Čtenářská nepřístupnost „velkých příběhů“ z období socrealismu nespočívá jen v neustále variovaném ideologickém apelu, ale také v jejich rozsahu, který v lepším případě překračuje čtyři sta stran, v horším pak dosahuje několika dílů. Následující průvodce stručně přibližuje specifika několika ukázkových dobových příběhů.
I když těžiště každodenní socrealistické tvorby spočívalo především ve velkém množství básní reagujících na aktuální dění doma i ve světě, estetickým ideálem byl reprezentativní román, syntetizující většinu požadavků dobové doktríny. Ideální dobové dílo v sobě mělo ve vyváženém poměru mísit agitační a přesvědčovací funkci s výchovnými apely, ale zároveň mělo splňovat kritérium lidovosti a přiblížit se tak k obyčejnému čtenáři, zvyklému na lehké žánry. Začátek většiny socrealistických příběhů tvoří hrdinův příchod do nového, cizího prostředí, poznávání jeho neduhů a následné přetváření a budování. Vydejme se tedy na cestu...
Divokým pohraničím aneb Sudetský eastern
Cesta prostorem nového světa začíná v zemi nikoho. Mezní prostor je krajně nespolehlivý, protože je negativně zatížený čerstvou historií a zároveň bezprostředně hraničí s nepřátelskou zónou vně socialistického bloku. Svou každodenností, místními názvy a dokonce i předměty je úzce spjatý s původním německým obyvatelstvem, které se buď připravuje k odsunu nebo je čerstvě odsunuto. Na místo vysídlených navíc přicházejí lidé z vnitrozemí, jejichž minulost je nejasná a těžce ověřitelná.
Nejcitovanějším a nejznámějším literárním dílem padesátých let je Nástup Václava Řezáče (1952). Budovatelským cílem je přetvoření horské vesnice Grünbachu zpět na českou Potočnou, což spočívá nejprve v dobývání a krocení nového prostředí, poté v jeho vyčištění a přizpůsobení ideové normě. Po několika napínavých přestřelkách a mlčenlivém boji s původními obyvateli následuje jejich vysídlení (které se z vnitřní logiky příběhu zdá být nevyhnutelným) a osidlování krajiny novými obyvateli.
V Řezáčově případě zřetelně vysvítá ideologická manipulace s vnitřním životem postav, obecná pro všechny dobové příběhy. Známý autor psychologických románů v Nástupu rezignuje na budování „vnitřku“ hrdinů a k jejich charakterizaci používá pouze soubor vnějších znaků (podoba, gesta, mluva). Těmito atributy jsou vytvářeny tezovité, záměrně snadno čitelné postavy bez výraznějšího vývoje, předurčené k jednostrannému užití. Řezáčova pohraniční epopej pokračuje románem Bitva (1954), v němž je sice cítit jistá snaha o návrat k psychologickému ztvárnění hrdinů, ale v porovnání s Nástupem jde spíše o méně poutavé dílo.
Zhruba od poloviny padesátých let se obraz pohraničního území radikalizuje a v příběhu začíná nad ideologickým poselstvím převažovat detektivní nebo špionážní zápletka, tematizující např. tajemstvím opředenou fašistickou minulost skalního dolu ve Větrné hoře Jiřího Sequense st. (1955) nebo ilegální přechody přes hranice v Králi Šumavy Karla Kachyni (1959). Tímto posunem žánr reaguje na dobové vyčerpání příběhových možností ideologického románu a vrací se zpět k osvědčenému popkulturnímu zdroji, z něhož vzešel. A možná právě proto jsou příběhy z pohraničí dodnes poutavé: Oproti románům s převažující výrobní, agitační a budovatelskou složkou totiž obsahují jistou konstantu, jejíž základ je přenosný i do jiných hodnotových systémů.
Vesnice: traktor proti koni
Z pohraničních hor sjíždíme do klidných zemědělských nížin. Zde sice nacházíme rolníky po generace spjaté se svými polnostmi, ale právě v tomto vztahu spočívá paradox, který je v městském prostředí nemyslitelný. Zemědělci si totiž nechtějí nechat vzít objekt své práce, k němuž mají úzký vztah, zatížený rodovou historií. V případě továrníků je lehké objekt vyvlastnit a znárodnit, ovšem pole nevlastní jen bohatí sedláci, ale zejména drobní rolníci. Proto se děj většiny příběhů z vesnického prostředí – např. Dvě jara Bohumila Říhy (1952) nebo Cesta ke štěstí Jiřího Sequense st. (1951) – pohybuje kolem složitého úkolu scelování půdy a vzniku zemědělských družstev v součinnosti s utvářením místního výboru komunistické strany.
