Literární teorie pro „false beginners“

Americký teoretik Stanley Fish v polemickém hodnocení proslulé Iserovy knihy Akt čtení (1976) píše ironicky: „Iser je fenomén: je vlivný, ale nekontroverzní, a ve chvíli, kdy se všichni přidávají na tu či onu stranu, on jako by nebyl na straně nikoho anebo (což vyjde nastejno) byl na všech stranách zároveň.“ Ve Fishově jízlivosti se najde zrnko pravdy. Iser představuje spojnici. Navazuje na strukturalistické a fenomenologické bádání o výstavbě literárního textu – a zároveň je „poststrukturalisticky“ dynamizuje, podobně jako v druhé generaci českých strukturalistů Milan Jankovič nebo Miroslav Červenka. Iserovo balancování na úzké pěšině mezi „úchylkami“ postrukturalistického relativismu a zatuchlostí normativní vědy, jeho důraz na tvořivé procedury čtení i – později – antropologickou dimenzi vytváření fikcí a symbolů jsou v mnohém přitažlivé. Podle Fishe ale obsahují i nebezpečí kompromisu; říká-li Iser: ano, čtení tvoří text, ale jen tak, jak je dán, ústupky lámou jeho teoretickému myšlení osten a činí je takovým, jakým být nemá: nevýbojným, neradikálním, sterilním. Ať už hodnotíme Fishův výpad jakkoli, jedno říci lze: právě Iserova vyvážená pozice přispěla k jeho statutu jednoho z nejvlivnějších literárních teoretiků starého kontinentu. Je-li Fish označován za enfant terrible americké literární vědy, Iser je evropským nadaným premiantem.

Podcenění hravosti teorie

Český čtenář se k Iserovu dílu přesto nedostává snadno: je roztroušeno po antologiích (Čtenář jako výzva, Host 2001), časopisech (Aluze) a v nízkonákladových akademických publikacích (Teorie literatury. Aktuální perspektiva, ÚČL AV ČR 2004); Iserovy zásadní práce – Akt čtení (Der Akt des Lesens) z roku 1976 a Fiktivní a imaginární (Das Fiktive und das Imaginäre, 1991) – v češtině chybějí.

V úvodu knihy rozlišuje Iser mezi teoriemi tvrdými (přírodními, homogenními) a měkkými (humanitními, heterogenními). Zatímco ty první třídí data do rámců, v nichž pak údaje účelněji dávají výsledky a smysl, ty druhé vytvářejí intelektuální mapy, krajiny, které umožňují lepší „rozlišení“. Ve světle úvah filosofů vědy, které sám Iser uvádí, Karla Poppera, Thomase Kuhna, se ale rozdíl mezi tvrdým a měkkým přestává jevit ostrý. I modely tvrdých teorií vytvářejí totiž paradigmata, v nichž jsou věci vůbec viditelné, a také kumulují jistý symbolický kapitál. U měkkých teorií ovšem, a na to Iser upozorňuje přímo, je určující rétorická přesvědčivost formulované teorie, schopnost dosažení konsensu a zároveň obtížnost „tvrdého“ ověření. Iser tedy, krátce řečeno, podceňuje „hravost“ teorií obecně i jejich společný symbolický a konsenzuální status.

Podává přehled dvanácti teoretických přístupů, které určovaly i určují podoby uvažování o literárních textech či umění a o jejich fungování, působení, percepci i místě mezi ostatními lidskými činnostmi. Výběr – svou nutnou reduktivností – pochopitelně vzbuzuje otázky (proč chybějí kapitoly o teoriích zabývající se fikčními světy, řečovými akty nebo narativitou, chybí sebemenší zmínka o intertextualitě, kulturních studiích nebo novém historismu?), podstatnější mi však připadá jiné omezení. To, že výklad pomíjí za prvé vývoj teorií samotných, mnohdy velmi dramatický, směřující k různým podstatným post/re/formulacím, za druhé pak jejich vzájemné vztahování, mnohdy značně polemické a konfrontační; teorie, zvláště ty „měkké“, ostatně vznikají takovým štěpením dosti často. Tam, kde se Iser konfrontaci věnuje (jako u dekonstrukce a teorie řečových aktů), získává hned text na čtivosti. Je škoda, že takových komparativních pasáží není v Iserově knize více.

Ozvěny v hlučném tichu

Čemu a komu přisuzuje tedy Iser váhu reprezentativní teorie? Analyzované přístupy zahrnují: fenomenologii Romana Ingardena, hermeneutiku Hanse-Georga Gadamera, Gombrichovu gestaltickou teorii, recepční teorii samotného autora, Ecovu sémiotiku, psychoanalýzu Antona Ehrenzweiga, marxismus v podání Raymonda Williamse, dekonstrukci Josepha Hillise Millera, generativní antropologii Erika Ganse, pragmatismus Johna Deweyho, feminismus Elaine Showalterové a postkolonialismus Edwarda Saida. Iserovo kompendium je úspěšné v několika zásadních bodech: dovede představit dané koncepce v jejich základních pojmech a předpokladech, znázornit jejich rámec i možné aplikace a především ukázat, že rozptyl různorodých teorií nepramení z nějakého maligního intelektuálního bujení, ale z toho, že si jednotlivé teorie kladou vlastní specifické otázky.

Jako průvodce ošidnými vodami teorie je Iserův text celkově vynikající – nebýt dvou ale: 1) místy těžkopádného jazyka, který četbu opravdu neusnadňuje (a padá – jak vidno z originální verze i ze srovnání vlastního Iserova textu a pasáží odjinud jím citovaných – na vrub překladu), 2) toho, že předpokládá čtenáře, který v teorii není greenhornem. Pro začátečníka by mohla totiž Iserova kniha působit jako sbírka nesourodých abstrakcí, které tak trochu křičí do prázdna. A to by byla škoda. Teorie dává člověku v hlučném tichu postpostmoderny zaslechnout zajímavé ozvěny.

Autor je literární teoretik a překladatel.