Ve druhé polovině 19. století se začaly dynamicky rozvíjet nejrůznější svépomocné aktivity, přičemž právě spolky zaměřené na hospodářskou kooperaci patřily v tomto směru k nejvýznamnějším fenoménům. Tento vývoj můžeme zaznamenat ve všech rozvinutých státech tehdejší Evropy.
V českých zemích, které v meziválečném období patřily z hlediska družstevnictví k nejúspěšnějším státům, mělo svépomocné hnutí od počátku některé specifické znaky. S časovým odstupem již dnes nejsme dostatečně schopni uvědomovat si, jak velký mělo toto kooperační hnutí význam pro ekonomické obrození české společnosti, a moc se ani neví o tom, kolik významných institucí nalézá své kořeny právě tady. Václav Průcha a Lidmila Němcová ve své knize K dějinám družstevnictví ve světě a v Československu (VŠE 1999) upozorňují, že například Česká filharmonie fungovala na počátku minulého století jako družstvo stejně jako pražská zoo či petřínská rozhledna. Obdobně Živnobanka, dodnes působící kdysi nejvýznamnější český peněžní ústav, vznikla z aktivity drobných svépomocných občanských záložen.
Hospodářská svépomoc měla v českém prostředí od počátku silný akcent jakési až národní povinnosti. Moderní český národ postrádal dědičnou šlechtu a původně i bohaté podnikatelské vrstvy. Pocit slabosti a obranné tendence proti silnějšímu domácímu kapitálu německému, resp. obecněji kapitálu nečeskému, usnadňovaly rozmach družstevních organizací. Ty vznikají ve druhé polovině 19. století zásadně na stavovském základě, tj. spolky zemědělské, dělnické, občanské apod. Jejich společným jmenovatelem byl odpor vůči hospodářskému liberalismu, který byl v předlitavském prostředí spojen především s německými měšťanskými stranami, do devadesátých let 19. století hlavními odpůrci české politické emancipace. Příznačně v roce 1921 postihl tyto ideové tendence Antonín Blažek, jeden z průkopníků zemědělského družstevnictví: „Liberalistický systém národohospodářský, ovládaje svět, roztříštil také venkovský lid na prvky jednotlivce, beze vší organisace, silnější kořistil ze slabšího, chytřejší z méně chytrého, znalý z neznalého, a v boji všech proti všem upadali tlakem velkého kapitálu všichni, úpadek přivodil lhostejnost, venkov pozbýval vědomí své síly a odmítal rady ku družné svépomoci, a volal jen po pomoci veřejné, státní a zemské. Svépomoc, soběstačnost a samozodpovědnost, družstevní samospráva zavrhovány, po pomoci cizí voláno.“
Svůj k svému
Ze stejného důvodu nalezneme v počátcích českého družstevnictví rovněž silný protižidovský akcent. Po dlouhou dobu se totiž v české společnosti významně překrývalo sociální štěpení s nacionálním. Čeští dělníci se daleko častěji setkávali s německými či židovskými podnikateli, zatímco početnější české velké podnikatelstvo se rodilo teprve v šedesátých letech 19. století. Obdobně i čeští drobní živnostníci a malovýrobci se cítili ohrožováni německo-židovskou velkoburžoazií. Proto se pocit sociálního a nacionálního útisku v tomto období začasté potkával. Pocit ohrožení pak dodával i heslu „svůj k svému“ patřičnou popularitu. Příznačně tyto tendence postihl v roce 1869 časopis Dělník: „Potravní spolky zřizují se, jak všestranně známo, aby vyrvaly obchod a průmysl z rukou německých a židovských a aby vymanily své údy z nelítostných drápů cizého kapitálu.“
Svépomocné hnutí se nejprve rozvíjelo v šedesátých letech 19. století především ve formě drobných občanských záložen v desítkách českých a moravských měst. Na konci této dekády vypukl boom dělnických svépomocných spolků, inspirovaných pražským spolkem Oul. Množství z nich, včetně tohoto pražského, však nepřežilo hospodářskou krizi, která střední Evropu zasáhla v roce 1873. Rozmach zemědělských družstev naopak spadá až do pozdější doby. O to bouřlivěji se však od poslední dekády 19. století rozvíjely.