Pro příběh, místy upomínající na vesnický román devatenáctého století, je hybným momentem děje nejprve příchod hrdiny, přetaveného iniciačním pracovním procesem v továrně nebo na stavbě. Tato vědoucí postava zpravidla podnítí zavádění nových pořádků, což jde zpočátku jen stěží. Konečným argumentem pro spojení drobných polí v jeden přehledný lán je technologizace venkova, konkrétně příjezd traktoru, kterým do tradičního prostředí vstupuje zástava dělnického světa. Traktor symbolickým gestem rozorání mezí ruší i hranice mezi vesničany.
Venkovské prostředí, v němž je nejvýrazněji patrná opozice mezi starým a novým světem, je ze své podstaty nejvíce imunní vůči působení ideologie. To vyvolává proud persvazivních příběhových vzorců protkávajících děj, který z dnešního pohledu ztrácí na zajímavosti.
Srdce nového státu
Ve vnitrozemí zachváceném budovatelskou horečkou je na první pohled nejbezpečněji. Továrny, doly a staveniště jsou centrem socialistického světa, protože v jejich prostředí vlastně vyrostlo komunistické hnutí a potažmo celá posvátná instituce Strany. Dělník je sice tím nejprivilegovanějším pracovníkem, avšak o to větší jsou na něho kladeny nároky. Romány jsou proto zabydleny hrdiny, kteří žijí prací, téměř nespí, nejedí a obětují se za kolektiv tím, že překračují pracovní normy. Jejich soukromý život je většinou něco nepatřičného, a pokud existuje, je dokonale transparentní. Všudypřítomná kontinuita dělnického odboje a stávek z období první republiky je přenášena do současnosti vzpomínkami pamětníků, jejichž zkušenosti se střetávají s tvůrčí energií mladých dělníků.
Největší překážkou výroby je konzervativní myšlení starších dělníků nebo lenost nešikovných povalečů, kteří do továrny přišli jako výpomoc zvenku. Tvrdá manuální práce slouží jako indikátor hrdinova charakteru: pokud se jí přizpůsobí, práce se mu zalíbí a zůstává v továrně; pokud odpadne, stane se z něho vysmívaný renegát nebo podvratný živel. Zde je tedy nejvíce zobrazován pracovní proces, na jehož základě je poněkud kuriózně vytvářen děj. Téměř nulovým dějem v klasickém smyslu se vyznačuje Parta brusiče Karhana (1950) Vaška Káni. Absence příběhových zvratů i obvyklých digresí, jakými jsou záškodnická nebo špionážní činnost, je v tomto případě až obdivuhodná. Příběh tvoří klasické schéma – pochybovační hrdinové se nejprve nechtějí podrobit modernizaci pracovních postupů, jejichž efektivitu jim musí ospravedlnit zapálení komunističtí dělníci. Po prozření a katarzi podlehnou nadšení a vzájemně soupeří v překračování časových limitů. Značný prostor textů navíc tvoří těžce prostupná spleť profesní terminologie a zdlouhavých popisů pracovních úkonů, což soudného čtenáře nutí celé pasáže přeskakovat. Patrně nejsilnějším románem z tohoto prostředí je Luisiana se probouzí K. F. Sedláčka, popisující dramatickou obnovu povrchových dolů na Mostecku.
Pozoruhodná situace nastává při srovnání románu Cesta otevřená (1950) Aleny Bernáškové s textem Kde život náš je v půli se svou poutí literárního solitéra Josefa Jedličky. Obě knihy, jejichž napsání od sebe dělí jen několik let (i když ta Jedličkova byla vydána až v roce 1966), se zabývají životem v litvínovských Stalinových závodech. Zobrazení shodného prostředí je však nahlíženo jakoby ze dvou odlišných světů. Dobová budovatelská klišé Bernáškové jsou v Jedličkově textu imaginativním a zároveň ironickým vhledem demytizovány, čímž je obnažena absurdita doby, v níž se závistivé dělnické rodiny surově pobíjejí kvůli novým automatickým pračkám...
Po dobrodružném boji na hranicích, vesnické agitaci a namáhavé práci v továrně nám nutně zbývá radostný odpočinek. Vzhledem k všudypřítomnosti moci, která si nárokuje soukromí všech lidí bez rozdílu, probíhá v prostředí masivní slavnosti, na níž se všichni setkají v objetí za zpěvu lidových písní. Krystalickým příkladem zvrácené karnevalovosti dobových oslav je film Vladimíra Vlčka Zítra se bude tančit všude (1952), na jehož scénáři participoval mj. Pavel Kohout. Příběh plný sublimované erotiky, odehrávající se z větší části na festivalech hudby a tance, je esencí budovatelského nadšení, oslavy lidové kultury a rozesmátého socialistického kýče.
Naše cesta končí symbolicky. Mezi ohořelými troskami válkou zpustošeného východního Berlína, kde se odehrává festival lidových písní z celého světa, zaznívá mezi tisíci mladými lidmi z celého světa titulní píseň filmu, odkazující k neexistujícímu, utopickému zítřku: „Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí!“