Mentalita v době evropské krizeDvě knihy přibližující Evropu kolem roku tisíc

Evropa středověku v letech 962–1154 britského historika Christophera N. L. Brookea a Rok tisíc francouzského medievalisty Georgese Dubyho mají přes rozdílný přístup ke zpracování tématu mnoho společného. Autory pojí kromě snahy o plastický obraz minulosti i nevelký věkový rozdíl, zájem o vývoj středověkých názorů na manželství a rovněž desetiletí prvního vydání obou knih.

Christopher Nugent Lawrence Brooke (1927) působil od sedmdesátých let do roku 1994 jako profesor církevních dějin na univerzitě v Cambridge, kde se zabýval podobně jako jeho otec Zachary N. Brooke politickým a církevním vývojem Anglie raného a vrcholného středověku. Mimo jiné spolupracoval na dějinách cambridgeské univerzity a vydal několik knih o životě ve středověkých klášterech a o kulturním klimatu 12. století. Společně se svým otcem mapoval vztahy anglické církve a papežství a samostatně se věnoval proměnám společenských struktur na rozhraní anglosaské a normandské vlády. Jeho významnou pozdější prací je Středověká představa manželství (The Medieval Idea of Marriage, 1989), v níž se vymezuje vůči částečně schematickým tezím právě Georgese Dubyho.

Velký rozmach

Evropa středověku v letech 962–1154 reprezentuje do jisté míry průřez Brookeovým širokým záběrem. Kniha, vydaná poprvé v roce 1964 a později několikrát doplněná (nejnověji v roce 2000), přináší ve dvaadvaceti kapitolách komplexně pojatý obraz dějin Evropy. Autor kromě politiky, jež tvoří záchytnou osu pro výlety do všech evropských končin, přibližuje ekonomické, sociální a kulturní tendence sledovaného období, přičemž neopomíjí ani střední a východní Evropu. Čtenář putuje krajinou soudobých literárních a hmotných pramenů, odhaluje principy středověkého podnikání a technického rozvoje, vnímá tehdejší postavení žen a pojetí manželství i právní a politickou modernizaci vrcholící reformou církve a spory mezi císařstvím a papežstvím ve 12. století. Autor paralelně sleduje i vliv islámu, byzantské kultury, vikinských vpádů a křížových výprav na utváření nové podoby Evropy. Zasvěcené sondy do různých oblastí lidské činnosti na přelomu prvního tisíciletí prokazují autorovu hlubokou znalost soudobých vývojových trendů i schopnost vše propojit do smysluplného celku, oživeného podrobnostmi a svědectvím pramenů. Českého zájemce o historii jistě potěší, že je našim dějinám v kontextu střední Evropy věnován přiměřený prostor, ovšem s dílčími nepřesnostmi, naštěstí korigovanými poznámkami lektora (V. Vaníček). Bohužel se zde projevují tradiční potíže většiny západních historiků. Ti většinou neovládají žádný ze slovanských jazyků a přístup ke zdrojům z naší jazykové oblasti jim komplikuje skutečnost, že anglické či německé překlady českých monografií (na rozdíl od dějin polských!) obvykle nejsou k dispozici.

Útok na stoupence dějin mentalit

Velkorysá koncepce knihy ovšem skrývá nejedno úskalí. Snaha o úplný obraz daného období se místy tříští v množství detailů, které jsou sice velmi inspirující, ale ne vždy nezbytně nutné k zachycení toho podstatného. Podobně působí i neorganicky začleněné doplňky a metodologické odbočky, patrné zejména v úvodu. Jinde přínosná reflexe novější literatury zde přerůstá v otevřený výpad proti „tyranii mentalités“. Brooke na jedné straně kladně hodnotí vliv francouzských badatelů (nikoho nejmenuje, ale patrně má na mysli G. Dubyho, s nímž polemizuje i později) na porozumění ideovým proudům jednotlivých období, zároveň však tvrdí, že absolutizace výsledků tohoto studia „napomohla posílení některých přirozených předsudků historiků: například že mezi lidmi v minulosti existovala menší názorová pestrost a že tu bylo méně osobitosti než v současnosti…“. Lze souhlasit s tím, že zbožštění jakékoliv metody nutně vede ke zjednodušeným soudům. Zároveň však toho zjednodušení ovšem nelze stejně bezbřehým způsobem přičítat všem, kteří danou metodu používají. Útok na dějiny mentalit Brookea zřejmě tak vyčerpal, že v následující kapitole, pojednávající o pramenech, několikrát opakuje shodný text a potýká se s interpretační neschopností. Ta naštěstí netrvá dlouho a čtenář si tak nakonec po rozporuplných pocitech z úvodu může vychutnat přesnější formulace a autorův nadhled.

