Je věda strážkyní pravdy, která by měla přinášet ze své dobře střežené a ještě lépe financované věže ze slonoviny odborná řešení politických sporů? Anebo je sama jejich předmětem? Co víme o vládním dokumentu Aktualizované dlouhodobé základní směry výzkumu, který určuje českou politiku vědy? O krocení ambic odbornosti pojednává následující text.
Je to věc politická, potenciálně otevřená široké veřejné diskusi či dokonce hlasování, nebo záležitost odborná, bezpečnostní, technická, o které mohou poučeně diskutovat a potažmo rozhodovat pouze vybraní experti? Tato otázka se klade v souvislosti s výstavbou amerického radaru, správou Temelína, zaváděním geneticky modifikovaných plodin nebo možnými způsoby porodu. Zatímco řešení politických otázek má více alternativ, mezi kterými máme jako společnost, eventuálně jako jednotlivci vybírat na základě našich hodnotových preferencí, při řešení věcí odborných se předpokládá existence jedné pravdy, případně jedné „nejrozumnější“ alternativy, kterou je třeba odhalit.
Administrace na úkor politiky
Při formulaci otázky po povaze určité záležitosti se nejčastěji pracuje s představou, že politická či odborná povaha je určité záležitosti vnitřně dána, že tvoří její podstatu. České demokracii by podle mě velmi prospělo, kdybychom tuto představu opustili a pochopili povahu záležitostí nikoli jako jim vnitřně danou, ale jako výsledek toho, jak s nimi zacházíme. Prosazování určité otázky jako čistě odborné může přitom představovat cílenou strategii, jak ji udržet mimo veřejnou debatu a zabránit myšlení alternativ. Neexistence alternativ není důkazem rozumnosti navrženého řešení, ale výsledkem toho, že alternativy nebyly vytvářeny nebo byly prohlášeny za nelegitimní a odsunuty někam do příšeří našeho světa.
Angličtina rozlišuje dva významy slova politika: politics a policy. Česká politika se příliš často scvrkává pouze na druhý z těchto významů, tedy na provádění správy v určité oblasti, která je pojata jako administrativně-technický úkol vykonávaný vhodně (či nevhodně) vybranými odborníky. Málo je naopak politického jednání, jehož aktéry nejsou v žádném případě jen profesionální politici a které se pohybuje v prostoru alternativ, mezi nimiž se nerozhoduje čistě expertně, ale na základě pokud možno otevřené a různorodé debaty. V té mají samozřejmě své místo i odborníci (nikoli ovšem jen ti „vhodně vybraní“), musejí však zůstat pouze jedněmi z aktérů.
K otevírání černých skříněk „policy“ přispívají mnohá občanská sdružení a iniciativy, především v oblasti životního prostředí, genderových vztahů nebo v poslední době také ve věci postavení cizinců (v doslovném i volnějším slova smyslu) ve společnosti. Ani působení občanských sdružení není však samo o sobě zárukou toho, že se s určitou záležitostí začne zacházet více politicky a méně expertně. I tato sdružení totiž nezřídka sázejí na strategii vlastní expertizace a profesionalizace, a směřují tak vlastně jen k tomu, aby se staly členy klubu vyvolených.
Dvoušroubovice výzkumu a růstu
Chtěla bych zde pootevřít skříňku nejčernější, protože údajně nejčistší: skříňku vědy a vědní politiky. Věda v moderní společnosti měla a do značné míry stále má status instituce, která se řídí a vyvíjí svou vnitřní dynamikou a do které ostatní nemají co mluvit. Věda jako instituce (pokud ne rovnou jednotliví vědci jako její hrdinové) byla považována za oblast nejčistší od politiky a soukromých zájmů, vedená pouze imperativem pravdy a ryzího poznání. Teprve takové poznání (ať už mu říkáme ověřené nebo s Popperem „pouze“ prověřené čili nevyvrácené) vstupuje podle moderního myšlení do společnosti, která ho může, a nemusí využít (eventuálně zneužít). Černá skříňka vědy chrlí do společnosti nové objekty, sama však má zůstat uzavřená a mimo veřejnou debatu.
