…a bude hůř

Kniha Jana Pelce má tři části, z nichž pro film Petra Nikolaeva sloužila jako předloha ta prostřední, Děti ráje. Titulními dětmi se míní chlastající, fetující a pokud možno nepracující část „undergroundu“, která se bez návaznosti na disent, exil, ale i intelektuální underground ve větších městech pokoušela existovat stranou totálně zpolitizované historické skutečnosti komunistického režimu. Hlavní postavu příběhu, Olina, obklopuje kriminální prostředí, do kterého totalitní chápání občanských práv a povinností vytěsnilo i některé legitimní způsoby existence. Syžet filmu se skládá z epizod – aktivit Olinových kamarádů. Fotbalový mač, srážky s policií, shánění razítek potvrzujících zaměstnanost do občanky a pochopitelně – nejčastěji – zpíjení se pod obraz.

Rovnýma nohama do tesilu

Kromě výjimečné distribuce – na film až na výjimky nelze narazit v kinech – se ...a bude hůř od ostatní produkce odlišuje i svými technickými parametry: snímek byl natočen na černobílý 16mm materiál s nepříliš dokonalým zvukem a technologicky evokuje právě zhruba dobu normalizace. (Pro zábavný zážitek z kontrastu a navození znesvéprávňující normalizační atmosféry běží před některými z projekcí krátký dobový film silně instruktážního charakteru o zodpovědných a nezodpovědných otcích chlapců z jedné základní školy...)

Za kamerou byl při natáčení Diviš Marek (Divoké včely, Městečko, Nuda v Brně ad.). Jeho „špinavé“, někdy poměrně tmavé, ale přehledné snímání dobře navozuje syrovost prostředí a zúžený životní prostor hrdinů. Hlavní role připadly nehercům, známější tváře herců (Radomil Uhlíř, Mirek Škultéty) nebo představitelů undergroundu (Vratislav Brabenec, Pavel Zajíček) se objevují pouze ve vedlejších rolích. Zdaleka ne všechny dialogy neherci zvládají a film má tak řadu slabých míst; nejsilnější je ...a bude hůř pochopitelně tam, kde naturščici mohou hrát pouze tělem. Typové obsazení Olina, máničky se svěšenými koutky úst, které střídavě vyjadřují titulní skeptické úsloví anebo mají lehce odbojně vypadající posměšek, a jeho kamaráda Špíny s exoticky vyhlížejícíma očima (Filip Kaňkovský), je nicméně velmi přesné. Značným zklamáním jsou jen ty herecké výkony, které z příslušníků Veřejné bezpečnosti dělají příliš jednoduchého nepřítele, bestiální omezence s pěnou u pusy.

Petr Nikolaev přistoupil k Pelcovu textu (ve spolupráci s autorem předlohy) velmi pietně. Při srovnání filmu s textem vynikne citlivé odebírání epizodních postav i situací tak, aby bylo vždy zachováno jádro situace. Vybraná prostřední část románu je klíčová a snímek jde in medias res. Nijak diváka na dobové podmínky neadaptuje, nevysvětluje situaci ani predispozice postav. Soustředí se na náraz životní situace hrdinů za pomoci co nejvyšší míry autenticity. Jednou z vad tohoto zúžení je, že film nevystihuje generační konflikt prorežimních otců a matek-komunistek a jejich „nepovedených“ dětí – ten je totiž jádrem první části Pelcovy knihy, Děti rodičů. Konflikt se soustředí na synchronní společenský vztah centrum – periferie. Z hlediska dnešní společenské situace může vyvolat údiv, že jednou z vypuštěných epizod je i velký konflikt s polskými přistěhovalci v severních Čechách.

Nikolaevovo dílo zachovává odstup od současnosti, nevtahuje do hry možnosti aktualizačních interpretací a chce setrvat jakoby cele v sedmdesátých letech, z nichž nevykročí ani jediným filmovým okénkem. Film funguje jako jednolitý blok, útržek bezvýchodného pocitu. Tomuto pojetí obětuje ...a bude hůř jak vysvětlení toho, co Olina motivovalo k útěku z normalizované normality jeho rodiny, tak potenciální souvislosti se současností.

Dědictví undergroundu

Předcházející filmovou práci Petra Nikolaeva také provázel respekt k předloze. Nikolaev režíroval nejen Báječná léta pod psa (1997) podle Vieweghovy předlohy, jak s lehkou ironií připomněla většina recenzentů filmu, ale také Kousek nebe (2005) podle povídky Štěstí Jiřího Stránského. Tento opus v rámci českého mainstreamu celkem neprávem zapadl. Už tady se objevila řada známých hereckých tváří pouze ve vedlejších rolích, zatímco jako mukl Luboš zazářil Jakub Doubrava; film navíc doprovázela nekonvenční hudba Martina Smolky. I pro Kousek nebe ovšem platí výše vznesená výhrada proti hereckému ztvárnění komunistických fízlů, popírající frázi o tom, že záporné charaktery se vždy hrají nejlépe. Nikolaev má, do jisté míry i díky režii literární revue Třistatřicettři, blízko k literárním adaptacím české literatury a vydává se směrem, který by mohl přinést ještě výraznější výsledky. Nejde přitom o prvoplánový antikomunismus, ale o určitou snahu nezpronevěřit se při vyprávění příběhů ani duchu předlohy, ani minulosti. V doslova tragickém kontextu dalších adaptací poslední doby (Milenci a vrazi, Krysař, Kytice, Román pro ženy, Účastníci zájezdu, Bestiář, Obsluhoval jsem anglického krále ad.) se mi Nikolaev zdá být pro českou literaturu (z hlediska výběru i metod adaptace) zdaleka nejlepší producentskou volbou.

Hlavní otázkou nad ...a bude hůř ale zůstává, jaký účel splní koncentrovaná snaha o co největší věrohodnost undergroundovému dědictví. Filmovými prostředky i navozováním atmosféry na projekcích (od propagačních plakátů typu „Reakce nikdy nespí“ až po prodej předrevolučních značek cigaret) se snímek pokouší zrušit dobovou distanci, zprostředkovat normalizaci co nejpádněji. Nové podoby nonkonformní existence dnes ovšem vypadají jinak a nejsou ve svých technologických i posttechnologických podobách tak sebedestruktivní, častěji představují avantgardu v komerčním prostředí. Prostředků a cílů undergroundu a jejich přenosnosti v prostoru a čase, a to v duchu skeptického titulu knihy, se dotýká i poslední část Pelcova svazku, Děti cest. Je to ta nejneurovnanější, stylově proměnlivá – možná v tom lze vidět nemalý díl undergroundové symptomatiky.

Ostatně Olin je také v knize nepříliš typickým členem party: v mezních situacích reflektuje, že asociální chování není cílem, mělo být pouze prostředkem. K čemu? Tuto otázku si jeho omezenější vrstevníci nepokládají nebo pro ně může být zodpovězena jen negativním vymezením – podstatné je nezvolit větší zlo konformity v podobě spořádaného života, bytu, televize, zaměstnání a tesilových kalhot. K čemu všemu se vztahuje důsledně pojatá undergroundová negace, bylo předmětem už dobových diskusí. Tím spíš se tato otázka týká adaptace, natočené s více než dvacetiletým odstupem.

Autor je literární a filmový publicista.