Událost sezóny

Leitmotivem monografie V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014 jsou síly dotvářející autorskou podobu literatury: náboženství, morálka, nacionalismus, ekonomika, právo, zrovnoprávňování genderu, zkrátka politika v širším slova smyslu. Mapuje období mezi zmasověním čtenářství v 18. století a změnou způsobenou nástupem internetu. Tento nejrozsáhlejší tuzemský literárněhistorický podnik od Janouškových Dějin české literatury (2007–2008) tak představuje významný posun v domácí literární vědě a je přínosný i pro humanitní obory vůbec.

Umírněný konstruktivismus

Koncepty jako „liberální pojetí cenzury“ či „sociální regulace“, které používají současní vlivní literární a kulturní vědci, si členové týmu osvojili při přípravě antologie Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře (viz A2 č. 7/2014). Teprve na základě této pečlivé přípravné práce se pustili do interpretace českých literárních a kulturních dějin. Svou metodologii autoři reflektují jako „umírněný konstruktivismus“. Vědomí jistého relativismu, jež namísto „bylo“ nabádá říkat „pokládalo se“, umožňuje proniknout hlouběji do ducha historické doby, aniž ovšem autor ztratí vlastní tvář. Ve srovnání se skrytým esencialistickým aktivismem, jenž se pěstoval po roce 1989 i v akademické sféře a nahlížel zejména na předcházející období socialistické diktatury jako na jakýsi nepravděpodobný přelud, je to přístup blahodárný.

Text je čtenářsky vlídný v práci s pojmy: není přetížen a vše důležité je precizně a konzistentně definováno, opsáno a vyloženo. Hlavní historický výklad každé z osmi částí je prokládán ukázkami a následován čtyřmi až deseti rozsáhlými a samostatnými případovými studiemi. Poučení a pobavení se pestře střídají, avšak rozdílné rukopisy a autorské záměry nejsou dokonale sladěné: někteří autoři, kteří se cenzuře a regulaci běžně nevěnují, občas podléhají svodu uvádět „jejich“ standardní fakta „jejich“ standardní metodou, ponechávajíce kontext monografie, aby si jejich výkon přisvojil. Například studie Beze zbytku a bez přečtení spálit by jistě byla ozdobou kdejakého kafkologického sborníku, jinak ale líčí obyčejné neprofesionální redigování, které Max Brod pravděpodobně v nadsázce označil za cenzuru. Pojmy cenzura a regulace se tak mírně přefukují.

Vnitřní periodizace období se řídí potřebami materiálu a je to periodizace poučná, zejména okolo poloviny 20. století. Výklad začíná v roce 1749, kdy byl reformou zestátněn cenzurní systém, druhým milníkem je vydání nového cenzurního předpisu v roce 1810. Po roce 1948 se milníky vývoje cenzury a regulace kryjí se školním dějepisem, a to až do zániku první republiky. Léta 1938 až 1949 autoři vnitřně periodizují nově a v rámci jedné části. Odkazují na historika Josefa Dobeše, který v onom období shledává „hlubokou transformaci“ charakteru společnosti a vztahu státu a kultury, a na tezi o nacionalismu a negaci modernity, probíhající v české kultuře od sklonku třicátých do počátku šedesátých let. Pečlivé zdůvodnění upozorňuje na kontinuální praxe (mechanismus předběžné cenzury, kulturní a estetické programy, nacionálně orientovaný umělecký kánon atd.) druhé a třetí republiky a protektorátu, tradičně vnímaných odděleně. Éra socialistické diktatury byla sjednocena do jedné části s argumentem, že před rokem 1968 i po něm se regulovalo obdobně; avšak vedle přítomnosti autocenzury odlišující normalizaci od předchozích dvou dekád je třeba zdůraznit též polooficiální či implicitní povahu zákazů, ve srovnání s padesátými léty relativně méně závažné postihy a snahu neporušovat při jejich udílení právní rámec.

Období neoliberalismu?

Kromě datace je každá kapitola uvedena podle již zdomácnělé anglosaské zvyklosti vzletným titulkem a věcným podtitulkem: zatímco v názvech se opakuje motiv zájmu, podnázvy zachycují dobovou hegemonní ideo­logii. Od kritické interpretace zájmu cenzurujících autorit a ideologického jazyka, jímž ho tyto autority prezentovaly, se výklad odvíjí. Titulky jsou tak poučnou přehlídkou úběžníků dobových společenských ideologií.

Zatímco uzavřená období do roku 1989 mů­­že historik označovat s autoritou profesio­nálního vědění a potřebného odstupu, pro současnost to neplatí. Zvlášť když je pro naši demokracii běžné, že to, co se akceptuje jako fakt v akademické sféře, není uznáváno ani mezi politiky, ani v médiích hlavního proudu. Je proto přinejmenším odvážné, je­li popřevratová doba označena jako období neoliberalismu a postmoderny. Na rozdíl od konsenzuálního pojmu postmoderna, zaštítěného Zygmuntem Baumanem, je pojem „neoliberální“ příliš zatížen jeho kritickým použitím, než aby jím bylo možné neutrálně a bez hlubší diskuse označit čtyřiadvacetileté období. Tento pojem tak kontrastuje se zmíněným nehodnotícím přístupem kolektivu k látce. Zátěže ho nezbaví ani slovo vynikajícího historika soudobých dějin Michala Kopečka; sám je zastáncem demokratizace historické paměti a názoru, že v diskusích o současnosti nemá historik poslední slovo a musí se vyrovnat s autentickou historickou zkušeností ve společnosti.

Je v podstatě nemožné, aby dílo takových rozměrů bylo zcela prosto drobných přešlapů. Publikace V obecném zájmu se ale i tak stala událostí sezóny a zůstane klenotem tuzemské literární vědy.

Autor je estetik a filolog.