Zbožní zabijáci

Ještě v roce 1980 figurovalo na seznamu teroristických organizací amerického State Departmentu (ministerstva zahraničí) jen jedno jediné opravdu náboženské hnutí. O dvacet let později jich na seznamu už byla více než polovina. Následujícího roku jedna taková organizace udeřila přímo v pomyslném srdci Ameriky, na Manhattanu. Teroristické útoky proti WTC samozřejmě mohutně podpořily zájem o nárůst nábožensky motivovaného násilí v posledních desetiletích, tento zájem však současně obrátily především směrem k islámu.

U amerického sociologa Marka Juergensmeyera, který problematiku náboženského násilí studoval podrobně už více než deset let před útoky z jedenáctého září 2001, takový jednostranný zájem nenajdeme. Svou knihu sepsal nejenom od stolu, ale materiál sbíral v mnoha rozhovorech s přímými účastníky násilných akcí, kteří pocházejí z nejrůznějších církví, sekt a společenství. Zpovídal například reverenda Michaela Braye, ospravedlňujícího násilný odpor proti interrupčním klinikám, rabína Meira Kahaneho, zakladatele extremistické židovské strany Kach, Mahmúda Abouhalima, osobního řidiče a strážce šejcha Umara Abd ar-Rahmána – organizátora útoku na WTC v New Yorku roku 1993, doktora Abdala Azíze Rantísího, jednoho za zakladatelů Hamásu, i jednoho z vůdců militantních Síkhů Simradžita Singha Manna. Když ve své knize představuje reprezentativní plejádu nábožensky motivovaných násilných hnutí, snaží se naopak pečlivě vyvarovat toho, aby si čtenář odnášel dojem, že jsou některá náboženství násilnější než jiná.

Vojáci Kristovi i ti další

Atraktivitu publikace pro českého čtenáře jistě zvyšuje fakt, že Juergensmeyer na začátku vlastního výkladu míří symbolicky do vlastních řad. Kapitola nazvaná Vojáci Kristovi zachycuje především určitou stránku americké společnosti, která bývá běžnému Evropanovi – křesťanovi spíše formálnímu (a ještě spíše obyvateli převážně ateistických Čech) často skrytá: způsob, jakým náboženské cítění prostupuje americkou společnost a politiku. V závěru kapitoly se přesune do Severního Irska, i když zde už je sporné, zda můžeme místní militanty označit za „vojáky Boží“ – a totéž se týká jejich mentorů. Stavět do jedné řady ulsterského protestantského duchovního a politika Iana Paisleyho a třebas egyptského autora Abd as-Saláma Faraga, třebaže s tématem jsou spojeni oba, lze totiž přece jen těžko: první z nich násilí odmítá, druhý jej právně a společensky legitimizuje. Když navíc Juergensmeyer ve zkratce ukáže, že ani vztahy, ani ideologické vazby mezi Sinn Féin, politickým patronem Irské republikánské armády, a katolickou církví v Severním Irsku nejsou nijak těsné, vlastně se jen přesvědčíme, že jediná oblast v Evropě spojovaná s terorismem a náboženskými dělítky souvisí s náboženským násilím jen omezeně.

Naopak nad výběrem příkladů z dalších oblastí, rozdělených současně národnostně a nábožensky, jako je Palestina nebo Srí Lanka, nemusel Juergensmeyer nijak těžce uvažovat. Palestinu probral z obou stran, židovské i arabské, Srí Lance ale bohužel věnoval jen okrajovou zmínku v souvislosti s buddhistickým ospravedlňováním násilí (o tamilském terorismu, zaměřeném čistě politicky, se nezmiňuje vůbec). Podrobně naopak rozebírá sepětí mezi náboženským a nacionalistickým cítěním v sikhském terorismu a na závěr popisuje teroristické hnutí Óm šinrikjó, inspirované částečně buddhistickým učením. Dá se tedy říci, že kromě hinduismu, který se v první části knihy objevuje pouze jako doplněk k výkladu o sikhismu, zařadil na scénu „kultur náboženského násilí“ všechna významná světová náboženství. Nemohl pochopitelně zachytit tento jev v celé šíři, a soustředil se proto na ilustrativní případy, které sám do hloubky studoval (vynechal tedy například útoky islámských náboženských militantů proti sekulárním arabským vládám).