Rakouské právo dlouho družstva jako specifické korporace neznalo a jejich právní režim se řídil podle spolkového zákona. Teprve v roce 1873 byl vydán zvláštní zákon o společenstvech výdělkových a hospodářských. V roce 1903 pak byla zavedena povinná revize účetnictví družstev. Tento nový revizní zákon podpořil rozvoj družstevních svazů jako revizních center. Právě toto sdružování do vyšších organizačních entit vedlo ke vzniku mocných družstevnických centrál, typických pro meziválečné období.
Od družstva k JZD
Pro první československou republiku byla typická značná partikularizace občanské veřejnosti podle politických stran a všeobecně silná politizace veřejného prostoru. Tento jev se nevyhnul ani družstvům. Přestože mnoho družstevních svazů zůstávalo nepolitických, nejvýznamnější ústředny byly spojeny právě s některou z vládnoucích politických stran. To bylo také příčinou skutečnosti, podobně jako v případě odborových organizací, že nedošlo ke vzniku jednotné družstevní organizace.
Silné bylo v meziválečném Československu dělnické družstevnictví, organizované pod taktovkou sociální demokracie. Jejich ústřednou byl již před válkou vzniklý Ústřední svaz českých družstev. Z řad sociálních demokratů vzešel také jeden z nejvýznamnějších domácích teoretiků družstevnictví František Modráček. Po první světové válce se pokoušeli rovněž národní sociálové vybudovat síť svých družstev. Ostatní na jejich Unii československých družstev hleděli s mírným despektem. To dosvědčuje i poznámka Františka L. Dvořáka v Československé vlastivědě, že „bez zvláštních příprav vrhla se na organisování družstev svých příslušníků, a to bez výběru všemi směry…“. Velké popularity se v meziválečném období dočkala také bytová a stavební družstva. Dodnes můžeme v českých městech nalézat na domovních fasádách zprávy, že dům byl postaven tím kterým družstvem.
Největší úspěchy však v organizaci družstevnictví dosáhla strana republikánská, tedy agrárníci. Základem jejich družstevnictví byla Ústřední jednota hospodářských družstev, založená v roce 1896. Původně sdružovala úvěrní družstva. V běžném jazyce se jim říkalo raiffeisenky. Raiffeisenův německý původ však českým národovcům nevyhovoval, a proto se urputně snažili o prosazení názvu kampeličky podle buditele Cyrila Kampelíka, přestože ten se kromě popularizačního spisku o svépomocných družstvech v tomto oboru činnosti nijak dále neproslavil. K raiffeisenkám brzy přibyly i další typy neúvěrních družstev, z nichž byla nejvýznamnější družstva skladištní. Ve třicátých letech 20. století, kdy stát začal rozsáhle intervenovat v důsledku hospodářské krize do zemědělského trhu, byla tato družstva využívána i k organizovanému odbytu obilních komodit. Právě úvěrní a skladištní družstva byla hlavním zdrojem ohromných příjmů této ústředny. V Ústřední jednotě, k jejímuž založení přispěli zvláště staročeši, se svářili po roce 1900 agrárníci s reprezentanty politického katolicismu. Tyto rozbroje nakonec vedly k rozkolu a založení katolického Svazu hospodářských družstev. Od roku 1908 se v Ústřední jednotě těšili již bezkonkurenční hegemonii agrárníci.
Právě oni vytvořili mohutnou základnu družstev na československém venkově. Sjednocovací tendence byly již v meziválečném období nejsilnější právě zde. Ještě ve dvacátých letech se podařilo zemědělské družstevnictví sdružit do jednotné organizace. Tou byl v roce 1921 založený Centrokooperativ, v jistém smyslu legenda československého družstevnictví. Podařilo se takto sjednotit existující svazy nejen české a slovenské, nýbrž i polské a německé. Zastřešoval i svazy nepolitické, resp. politicky nespojené s agrárníky. Dnes si již těžko dokážeme představit skutečnou sílu družstevnictví v meziválečném období. Existovaly zvláštní družstevnické knižnice, točily se nákladné naučné a propagační filmy, byla vytvořena speciální škola pro výchovu řídících družstevních pracovníků apod.
Dnes je již zřejmé, že zákaz agrární strany po druhé světové válce, podporovaný i nekomunistickými stranami Národní fronty, byl z hlediska možností budoucího demokratického vývoje Československa ukvapený. Všechny politické strany si brousily zuby na „agrárnické dědictví“. Tento zápas však měl jediného vítěze – komunisty. Dobře zorganizované zemědělské družstevnictví, zděděné z první republiky, které přežilo válečné období, se stalo základnou, na níž mohla být budována soustava jednotných zemědělských družstev (JZD).
Autor je historik a právník.