Veřejný nepřítel

Rozhovor s Grzegorzem Braunem

Polský dokumentarista hovoří o lustracích v Polsku, socialistické Evropské unii a o tom, jak vypadají fanatičtí polští katolíci.

Nemáte trochu strach se vrátit do Polska? Z českých médií se můžete dozvědět, že je to země, která se málem vrací do středověku...

Je naše neštěstí, že jsme tak soustavně a úspěšně „rozehráváni“ proti sobě. Nejde jen o poslední léta, ta záležitost se táhne celým dvacátým stoletím. Zvlášť v tom vynikali komunisté, ti se naučili velice dobře používat Poláky proti Čechům a Čechy proti Polákům. V posledních patnácti letech má toto stavění jedněch proti druhým novou podobu. Už před vstupem do takzvané Evropské unie...

 

Proč takzvané?

Je to přece instituce, která ještě nemá právní subjektivitu. Před vstupem jsme mnohokrát slyšeli – podívejte se na Čechy, jak jsou daleko, jak výborně s námi jednají... Pro řadu západních médií je Polsko země, která nesplňuje všelijaká vymyšlená evropská kritéria. Pro mě je ale důležitější, že jsme se konečně dokázali domluvit a budeme postupovat společně. Z jednání českého a polského prezidenta vyplývá, že si rozumějí. Jsme v nové situaci – koho by před dvaceti lety napadlo, že budeme znovu nezávislí, že se toho dožijeme? A už vůbec nás nemohlo napadnout, že ještě za našeho života po nás budou chtít, abychom se té nezávislosti vzdali!

 

Máte pocit, že to po nás někdo chce?

No jistě! Máme se vzdát své nezávislosti ve prospěch nové abstrakce.

 

Vy jste proti Evropské unii?

Jsem velkým stoupencem upevňování kontaktů, zejména hospodářských. Já sním o tom, aby se ve Vratislavi dalo posedět u českého piva, aby tam byly vinárny s moravským vínem – ale k tomu je pořád daleko, daně a celní politika tomu nepřejí. Ale už se po nás chce, abychom si platili společného prezidenta, společného ministra zahraničí a kdeco. Zařiďme napřed raději to, co je jednodušší. Mám totiž strach z toho, že nás zapíšou do nějakého superstátu, který bude nákladný a socialistický.

 

Myslíte, že EU je socialistická?

No jistě, vždyť tam ani jiné státy než socialistické nejsou. Já jsem pro to, co chce jedinec. A jsem velmi skeptický k tomu, co jednotlivcům nařizuje vláda.

 

Tak tedy od Evropy k jedinci: vy máte teď ve Vratislavi nepříjemnosti.

Ano, stal se ze mě veřejný nepřítel číslo jedna. Dozvěděl jsem se, že jeden známý a oblíbený občan, který se ostře vyjadřuje proti lustracím, má velice osobní důvody, aby si lustrace nepřál. Když jsem se to dozvěděl, mluvil jsem o tom veřejně.

 

Nemohl byste být konkrétnější?

Ještě před měsícem jsem ve vratislavském veřejném rádiu měl program. Jednou za týden jsem s Leszkem Budrewiczem komentoval politické dění. On v tom programu vystupoval v roli chronického nevyléčitelného levičáka, jímž je, a já jsem tam byl za černosotněnce a fanatického katolíka...

 

Kterým jste?

(Smích) No, mám na to papír – v dokumentech StB mám napsáno: pochází z rodiny fanatických katolíků.

 

Jak vypadá v Polsku fanatický katolík?

V případě mého otce to znamenalo, že chodil s rodinou v neděli do kostela, ačkoliv byl režisérem a ředitelem divadla. To stačilo, aby ho estébáci nazvali fanatikem.

 

Tak zpět k tomu rozhlasovému pořadu.

Řekl jsem v tom pořadu – v posledním, jak se později ukázalo –, že polonista Jan Miodek, známý jazykovědec, který má už snad dvacet let v televizi pravidelný pořad Vlast – polština, má osobní důvod vystupovat proti lustracím. Profesor Miodek se už řadu týdnů angažuje v protilustrační kampani, dokonce v novinách prohlásil, že si lustracemi připravujeme peklo. A já jsem se dozvěděl, že byl tajným spolupracovníkem StB.

