České kazatelství konce 17. a první poloviny 18. století zůstávalo dlouho stranou pozornosti literárních historiků, a to i přes skutečnost, že homiletika byla zejména v první polovině 18. století v českém prostředí jednoznačně vůdčím literárním žánrem. Jednou z mála výjimek, osobností, která k sobě vábila mimořádnou pozornost badatelů už od konce 19. století, se stal kazatel a kněz Bohumír Hynek Josef Bílovský. Jeho nesporné řečnické schopnosti, kazatelská odvaha, dochované zmínky o neobvyklém zájmu posluchačů, hned několik tiskem vydaných sbírek kázání, ale i prudkost jeho povahy a osobní spory z něj učinily výraznou a nepřehlédnutelnou postavu v dějinách české homiletiky.
Bohumír Hynek Josef Bílovský se narodil roku 1659 v Hlučíně ve Slezsku. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil roku 1677. V letech 1683–1685 vyučoval na pražském novoměstském gymnáziu, v roce 1686 působil jako profesor poetiky na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Roku 1689 byl vysvěcen na kněze, následujícího roku však vystoupil z řádu. Podstatné zřejmě v této souvislosti byly Bílovského kontakty s pražským světícím biskupem Janem Ignácem Dlouhoveským. Pražské arcibiskupství dlouhodobě od třicátých let 17. století zápasilo s nedostatkem farního kněžstva a i přes dílčí zlepšení ještě v devadesátých letech téhož století tyto problémy v řadě regionů přetrvávaly. Situaci mohly vyřešit mimo jiné i obdobné přestupy, k jakému se odhodlal Bílovský.
V letech 1691–1694 působil jako farář v Choustníku, roku 1695 se stal děkanem v Písku. Bílovského rychlá kariéra a možná i některé jeho problematické osobní vlastnosti vyvolávaly odpor ze strany kněží v okolí. Když se v roce 1696 začalo proslýchat, že byl Bílovský vyhlédnut za vikáře rozlehlého blatenského vikariátu, všichni tamější faráři se proti tomu postavili a ke jmenování nakonec nedošlo. Na počátku roku 1698 ztratil Bílovský významného přímluvce – pražský arcibiskup Jan Josef Breuer zakázal Dlouhoveskému vzhledem ke stáří a nemoci vykonávání biskupských funkcí. Bílovský postupně začal přicházet i o podporu mezi píseckými měšťany, jeho pověsti neprospěly ani sváry s vlastním stařičkým otcem. Střety a problémy děkana Bílovského s částí píseckého magistrátu a s konzistoří vyvrcholily konzistorním soudním výrokem, jímž byl 13. ledna 1701 zbaven beneficia pro pohoršlivý život a nedbalost v duchovní správě. Bílovský opustil pražskou arcidiecézi, krátce působil jako administrátor ve Vrahovicích na západní Moravě, v letech 1702–1708 byl farářem v Letovicích a posléze až do své smrti v roce 1725 knězem ve Velkých Slatěnicích u Olomouce.
Z píseckého období B. H. J. Bílovského známe jen dvě jednotlivě vydaná kázání. Již jsme připomněli, že jako kazatel mimořádně přitahoval zájem posluchačů. Mnozí z těch, kteří se do rozměrného píseckého chrámu nedostali, přiložili prý k oknům lavice a žebříky, jen aby jej mohli slyšet. Jeho kázáním s nadšením naslouchal i mladičký syn píseckého měšťana Ondřej František de Waldt, budoucí nejvýznamnější kazatel českého jihozápadu v 18. století a jeden z nejoriginálnějších českých konceptuálních kazatelů.
V Bílovského tiskem vydaných promluvách z píseckého období se mimo jiné odrážejí řečníkovy osobní spory a problémy. Zejména promluva na svátek sv. Ignáce, kterou proslovil v kostele svatých Ignáce a Františka Xaverského v Březnici, je v mnoha ohledech slavným kázáním. Bílovský v něm ostře kritizoval přimhouřené oči mnohých duchovních nad hříchy vrchnosti a vyšších vrchnostenských úředníků, nepřímo také zesměšňoval nedovzdělanost venkovských kněží. Z řady užitých úsloví doslova čpí výsměch a vyzývavost (kupříkladu: „Tu mi hrej, můj papoušku, povíš, co víš, pověděl bys víc, než neumíš nic.“). Už sám začátek tohoto kázání je provokativní; geniálně využil situace, ve které se na něj snad někteří z posluchačů dívali jako na odpadlíka od tovaryšstva Ježíšova, a několika úvodními větami na adresu jezuitů jejich náhled ještě podpořil. Jako by se začínalo schylovat k senzaci, jako by se kazatel chtěl vysmát řádu, který před časem opustil. Vzápětí ale došlo v řeči k obratu. Kazatel mistrně vysvětlil, proč vyslovil předchozí věty: přeje si, aby mu byla odňata řeč, aby nemohl kázat, neboť údajně neví, jak světce oslavit, co nového, překvapivého o něm říci. A zároveň (tak trochu mimochodem) vyznal svou úctu a lásku k tovaryšstvu. Nečekaným úvodem kazatel snad překvapil některé z posluchačů, ale především zmýlil literární historiky konce 19. a začátku 20. století, kteří z něj uměle vytvořili neohroženého protijezuitského bojovníka.
Po nuceném odchodu na západní Moravu vydal Bílovský tiskem hned několik výborů kázání, ale také české a latinské sbírky poezie. Už literární historici třicátých let 20. století oceňovali u Bílovského kázání jejich životnost a zároveň dobovou aktuálnost, odvahu, ale i způsob, jak podat téma názorně a přitom vzbudit zájem posluchačů, udivit je, rozesmát, uděsit a rozetřást duše. Posluchač, často oslovovaný, se stává mimoděk spoluhercem, námitkami, jež mu kazatel bere z úst, je vtažen do duchovního dramatu a prožívá s kazatelem celý průběh jeho výkladu. Bohumír Hynek Josef Bílovský je jedním z prvních kazatelů, kteří i v jazykově českých promluvách využívají odvážné konceptuální prvky a zároveň postupy formální logiky, ale vedle nich dokáže do svých promluv zařadit i literárně skvěle podané bajky nebo exempla. Jeho zřejmě nejslavnější sbírky kázání, Hlas duchovní labutě a Nebe svatosvaté anebo Kázaní sváteční, vyšly tiskem v moravských tiskárnách v letech 1720–1724, tedy v posledním období kazatelova života.
Autor je bohemista.