Výtvarník, loutkář, performer a spisovatel Petr Nikl patří mezi autory nakladatelství Meander, specializovaného na dětskou literaturu. Vydal už zde Pohádku o Rybitince, O Rybabě a Mořské duši a Lingvistické pohádky. Jeho dílo rozhodně není určeno jen dětem – podobně jako v případě Lingvistických pohádek nebo před časem interaktivní výstavy Hnízda her si u Záhádek rodiče přijdou na své možná i častěji než jejich potomci.
Hadi kadí, mlži mlží
V textové části knihy, kterou tvoří krátké básně různých forem, dominuje okouzlení zvířecí říší a především fantazijním potenciálem, který mají jejich jména: hadilov písař, jeseter, vačnatec, lín a mnozí jiní stimulují Niklovu fantazii. Čtenářských možností máme rozhodně víc, když se odpoutáme od konkrétní reference, slovo plní jen svou estetickou funkci a odkazuje samo k sobě. Důležité jsou naše asociace a zvukomalebnost slov. Důkazem může být motto: „Zlatí hadi/ zlatě kadí/ Nepoznáš/ co je had/ a co né./ Je to tak/ ZÁ HAD NÉ…“ i variace na něj uvnitř knihy: Mlžní mlži/ mlžně mlží./ Nepoznáš,/ co je mlž/ a co né/ Je to tak mlhavé…“ Hadi, mlži a další tvorové ztrácejí definitivnost svého fyzického tvaru, tu jim bere jejich použití v básni, a znovu vznikají během různých způsobů čtení.
Klíčovou inspiraci obrazové části knihy odhaluje obrázek Tobiáše Nikla na jedné z posledních stran knihy. Bytost, kterou výtvarníkův syn nakreslil, je něčím mezi slonem, psem a kohoutem. Podobně proměnlivá a obojetná je většina ilustrovaných zvířat. Nápaditým vrcholem této metody je prostřední díl knihy, ve kterém jsou stránky rozřezány vždy na tři proužky. Nikl nabízí mnoho variant tvora, který se při každém otočení jakéhokoli proužku mění. Textová část o Sníčkovi a Sloňasovi, která prostřední pasáž doprovází, takový efekt nemá, protože interaktivní listování a skládání různých variant příběhu už působí jako trochu přebujelý nonsens.
Pro Nikla je podstatné posouvání přijatelnosti hranice „co kdyby“, čímž prozkoumává nové možnosti reality. Proto má rád právě pohádky a říkadla, u nichž úvodní formulka „Bylo nebylo…“ obsahuje zároveň naši víru v text, v to, že něco bylo a odehrálo se, ale zároveň uvolňuje ruce poetickým smyšlenkám.
Zmatky vlastního nitra
Čistě pro dospělé je připojen doslov Ivana Wernische, který mimo jiné odhaluje, proč jsou Záhádky spíš pro starší děti. „Mám se snad čeho obávat?“ ptá se Wernisch při pohledu do panoptika Niklových potvor a při průzkumu nonsensu, kde na čtenáře i autora číhají „zmatky vlastního nitra“. Obavy z toho, zda v panoptiku nečíhá něco nebezpečného, nejsou pro mladší děti zrovna motivací ke čtení a prohlížení. Ilustrace působí hravě, ale ne příliš vřele, je tu také málo sytých teplých barev. Možná Nikl počítá s určitou dávkou odvahy a s rodičovským doprovodem coby se vstupným do svého zooparku se srostlými lamami, ušatými červomouchami, nosochoboty a tlustými černými hady s neutrálním výrazem. Možná je to jen vedlejším produktem koncepce, která propojuje dětský a dospělý svět pomocí teze, že kreativita a hra nám objevují nové říše a dimenze, ale zároveň plodně zpochybňují ustrnulé verze světa (ať už jde o vědění, moc, politiku nebo o možnosti tvorby). Takový přístup lze pochopitelně dát do souvislosti s výrazným proudem současného filosoficko-sociologického myšlení o nestálé podstatě toho, v čem žijeme, a o povaze ustavených konvencí (v básni Vidíme-li klokana je to dospělému čtenáři naprosto zřejmé). Na otázku, zda lze „přetvořit svět k lepšímu“ tím, že si i dospělí lidé budou (více) hrát a zapojovat tvůrčí stránku své osobnosti, Nikl odpovídá, že (asi) ne; stále opakované hledání má podle něj spíš individuální a intimní význam. „Zabraňuje to apatii, skepsi. Pomáhá to člověku, aby byl stále v živé vodě, aby se dotazoval, odkud jde, co tam pohledává a co je on sám,“ tvrdí Nikl v rozhovorech.
Nakladatelství Meander patří spolu s Baobabem k těm, které se snaží klást na dětskou literaturu vyšší nároky, než je běžné u jiných vydavatelů. V záplavě odbytých překladů a nesystematické (nebo žádné) práce s domácími autory vyniká jak jejich úzký výběr zahraničních prací a ilustrátorská práce, tak rozvíjení původní prozaické tvorby i poezie pro děti. Že nakladatelství osloví Violu Fischerovou, vydává „dětského“ Františka Skálu a dá dohromady Radka Malého s Galinou Miklínovou, je kvalitou samo o sobě – nejen v situaci, kdy například drobnější dětské tituly „tvoří“ i autoři, kteří nejsou způsobilí vytvořit rým, natožpak udržet rytmus nebo obohatit dětskou slovní zásobu.
Autor je bohemista.
Petr Nikl: Záhádky. Meander, Praha 2007, 74 stran.