 

Odkud?

Jsem publicista, musím chránit své zdroje, ale je to zdroj věrohodný.

 

A oni vás z toho pořadu vyhodili?

Ano, a nejen to. Vratislavská univerzita se konečně rozhodla k zásadnímu kroku ve věci lustrací – zrušila mé přednášky. Profesor Miodek hned druhý den řekl novinářům, že si vzpomíná na řadu setkání s pracovníky polské komunistické tajné policie. Myslím, že to měl už dávno sdělit svým kolegům, podřízeným – je ředitelem ústavu – a studentům. Nejpozději ve chvíli, kdy se rozhodl agitovat proti lustracím. Mé informace nepřímo potvrdil Ústav národní paměti, který sdělil, že pan profesor Miodek figuruje v registru tajných služeb jako spolupracovník. Velmi specificky to pojal rektor Vratislavské univerzity: řekl, že je sice pravda, že Státní bezpečnost navázala kontakt s Janem Miodkem, ale nedá se říci, že Jan Midoek navázal kontakty se Státní bezpečností. Každému, kdo se v těchto věcech aspoň trošku orientuje, je ovšem jasné, že není možné, aby byl někdo veden sedmnáct let jako tajný spolupracovník a přitom o tom nevěděl a jeho spolupráce nic nepřinášela. Zvlášť když šlo o osmdesátá léta. Je přece známo, že právě v té době se agentura často ověřovala a kontrolovala.

 

A co bylo dál?

Ve chvíli, kdy rektor označil věc za nedůležitou, prohlásil Jan Miodek, že na mě podá žalobu. Ještě jsem ji nedostal, ale myslím, že soud je nejlepší místo, kde se věci veřejně vyjasní. Už rok mi hrozí žalobou také Lech Wałęsa, o kterém jsem na přelomu let 2005–06 natočil film. Jmenuje se Plusy dodatnie – plusy ujemne (zhruba Přínosy pozitivní – přínosy negativní, je to citát z Wałęsy – pozn. aut.) a týká se jeho spolupráce se Státní bezpečností.

 

Kdy se film vysílal?

Žádná televize ho nevysílala, ale byl na internetu.

 

A kdo ho tam dal?

Já mohu říci jen tolik, že já jsem to nebyl. Nemohl bych to udělat, nemám autorská práva k archivním dokumentům, které jsou v něm zařazeny. Nikdo ho nekoupil, takže jsme na zaplacení práv neměli.

 

Takže jste sám proti všem?

Nemyslím. Film o Wałęsovi, kterému nikdo nedělal reklamu a o kterém se nikde nepsalo, už na internetu vidělo několik set tisíc lidí a prodává se na kompaktu ve Spojených státech. Nemám z toho žádné peníze, ale nestěžuji si. Myslím, že je důležité, aby lidé znali i Wałęsovo působení v první polovině sedmdesátých let, nejen Wałęsův mýtus. Aby věděli, kdo zakládal Hnutí za demokracii – že to byl tajný spolupracovník StB.

 

Lech Wałęsa tedy pro vás není hrdina Solidarity?

Víte, mnoho lidí je přesvědčeno, že se o někdejší spolupráci Lecha Wałęsy nesmí mluvit, protože je po Janu Pavlovi II. jakýmsi firemním znakem Polska. Ale já myslím, že Polsko je příliš dobrá firma na to, aby stála na nějakém člověku. A k tomu hrdinovi: pánem budoucnosti je Pánbůh a stará se o ni různými způsoby. Provokace vždycky přerůstá provokátora. Celá perestrojka a systémová transformace přece začala jako sovětská provokace, kterou plánoval už Andropov. Jistě si ani ve snu nepředstavoval, jak to všechno skončí, a v žádném případě nechtěl rozpad Sovětského svazu a konec komunistického panství. A Wałęsova minulost nemůže zpochybnit velikost Solidarity a její dopad na dějiny.

Grzegorz Braun (1967) je polský režisér, scenárista a novinář. Natočil dokumentární film Plusy dodatnie, plusy ujemne o spolupráci Lecha Wałęsy s polskou StB a dále snímky Będziesz moja, Warto kochać (Budeš moje, Milovat stojí za to).