Academic dada

Většina spisovatelů pozvaných na letošní festival nežije v zemi svých rodičů: Alexandar Hemon zůstal kvůli válce v Bosně ve Spojených státech, Peter Stephan Jungk, jehož rodiče emigrovali před mccarthismem z USA do Vídně, se zabydlel v Paříži, Holanďan německého původu Arnon Grunberg žije v New Yorku a rumunská básnířka Elena Stefoiová v Kanadě. Utkvělo mi v mysli jejich chápání domova; podle Hemona jste doma tam, „kde se nemusíte vysvětlovat“, a podle Grunberga, pobývajícího často v hotelích, tam, „kde vás zná obsluha v restauraci“. Zdá se to možná banální, ale společným jmenovatelem hostů musí být jazyková kompetence (diskutuje se anglicky), proto jazyková konverze, myšlení a psaní v nemateřském jazyce tvořily silné paralelní téma. Hemon živě líčil, jak se mu vzpomínky a sny překládají do angličtiny.

Program byl skutečně nabitý, dokonce takřka nedovoloval opustit sál, jestliže chtěl člověk stihnout dvě po sobě následující akce; a zatímco odpoledne byl sál naplněn jen zpola, při diskusích a večerních čteních se sedělo i na podlaze. Literatura žije! – moje zkušenost s návštěvností literárních akcí během roku rozhodně takto pozitivní není. Organizátorům festivalu se dlouhá léta daří zvát opravdu významné autory. Asi největším letošním lákadlem byl šestasedmdesátiletý americký prozaik E. L. Doctorow, jenž se na festival vrátil po deseti letech.

Trocha recyklace

Dadaismus podmínil volbu pozvaných českých osobností, které s ním měly co do činění zejména přes jeho mladšího sourozence surrealismus. Ten je, přestože u nás máme jen kolem dvaceti českých aktivních surrealistů, stále v obecném povědomí. Jedním z cílů akce bylo připomenout, že dada není jen poezie, ale i divadlo, hudba či tanec; o fotografii promluvil ve středu Jindřich Toman.

V rámci pondělní diskuse shrnul badatel Tom Sandqvist výsledky své knihy Dada-East. Bohužel zajímavé dobové texty a fotografie, které si sympatický Švéd v old-school teniskách připravil k prezentaci, byly na promítacím plátně s nepříjemným moaré většinou rozostřené a dadaisticky „náhodná“ skvrna s písmenem A v levé části plátna čitelnosti také nepřidala. (Jakákoli dadaistická hříčka mezi „vážným“ programem, ke které téma přímo svádělo, by byla myslím mnohem elegantnější.)

Jako divák jsem se cítil trochu zkrácen, když potom vystoupil Ludvík Kundera s rozsáhlým textem o historii českého dada, z něhož jsem si četl o dvě hodiny dříve v rámci výstavy o dadaismu v Galerii Smečky. Ani slůvko proti svižně napsané literárněhistorické básníkově studii, vyčerpávající téma (i čas), ale na Miloslava Topinku, jenž svůj příspěvek pojal volněji a listener-friendly, se dostalo asi deset minut... Nu, byl to jen rozjezd ke středeční panelové diskusi na totéž téma, kterou moderoval také Topinka.

Doctorowova diplomacie

Ale ještě ten den mi vše vynahradil odpolední „panel“ v Divadle Minor, který se odvíjel od leitmotivu „myšlenka se rodí v ústech“ autora Tristana Tzary. Moderátor Michael March na počátku parafrázoval Martina Heideggera („Řeč ovládá člověka“), a jako vždy, když se na počátku uvede slavný výrok, hrozilo, že se jej diskutující mimoděk přidrží a budou uvádět související motta. Proto Peter Jungk připomněl povahu dadaistických vystoupení jako nevázaných a buřičských akcí a občas prohodil dotěrnou poznámku, kterou ovšem nemínil vážně – svým způsobem se pousmíval nad kontrastem „akademičnosti“ rozhovoru a jeho tématu. Zato Arnon Grunberg zůstal věrný své roli excentrika. K prudší reakci dovedl vyprovokovat dokonce i vždy uměřeného Marche. Jenže Grundbergovy soudy, které Marche dovedly k tomu, aby se proti mladšímu kolegovi, zdvihajícímu pod intelektuálskými retrobrýlemi
oči v sloup, generačně vymezil, zapříčinily neutrální úsměv E. L. Doctorowa, od něhož jsem očekával, že bude mít k tématu (hovořilo se o kritické úloze spisovatele ve společnosti) možná nejvíc co říct. Takto pouze diplomaticky přikyvoval. Když se ke konci ozvaly z publika dva hlasy po smyslu a obsahu probíhající diskuse, vybavilo se mi, jak Ludvík Kundera ve svém referátu mluvil o jednom z prvních prvorepublikových vystoupení dadaistů, kteří několik diváků, volajících po oběšení aktérů a nazývajících dadaismus blbostí, označili za dokonalé dadaisty...

Co se týče „intellectual-food“, přesytil jsem se záhy po dvou dnech festivalového nasazení a nejsilnější dojmy jsem si samozřejmě odnesl z fyzické přítomnosti charismatických literátů, třeba okouzlujícího a přes vysoký věk neuvěřitelně vitálního Garyho Snydera, který měl čtení básní s rozsáhlými perličkami o jejich vzniku připravené jako málokdo. Organizace probíhala odpovědně, jako návštěvník jsem se cítil opečovávaný – vždycky jsem obdržel svá sluchátka a program. A s povděkem musím poznamenat, že reklamní pozadí festivalu bylo tak nenápadné, že jsem se cítil takřka jak na nesponzorované akci. Každý návštěvník si mohl a nemusel odnést výtisk novin The Guardian a spoustu jiných tiskovin. A až se ve mně dojmy za čas usadí, možná si z internetu stáhnu festivalovou znělku s hitem Davida Bowieho Heroes...

Autor studuje estetiku na FF UK.