Na rozdíl od Brookeovy syntézy se zástupce třetí generace školy Annales a profesor na pařížské École des Hautes Études en Sciences Sociales Georges Duby (1919–1996) zaměřil ve své publikaci na jediný výsek z mnohotvárné reality roku 1000. Tvůrce mnoha studií o sociálním a hospodářském vývoji středověké Evropy spolu s Robertem Mandrouem a Jacquesem Le Goffem v šedesátých letech vzkřísil právě prve kritizovaný pojem „mentalité“ a výzkum myšlenkových struktur doby. Dubyho zájem se obracel i k dějinám umění jako prostředku poznání středověkých filosoficko-politických názorů či k soudobé ideologii války a proměnám historické paměti (brilantní studie Le dimanche de Bouvines, 1973; Neděle u Bouvines, Argo 1997). Podobně jako Brooke zkoumal i Duby strukturu společnosti ve středověku, a v neposlední řadě se věnoval i studiu manželství.

Elita a kataklyzma

Rok 1000 (L’An mil, 1967) je Dubyho prvním výrazným příspěvkem ke studiu dějin mentalit. Autor tento historiografický proud hájí jako snahu „vrátit význam psychologickým postojům minulosti a učinit z nich základní prameny poznání“. Nechává proto mluvit výhradně kronikáře a literáty, které jen upřesňuje a komentuje. Je si přitom vědom, že výsledný obraz nezrcadlí obecné představy roku 1000, ale především názory intelektuální elity.

Tehdejší učence ovládá napětí mezi rezidui antické kultury a očekáváním spojeným s tisícím rokem od narození Krista. Někteří letopisci posouvají klíčové datum k roku 1033 – výročí Kristova vykupitelského činu. Nebeská znamení, hladomory, zjevení hrůzných oblud či nesváry v církvi, to vše jsou neklamné příznaky blížícího se Posledního soudu. S rostoucí mocí lokálních vládců se pomalu rozplývá tradiční role Říma jako svorníku světového řádu. Otonští panovníci se hrozícímu chaosu snaží zabránit programem obnovy impéria a mniši obratem k niternému prožitku víry. Nadcházející kataklyzma vnímají pozitivně jako nový začátek cesty k Bohu. Intuitivní poznání a vědění naplněné láskou k Bohu vede podle tehdejšího názoru intelektuální elity ke spáse všechny, kteří dodržují Bohem stanovený řád. Novými ochránci tohoto řádu jsou reformovaná církev společně s obnoveným císařstvím. Evropa na přelomu tisíciletí vychází z krize očištěna a posílena vědomím účasti na božím plánu.

Dubyho psychologicky podmíněnou metodu mnozí oponenti kritizovali a často oprávněně poukazovali na její relativní vypovídací hodnotu. S patřičnou rozvahou ji však přesto lze úspěšně použít při odkrývání postojů a představ našich předků. Rok 1000 to jasně dokazuje. Čtenář, který se však chce dozvědět více o raně středověké společnosti jako celku, sáhne spíše po Brookeově syntéze. Nemělo by valný smysl hodnotit, která z obou prací je lepší. Obě knihy se vzájemně doplňují a poskytují zajímavé srovnání různých metod studia minulosti.

Autorka je historička.