Hajlující Ježíšek

Sbírku krátkých povídek Telekristus a Mentál napsal Petr Měrka, autor četně zastoupený na nejrůznějších autorských literárních serverech (Písmák, Totem, LiTerra ad.). Žánr zhruba dvou- až třístránkové povídky, která stojí na výrazném titulu a fantasmagorické poetice, je pro internet jako stvořený, čehož si je autor ostatně vědom. Většinu textů, které jsou přetištěné v knize, Měrka z webu stáhl, ale z těch stávajících si lze o jeho knižní prvotině udělat docela přesnou představu. Do „pošahaného“ děje vstupujeme vždy in medias res hned po přitažlivě provokativním titulu. Absurdně prvoplánově pojmenované postavy (paní Bombastiková, Řehoř Vyjetý, Embargo Degen atd.) se řítí vpřed brutálním dějem, nahlíženým velmi odlehčující optikou. Při četbě tištěného vydání, u kterého je čtenářská pozornost přece jen stálejší, ale Měrkovy „úlety“, plné omamujících vulgarismů, nefungují tak dobře a můžou se velmi brzo přejíst.

Vulgarity, morbidnosti, fekálie

Autor zdůrazňuje, že přes neustále se opakující vulgarismy nepovažuje své texty za vulgární. Má pravdu jen do určité míry – zvolil trochu riskantní, ostentativně pubertální poetiku, vyznačující se absencí realistické dějové logiky a častým výskytem slov tlustoprd, mrdák (myšleno pánské přirození), mentál, plešoun, debil a podobně. Vulgarismů je svět plný, a Měrka je používá právě proto – je to jeho způsob reflexe okolí. Z textu si často neodneseme nic víc než letmé pobavení a vulgární prostředky pak těžko můžou působit jako osvěžení – v záplavě absurdity znechucují a ulpívají právě na autorovi. Jen v některých povídkách (především ve druhé části knihy) do sebe vír spontánní fantasmagorie strhne i kusy reality a Měrka začíná vytvářet nejen lehce šokující vtipy, ale i paralely šílícího světa, který je se svou logikou permanentně pět minut před zkázou; ostatně výřez z podobně pojmenovaného výtvarného díla Pavla Brázdy je na titulní straně knihy.

V povídce Válečná zóna v Orkónii přechází popis běžné morbidity a fekálnosti všednodennosti skoro nepostřehnutelně do popisu válečného stavu, v jiných textech jde o nesmyslné sci-fi bitvičky nebo Tarantinem zavánějící brakové pastiše (Fantomas). Při boji v každodennosti i v nadnárodním válečném konfliktu jde v podstatě o totéž a zbraně jsou velmi podobné, konstatuje s úšklebkem Měrka. V nejsvětlejších místech knihy se tak dostane na buranství, zhůvěřilé instituce typu školství a zdravotnictví (především psychiatrické, s nímž autor v životopisech deklaruje přímou zkušenost). Když se ale Měrka snaží vypořádat s intelektuální a uměleckou obcí – a to především v povídce Zaprdění literáti –, selže. Explicitní kritické ostří, namířené proti literátům, totiž autora shodí ze židle a bohorovné fantazírující pubertálnosti či fekální nechutnosti se opět obracejí proti svému původci.

S podobnou literární nelogikou a ujetými bytostmi v soukolí společnosti pracoval – v užších mezích zákona – ve svých lepších kusech i populární tandem Šimek + Grossmann; příbuznou poetikou se vyznačují i krátké absurdity ze sbírek Vlkodlak a Flanďákova koupel Borise Viana, které mají totiž na svou dobu podobně ostré lokty, surreálnou nadsázku a antiintelektuální naladění.

Zmagoření bez řádu

Měrkův jazyk je, pravda, nad průměrem toho, co můžeme na internetu číst – autor se snaží kombinovat stylové prostředky z různých vrstev a vytvářet nebo posilovat tím komický efekt. (Strefuje se například do některých rádobykorektních eufemismů, například několikrát případně použije slovo znehodnotit pro vraždu nebo jiný výsledek brutálního fyzického napadení.) Do jeho textu také pronikají prvky dialektu (hadra, grcnout ad.); valašské reálie ostatně Měrka přímo využívá a v textu jsou patrně zvěčněni i někteří jeho známí. Téměř každá věta posouvá zběsilý děj Telekrista a  mentála kupředu; to, že i Měrkův jazyk se žene napříč jazykovými vrstvami, text někdy přetěžuje.

Bezbřehá fabulace odpovídá autorově snaze neklást hranice fantazii ani jazyku. Pro knihu bylo jistě těžké najít nějaký jiný koncept než „souborný pytel Měrkových morbidních pohádek“. Kniha mohla nést název jakékoli jiné povídky od Hajlujícího Ježíška přes Říkal svému penisu Bože po Hyperprostorový fuck a texty mohly mít jiné pořadí. Svět je šílený, v tom lze s Měrkou souhlasit, ale zmagořil v intencích svého řádu. Měrkovy povídky ale buď vlastní řád ztrácejí mnohem dříve než šokantní zábavnost, nebo hlubší řád vůbec nemají. V tom je ten rozdíl.

Autor je bohemista.