespoň na čas opouštějí své řemeslo a stávají se fotografy, bych si docela rád střihnul několik velkoplošných malířských pláten. Nebo jenom napíšu nějaký román. Taky mohu klidně sochat. Uvidíme.

Pocházíte ze Zlatých Hor. Do Ostravy jste se přistěhoval v podstatě před pár lety. Mám ale pocit, že stojíte jakoby stranou místního uměleckého dění, že je vám bližší klauzura…

Jsem v klauzuře. Hledající a nalézající, ovšem jenom pro příští ztráty, v podstatě realista s touhou stát se mírným optimistou. Ve fotografii stále hledající a pochybující, s vírou fatalisty, že to tak má být a bude nadosmrti. Zde si svou klauzuru hýčkám a užívám. Je velmi inspirativní.

Vnímáte Ostravu nějak specificky, nebo to je pro vás jen město, ve kterém prostě žijete?

Čtyřicet let svého života jsem byl skálopevně přesvědčen, že na světě existuje pouze jediné místo, kde bych nemohl žít. Za žádnou cenu – Ostrava. A teď jsem tu a neměnil bych. Zbylo tu ještě cosi z té syrovosti. Je na co se dívat, o čem přemýšlet, na co vzpomínat, proti čemu rebelovat, z čeho se radovat a co fotit…