Izraelský premiér Ehud Olmert schválil na začátku března výstavbu nových sídlišť v oblasti východního Jeruzaléma. Rozhodnutí ještě zhoršilo již beztak špatné vztahy mezi Izraelem a Palestinou po posledních izraelských vojenských operacích v pásmu Gazy.
Schválený izraelský plán počítá s výstavbou asi 750 nových bytů v osadě Givat Ze’ev. Území, na němž mají domy stát, by přitom v rámci mírového plánu Cestovní mapy mělo být součástí samostatného palestinského státu. Právě tato skutečnost je pro Palestince zásadní probléme. Nikoli však problém nový či dokonce jediný. Pro budoucí jednání o mírové dohodě budou důležitá i další témata – status Jeruzaléma, který by se podle Palestinců měl stát jejich hlavním městem, nebo otázka práva na návrat palestinských uprchlíků.
Premiér Olmert obhajuje nutnost výstavby dodržením smluv mezi vládou a developerskými společnostmi, které vznikly již v roce 1999. Jejich porušení by prý pro izraelský stát znamenalo jít do předem prohraných soudních sporů. Navíc je rozšiřování osad podle Olmerta „v souladu se státní politikou Izraele“. Osadnická otázka je přitom pro vládu tvrdý oříšek – doma má své hlasité a nekompromisní zastánce, v zahraniční naopak převládá kritika.
Stavba sídlišť byla masivně podporována zejména po válkách v roce 1967 a 1973, v nichž Izrael dobyl a udržel pásmo Gazy i Západní břeh Jordánu. Obě území byla v očích ortodoxních hnutí nedělitelnou součástí izraelského historického dědictví, a snahou náboženských stran proto bylo co nejvíce osadníky podporovat. Rodiny a komunity, přicházející na palestinská území, tak s postupem času získaly řadu výhod proti běžným Izraelcům – například zvýhodněné hypotéky či výrazné slevy na cenách nemovitostí. Velkým zastáncem, ale podle mnoha hlasů nakonec i zrádcem osadnictví byl i někdejší premiér Ariel Šaron. Jeho pravicová strana Likud sice stěhování na teritoria po celou dobu své existence podporovala, v roce 2005 však Šaron nechal vyklidit osady v pásmu Gazy a celé území bylo předáno Palestinské samosprávě.
Nástup Ehuda Olmerta v roce 2006 posílil naděje na nová jednání s Palestinci. Slíbil nejen likvidaci malých ilegálních osad, ale i kompletní stažení ze Západního břehu v zájmu mírového urovnání s Palestinci. Křehká vládní koalice však brzy ukázala, že prosazení tohoto plánu nebude jednoduché. Právě Olmertovým souhlasem s novými domy v Givat Ze’ev podmínila náboženská strana Šás své setrvání ve vládě. Její odchod by znamenal pád kabinetu, mírová dohoda s Palestinci tudíž prozatím ustoupila pragmatickým důvodům.
Americká pomoc
Jaký vliv bude mít obnovená stavební aktivita východně od Jeruzaléma na další jednání, je těžké předvídat. Jisté ale je, že pro Izrael je osadnické téma palčivým problémem. Úplné stažení s sebou nese i odchod armády, a tedy i bezpečnostní rizika. Jak naznačuje příklad pásma Gazy, je jen otázkou času, kdy se opuštěného prostoru zmocní radikální Hamás, jehož popularita na Západním břehu roste.
Udržování či dokonce rozvoj osad přináší zejména mezinárodní kritiku a pro Izrael je stále složitější najít v zahraničí podporu. Jako porušování mezinárodního práva vidí otázku jak lidskoprávní organizace, tak OSN, jejichž několik rezolucí označuje sídliště na teritoriích za ilegální.
Paradoxně patří mezi nejostřejší kritiky šíření osad i Spojené státy. „Tento problém je neslučitelný s izraelskými závazky vůči plánu Cestovní mapy a je zásadní překážkou mírového procesu,“ řekla například nedávno Condoleezza Riceová, a při své první prezidentské cestě do země se o tomto tématu nezapomněl zmínit ani George Bush. Pohár trpělivosti pravděpodobně přetekl i Evropské unii. Její přední politici se shodli, že „budování kdekoli na palestinských územích ohrožuje budoucí řešení dvou vedle sebe existujících států“.
Jak USA, tak evropské země však jedním dechem dodávají, že nejsou spokojeny ani s pokroky na palestinské straně. Vadí jim především pokračující ostřelování jihu Izraele raketami z Gazy a neschopnost Palestinské samosprávy násilí zabránit. Snahu většiny zemí vyvažovat postoje vůči oběma stranám tak narušují jen výjimky. Jednou z nich je například Německo, jehož kancléřka Merkelová se při své návštěvě židovského státu kritice osad zcela vyhnula a dokonce vynechala z programu setkání s Mahmúdem Abbásem.
Přes všechna sporná témata se zdá, že Olmert a Abbás chtějí dál vyjednávat a směřovat k uzavření mírové dohody. Zda se podaří oběma vůdcům napětí zmírnit, ukáže již jarní pokračování rozhovorů v Moskvě.
Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.