Blues středoevropské plantáže

Po pěti letech se vrací berlínské duo Laub. Není u nás tak známé jako jedna jeho polovička, která během uplynulých let vystoupala ke slušné a zasloužené popularitě: elektronička a vypravěčka AGF, vlastním jménem Antye Greie. Představila se u nás dvakrát – sólově v pražském NoD (2004) a s „živým kinem“ americké Sue Costabile v Arše (2006). Její nejsilnější album se jmenuje Westernization Completed, Pozápadnění dokončeno, a odráží zkušenost nikoli Husákova, ale Honneckerova dítěte, které se narodilo v NDR, pár kilometrů od českých hranic. V době sjednocení Německa zjišťuje, že se musí naučit žít v západní společnosti už proto, že jeho rodná země přestala existovat.

AGF se velmi osobitě naučila programovat a ovládat laptopovou elektroniku. S jejím stylem mikrobeatů a jemně zjizvených zvuků souvisí, že nikdy nepřestala klást důraz na slova a řeč, ať už kopírováním doručených e-mailů do textů svých skladeb, anebo tříštěním zvuku slov a hlásek v samotných nahrávkách. Na AGF mi, po pravdě, vždycky imponovalo jakési autorské sebevědomí, někdo by řekl pýcha: nikdy se nepřetrhla s vysvětlováním, co v jejích strukturách co znamená, své podstatné texty nikdy nepřetiskovala v bookletech. Je to přístup – jestli chceš komunikovat, pojď, jestli ne, nevadí.

Youssou N’Dour, africká hudební hvězda, má dvojí diskografii. Jednu řadu alb vydává pro „svět“, jinou pro domovský Senegal. Odlišné jsou na nich prý hlavně rytmy a narážky: ty „lokálně“ africké by globální publikum neocenilo a hlavně nepochopilo. Berlínská vypravěčka (evokující občas Laurii Andersonovou) se teď vrací k němčině v podobném rámci: mluví především ke svému kmeni. Pokud by to byl kmen Středoevropanů, mohla by nám celá depeše být blízká. O čem mluví? O dni naplněném mailováním a vypalováním DVD, o horkém létě roku 2006, o překvapení, že určité pomalé procesy se dovršily ve změnu. Taky o lásce, je tu „žalm za ty, co se proměnili v led“ (Sněhový král, píseň o podléhání kokainu nebo prosté citové otupělosti), informační blues.

To je druhý zásadní moment alba Deinetwegen: hudebně se tu po celou dobu krouží kolem blues. Je to ovšem blues se zkušeností posttechno kapely, blues, které na člověka doléhá ne na polích s bavlnou, ale v kanceláři multimediálního studia na berlínském Prenzlauersbergu. Nedílnou součástí alba zůstává i vědomí absurdity a nepatřičnosti, vyrovnávání se s tím, jak jde dohromady blues, němčina a současné Německo. Bist du ost oder west oder rest, ptají se v Country Code. Je to jakoby vnitřně německá narážka, ale my v sousední zemi se vlastně tážeme stejně: patříme na východ, na západ, nebo k nějakému zbytku světa?

Blues, jež hraje na kytaru Jotka, druhý člen Laub, a které slyšíme digitálně pomačkané (jako asociace se vybavuje autoportrét Jiřího Koláře), se nebrání potemnělosti, opakovaná gesta možná vedou k čarování, vúdú. Rytmické hledání ve strunách tu plyne jako znepokojivá hladina, u které se z drobného dění občas vzedme událost, bluesový lick, vlna, po které zase všechno plyne spíš mírně. Ale věci se dějí. V textu Tofu je to vlastně stejně: v banálním denním dění hledá AGF znamení. Přichází aspoň podvečerní bouřka.

V Berlíně operuje jistý Stefan Betke alias Pole. S ohlasem vytváří digitální verzi dubu, jamajskou živoucí hudbu svěřil strojům, jejich kombinatorice. Laub nyní zapojili mašinky ve prospěch jiného „starého stylu“, blues. Jsou hodně organičtí, nepravidelní, koneckonců blues je v samé podstatě emoce, výkřik, zasténání. Cítíme-li dnes často ve filmu i v hudbě potíže buď se sentimentem nebo naopak s příliš chladným koncepčním plánem, pak Laub kombinují intimní zápisky s vědomím nevypnutelných strojů, spotřebičů, našich sluhů nebo snad pánů. Dostali se kamsi do průsečíku poezie, hiphopového textového stylu vymezujícího vlastní identitu, elektroniky, písničkářství a postrocku. Rozhodnutí pro němčinu, jež brání albu v průniku na angloamerickou scénu, má v sobě podobnou eleganci jako nevzrušený tón hlasu, kterým Antye Greie rekapituluje svá drobná pozorování.

Autor je hudební publicista.