Jak prodat euroskepticismus

Máme­-li hned zkraje prozradit, co se autorům publikace Stěhování národů s. r. o. Stručný manuál k pochopení současné migrační krize Václavu Klausovi a jeho letitému spolupracovníkovi Jiřímu Weiglovi povedlo, je třeba říct, že jejich knižka je v první řadě vynikající ukázkou zručného marketingu. Je psána promyšleně srozumitelným a pojmově odlehčeným jazykem, nabízí jasné názory a nekomplikované postoje. Díky malému rozsahu se dá přečíst za hodinu. První náklad byl rozebrán před Vánoci během několika dní, na dotisk se čekalo do druhé půle ledna.

Proti evropským elitám

Dostaneme­li se však k tomu, čím přispívá ke skutečnému poznání krize, je Klausův a Weiglův „manuál“ velkým zklamáním. Přestože se tváří, že půjde hlavně o migrační krizi a o to poskytnout v ní základní orientaci, jedná se vlastně o popularizační názorový esej, v němž jeho autoři především opakují svůj euroskeptický postoj. Sedm z osmi názvů kapitol zdůrazňuje evropský či unijní rozměr uprchlické problematiky, závěrečná osmá kapitola pak prezentuje migraci jako zástupný důvod pro pokračování evropské integrace. Krize je interpretována jako další z řady selhání Evropské unie a jako projev nezodpovědnosti a mocichtivosti „evropských elit“.

To, že se pod mimikry pochopení migrační krize skrývá kritika Evropské unie, na jakou jsme u Klause a Weigla zvyklí, může ovšem zčásti vysvětlovat intelektuálně nedbalý způsob výkladu, který autoři zvolili. Mají­li být komentátoři a publicisté bráni vážně, neobejdou se při své práci bez odvolávání se na ověřená fakta a statistiky. Klaus a Weigl však na tento dobrý zvyk vědomě rezignovali a žádné zdroje necitují ani nečerpají z žádných statistik. A dělají z toho dokonce ctnost: „Nejde nám o akademický text, proto se nesnažíme ohromovat spoustou odkazů na literaturu a na známé autory.“ Nejedná se tedy o příručku, jež by polemizovala s rozšířenými předsudky, stereotypy a mýty, a uváděla tak věci na pravou míru, k čemuž by bylo výzkumů a statistik zapotřebí. Autoři prostě pokračují ve vedení svého dlouhodobého hodnotového sporu o smysl a počínání Evropské unie. Nejde jim o to, aby čtenář získal celkovou představu o příčinách, struktuře a důsledcích uprchlické a migrační krize; zajímají se především o ty její aspekty, které lze využít pro kritiku evropských politiků. Proto je pozornost věnována převážně těm příčinám pohybu lidí, které se týkají cíle jejich putování a jimiž jsou podle názoru autorů nezodpovědná politika a výroky evropských „multikulturních elit“. Ty jsou tepány za to, že se svou údajnou propagandou „sociálního ráje“ a snahou o sociální inženýrství staly spouštěčem migrace.

Na vlně strachu

Věnují­li se autoři lokálním příčinám pohybu lidí, vidí je obecně v neúspěšném ekonomickém a společenském vývoji zemí Blízkého a Středního východu. Zmínky autorů o Sýrii a Iráku lze spočítat na prstech jedné ruky a s válečným konfliktem je explicitně nespojují. O válečných zónách mluví dehumanizovaně a nepřesně jako o „latentním reservoáru migrantů“. Souhrnné označování všech putujících lidí za „migranty“ je nejhlubší etickou trhlinou výkladu. Jedná se o podstatný intelektuální lapsus, neboť označení, které staví na jednu rovinu uprchlíky z válečných zón a ekonomické migranty z bezpečných zemí, neplyne z názorových rozdílů mezi oběma autory a těmi, kdo jednotlivé kategorie putujících nesměšují. Autoři totiž mluví jako o migrantech i o lidech, kteří přečkali válku v nejbližší sousední zemi a vrátili se domů, aniž putovali dál.

Z použité terminologie ani neplyne, že by se z uprchlíků stávali migranti v důsledku vábení evropského blahobytu. Patrné je pouze to, že autoři vnímají přečkání války v sousední zemi jako jakýsi normální stav. Chtějí „odmítnout nepravdivé klišé, že přijímání migrantů je pomoc lidem, jejichž život je v ohrožení. V drtivé většině přicházejí do Evropy ze zemí, v nichž jejich život přímo ohrožen není.“ Výrazy „uprchlík“ a „běženec“ se vyskytnou pouze v kresleném vtipu Jiřího Slívy, kde se zmatená starší Evropanka ptá na zemi sedící čtyřčlenné syrské rodiny: „Co vy teda vlastně jste? Migranti, imigranti, uprchlíci, běženci, nebo jen Syřani?“

Autoři vědomě i mezi řádky vytvářejí dojem, že masa lidí putuje výhradně za vidinou blahobytu a sociálních dávek. „Slyšeli o sociálním ráji, kde jsou peníze (resp. sociální dávky) volně pro každého k dispozici, což je ostatně způsob, jak reagovali před jedním či dvěma desetiletími naši Romové, když putovali do Anglie a Kanady.“ Takováto myšlenková nepoctivost je naprosto neomluvitelná. Motivační faktory lidí jsou samozřejmě jak lokální (válka, bída, bezperspektivnost), tak vnější (vidina lepšího života jinde, nabídka pašeráků). Jednostranné zdůrazňování pouze jednoho druhu motivů svědčí o ideologické předpojatosti. Asi nepřekvapí zjištění, že mnohé Klausovy a Weiglovy závěry a zkratky jako by z oka vypadly výrokům Miloše Zemana, od jehož jadrného populismu se liší jen opatrnější rétorikou.

I přesto, že Klaus a Weigl těží z dlouhodobých pozorování evropského procesu a občas zaujmou nečekanými syntézami, jejich kniha není dobrým příspěvkem k tématu uprchlické a migrační krize. Je otázkou, zda je k tématu vůbec relevantní, jestliže se věnuje jen tomu výseku z něj, který zapadá do dlouhodobé agendy autorů. Místo aby Klaus a Weigl vysvětlovali a uváděli na pravou míru předsudky, které kolují veřejným prostorem, využívají vlnu strachu z migrantů k šíření euroskepticismu.

Autor je estetik a filolog.