Ačkoli autor hned v úvodu píše, že náboženství sice poskytuje násilným praktikám zázemí, ale není podle něho skutečným viníkem, neměli bychom přehlédnout ani jeho poznámku, že všechna náboženství jsou svou povahou revoluční: mohou sloužit jako pramen k alternativnímu pohledu na veřejný řád. Vztah násilí a náboženství je podle Juergensmeyera klíčem k porozumění, a proto se snaží ve druhé části knihy čtenáře provést prostřednictvím několika vodítek myšlenkovým světem věřících lidí páchajících násilné činy. Snaží se přitom porozumět jejich motivaci. Jak sám píše, nejde mu o popis toho, jak špatní lidé páchají špatné skutky (i když se okrajově zmiňuje například o tom, jak se Timothy McVeigh, jenž vyhodil do povětří federální budovu v Oklahoma City, vyžíval v zabíjení iráckých vojáků a fotografoval si padlé). Celkově však usiluje spíše o pochopení, proč zbožní lidé oddaní mravnímu pohledu na svět začnou ospravedlňovat zabíjení.

Rituál i revoluce

Prvním z bodů, který nám má umožnit toto pochopení, upozorňuje na význam, který teroristé přikládají oslovení obecenstva. Častá snaha o maximální počet obětí v sobě nenese pouhé úsilí o nejvyšší možnou smrtící účinnost: jde především o dopad takové akce – a Juergensmeyer říká, že na případy náboženského terorismu vlastně všichni hledíme jako na veřejná představení. Tomu ostatně odpovídají i přívlastky, které se obvykle pojí s jejich popisem: symbolický, dramatický, divadelní... Pokud bychom tuto myšlenku domysleli dále, pak bychom mohli za náboženský teror považovat děsivý náboženský rituál – neboť takový rituál je symbolickým opakováním či předobrazem určité události s náboženským významem. Takovou událostí je pro mnoho náboženských militantů konečný střet mezi silami Dobra a Zla, vyvrcholení kosmické války, v níž účinkují a kterou se svými činy snaží přivolat nebo uspíšit. Nepřekvapí, že militanti sebe samy nevnímají jenom jako bojovníky Dobra, ale často jako mučedníky, zatímco si své protivníky démonizují. Takový pohled umožňuje získat sebedůvěru a stabilitu mnoha lidem, kteří se z různých důvodů cítí na okraji: bývalým vojákům, nezaměstnaným, ale i příslušníkům střední třídy, kteří cítí, že svět, na nějž si navykli, je nějakým způsobem ohrožen. Takových lidí je celá řada, a Juergensmeyer proto tvrdí, že důležitým činitelem při nárůstu náboženského násilí, jehož jsme svědky v poslední době, je globalizace. Takového Usámu bin Ládina dokonce s nadsázkou označuje za „antiglobalistického partyzána“. Škoda jen, že se Juergensmeyer nepustil také do otázky, do jaké míry souvisí páchání náboženského násilí s autoritativním profilem osobnosti: řada sociálně psychologických výzkumů totiž vcelku jasně potvrzuje vztah mezi autoritativní psychikou a bigotním vnímáním náboženství.

Když se autor na závěr ptá, která ze strategií v potlačování náboženského terorismu je nejvhodnější (silové řešení, včetně americké „války proti terorismu“, snaha zastrašit pachatele tresty či jinak, vyjednávat s nimi, odstranit náboženský aspekt z politiky), odpovídá, že nejúčinnějším lékem na náboženské násilí se může stát uznání náboženství samotného, včetně mravních principů jím nesených. Je to odpověď střízlivá, avšak plně v souladu s tím, co předtím logicky vyložil. Podle autorova chápání takový přístup znamená zasypávání propasti, která odděluje myšlenkový svět, v němž žijí zbožní zabijáci, od světa kolem nich.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.