Sade čili deviace noremnosti

Zatím poslední Sadův spis – Juliettu čili slasti neřesti – vydalo ve svůdně průsvitné obálce své erotické řady nakladatelství Dybbuk. Julietta se stala součástí třetí verze (Nové) Justiny v roce 1797 a doplnila příběh dívky, která je „odměňována“ za svou ctnost nepřestajným týráním a hanobením, o příběh její sestry, která čile pěstuje hřích – a prospívá v libertinství i shromažďování majetku. Vynikající anonymní překlad z roku 1930 je však bohužel pouhým torzem druhého románu; chybějí všechny epizody po Juliettině útěku z Francie (návštěva u Rusa Minského, černá mše papeže Pia VI. v chrámu sv. Petra, svržení Olympie Borghese do kráteru Vesuvu), ztratilo se zarámování příběhu, kdy se v závěru obě sestry znovu setkávají, i „mravoličné“ finále, v němž Justinu usmrtí blesk a ctnost je definitivně potrestána. Následující řádky tak nejsou recenzí kastrované Julietty, ale spíše vybídnutím k úvaze, proč je de Sade dodnes zřejmě přístupnější jako erotický titulek než něco opravdu ke čtení.

Utopie zla

Slabostí erotické, potažmo pornografické literatury bývá monotónnost; postavy jsou štvány z jedné sexuální avantýry do druhé a/nebo (ne)únavně střídají polohy a koitující získávají strašidelnou podobu dobře naolejovaného soustrojí. U Sada nacházíme cosi podobného jen zdánlivě. V jeho soustavné inscenaci perverzit je především možné vidět jakýsi soupis úchylek; takto, jako předchůdce sexuální psychiatrie, byl poprvé vydán autor 120 dnů Sodomy roku 1904 berlínským psychiatrem Iwanem Blochem. Podstatnější je však moment černé didaktiky libertinského projektu, soustavná výchova k neřesti: hřích dává sadovskému univerzu řád, zatímco ctnost naopak zaplavuje svět náboženským zmatením. Harém je „něco jako malá školní třída“ (Barthes) a provozování orgií je co chvíli (zcela antieroticky) přerušováno organizátorkou, která je uspořádává tak, aby všechny otvory byly zaplněny a každý ze zúčastněných byl zapojen. Vytváří se dokonalost systému, která spočívá nejen v absolutním odchýlení do všech myslitelných norem, ale i v zavádění čistě formálních, metodologických pravidel deviace. Prvky systému se vyznačují kombinovatelností i simultaneitou. Kombinováním neřestí například dospívá Saint-Fond šťastně k souběžnému provedení otcovraždy, krvesmilství, sodomie a cizoložství; podobně zmnoženou slast poskytuje sadovskému zhýralci i ejakulace současně se smrtí oběti. S touto ekonomií slasti se pojí ekonomie stylu: „Vypustila ducha s vystříknutím semene tří lumpů za stálého jejich rouhání.“ Předložkové vazby (s, za) maximálně koncentrují větu, znázorněnou rozkoš – a paradoxně i rozkoš z čtení, z koncizní stylizace.

Ve světě absolutního libertinství nutně dochází k eskalaci hrůz a zločinů, aby bylo možné vzpružit imoralistovy otupělé smysly a „svědomí“ novými blasfemiemi. Jejich antiklimax představuje až konec svitku, závěr románu, konec (Sadova) věznění. Na Sadově utopii zla je přitom důležité to, že uvádí své figury v existujících řádech (sociálním, religiózním, stylistickém) a tím tyto řády otevírá subverzi. Sadovu subverzivnost nelze chápat na rovině reprezentace (ve zpodobení zakázaného), ale v tom, že, řečeno sémioticky, rozvíjí slast z nepatřičné kombinatoriky znaků. De Sade nevyzývá k požitku ze zobrazených perverzit (psychologicky i fyziologicky jsou nevěrohodné) jako spíše k požitku z uspořádávání reprezentovaných entit podle vynalézaného kódu. Součástí této rozkoše je ovšem využívání právě takových entit (vztah pán – otrok) a právě takového jazyka (jazyka ctnosti). V podobném smyslu říká francouzský badatel Pierre Klossowski: „(K) uskutečnění všeobecné monstrozity nemůže dojít nikde jinde než právě v rámci podmínek, které činí sadismus možným, v prostoru tvořeném překážkami, tj. v logicky strukturované řeči norem a institucí.“

Přirozenost (řeči, noremnosti) je u Sada nejen něco, čemu je třeba nedůvěřovat, ale co je nutno činně zneuctívat: „a tak jsme znásilňovali přírodu, nutíce ji, aby nám poskytovala nejsladší rozkoše“. Proto je v Sadově systému (zvláštně paralelnímu i protichůdnému filosofiím otců Revoluce) vyhrazeno centrální místo „sodomii“ (análnímu sexu). Sodomie je samotným srdcem zvráceného aktu: je založena (u ženy) na výběru zakázaného, nečistého místa, je neužitečnou rozkoší, jíž se popírá podřízenost životních funkcí druhovým normám. Proto křičí Durandová: „Proč na mně chcete takové nechutnosti? Nechci jej do pochvy, nemohu!“ a rozčileně nastaví zadnici.

Sadovská ironie

Je jistě legitimní pokusit se, jako to udělal Pierre Klossowski v knize Sade můj bližní (Sade mon prochain, 1947; česky Herrmann & synové 2004), domýšlet markýzův systém filosoficky. Z hlediska literárnosti je však relevantnější poukázat na to, jak se přesazováním prvků řeči nejen destabilizuje jazyk ctnosti, ale – protože literární promluva nemá k dispozici nic jiného než řeč samu – i znejišťuje „vážnost“ prezentovaného kodexu deviací. Tato sadovská ironie se neobjevuje v pásmu vypravěčky (tam je Sade ironický jen zřídka – „řekl mi jakousi něžnost, jaké nalézáme v slovníku pasáků“), ale přichází z pásma autorského subjektu, nebo lépe řečeno jako jakýsi čtenářský efekt („znásilnil všechny tři zpředu i zezadu a Noirceuilovi nechal již jen spadalé růžičky“, „je brouček hoden svého ptáka?“), a zhusta se spojuje se samotným vyslovením („Ach, ta kurva, potvora – oh, jak se štítím žen – proč je nemohu zničit ranami biče – ah, konečně krvácí“).

Tato ironie je součástí širšího vypravěčského plánu – rámce, v němž se poučuje o neštěstí ctnosti a slastech neřesti (ctnost i neřest si ponechávají svá jména) – a navrací sadovskému textu čitelnost ohroženou obsedantní re-prezentací úchylek. Scény pusté tělesnosti se v našem čtení neoživují filosofií zločinu, ale komičnem, které je produkováno nesourodostí řeči (kurtoazního stylu atd.) a re-prezentovaného: „Nakonec se mne ptal, zda nemá famosní semeno. ‚Jako krém,‘ odvětila jsem, ‚neznám většího požitku než je srkat.‘ ‚Budu-li velmi spokojen, dostane se vám i mého lejna.‘“ Nebo: „Byl však již ochablý, a když se nepodařilo vzchopit síly, aby se vyprázdnil, neboť jak mi řekl, utrpěl při dnešních orgiích dvakrát ztrátu semene, usnul s nosem v mé řiti.“ V naposled uváděných příkladech se zároveň obrací tradiční patriarchální obraz mužské, aktivní racionality a ženské, pasivní smyslnosti. Vláda mužských libertinů je zde iluzorní; paní situace je Julietta, která ukradne peněženku, diamant a hodinky. V těchto scénách platí Klossowského tvrzení, že Julietta je androgynem, ženou-mužem, která je simulakrem toho, co označuje akt sodomie. U ní je zrušení norem důležitější než v obrazu mužského zvrhlíka, neboť by měla být (ale není) těmto normám podřízena přinejmenším organicky, a to svou principiální oplodnitelností.

V popisovaném pohybu destabilizace řeči a noremnosti se utváří specificky sadovské pojetí psaní. V něm sex není sublimován prací, ale naopak systém (perverzních) sexuálních praktik se stává něčím, co je potřeba do společnosti zavést soustavnou praxí výchovy (a tedy naopak sociální je sublimováno sexuálním); psaní je vlastním místem slasti. Sadovská slast nespočívá v představování si neuskutečnitelného, ale v uskutečňování fantazmat zapisováním a jazykovou transgresí. De Sada pak rozhodně nelze vyložit beze zbytku „freudovsky“, jako předmět psychoanalýzy, a tím méně si jej představovat jako pouhou pornografickou kuriozitu.

Autor je bohemista a překladatel.