Jak ukazují mnohé historické a sociologické studie, věda v praxi nikdy takto uzavřená nebyla. Věda a její orientace byly vždy předmětem mocenského přetahování a zasahování. To ovšem není věc, která vědě ztěžovala život, naopak ji vůbec umožňovala; věda se stala tak úspěšnou institucí moderního světa nikoli navzdory zájmu mocných (panovníků, hospodářů, vojáků), ale právě díky němu. O alianci s vědou byl vždy zájem, neboť skrze vědu se dal proměňovat přírodní i sociální řád světa. Jak říká francouzský sociolog vědy Bruno Latour, věda je politika vedená jinými prostředky.
Příběh o samostatné a do sebe uzavřené vědy se už teď ale stejně chýlí ke konci, a to ani ne tak zásluhou sociologů či filosofů vědy, jako z rozhodnutí jejích manažerů. Součástí vědní politiky v EU i v České republice se stává stále silnější požadavek na její výkonnost a dohlédnutelné ekonomické využití jejích výsledků, kterému by se měl vývoj vědy podřídit. Z veřejných rozpočtů se má stále více financovat jen takový výzkum, který plodí patenty, technologie a inovace. Relativně menší část financí má pak směřovat do globálně úspěšných, jakkoli (zatím) spíše akademických (základních) výzkumných orientací. O to ostatní není zájem.
Ikonou vědní politiky ve smyslu science policy je dnes dvoušroubovice výzkumu a hospodářského růstu. Propojení vědy a ekonomiky se tu přiznaně stává organizačním principem bádání. A nemylme se, nejde zdaleka jen o „organizaci“ vědy, přičemž procesy utváření znalosti zůstávají nezměněny. Prostřednictvím kritérií hodnocení a financování ovlivňuje tato vědní politika velmi přímo to, jaká témata výzkumník či výzkumnice zkoumá (a jaká nikoli), jak je zkoumá, s kým je zkoumá; jak a co publikuje (a nepublikuje), kde publikuje...
Země jako laboratoř
Skrze vědu se vytváří a uspořádává určitá příroda a společnost. Nelze se přitom vymlouvat na to, že věda pouze bádá a společnost pak rozhodne o využití nebo nevyužití těchto výsledků. Věda je dnes za prvé příliš úzce propojena s ekonomickými zájmy (ať už států nebo průmyslových aktérů), než abychom se jako společnost mohli „svobodně“ rozhodnout, že určitou technologii po jejím vyvinutí odmítneme. Příkladem budiž masivní tlak amerického agroprůmyslu a vládní administrativy, s níž je tento průmysl významně propojen, na globální přijetí geneticky modifikovaných plodin.
Za druhé pak již sám proces výzkumu představuje intervenci do světa (například ve formě polních pokusů nebo klinického testování) a vzhledem k tomu, že se nezamýšlené důsledky mnoha technologií často projeví teprve při jejich dlouhodobějším užívání in vivo, můžeme vlastně samu planetu Zemi (tu zelenou) vidět jako velkou laboratoř.
Jestliže jsou věda a výzkum takto spojeny s určitými vizemi uspořádání společnosti a přírody a zásadním způsobem proměňují podobu světa a našich životů, není na čase posunout se od technokratické science policy k demokratičtější politics of science, tedy k pokud možno veřejné debatě o směřování výzkumu a politických vizích, které jsou do něho vepisovány?
Bio-, info-, bezpečnost
Podívejme se například na dokument schválený bez jakékoli širší veřejné pozornosti usnesením české vlády v říjnu loňského roku. Jde o Aktualizované dlouhodobé základní směry výzkumu, které stanovují, jaké výzkumné směry mají poskytovatelé podpory ze státního rozpočtu přednostně financovat. Těchto směrů je osm: udržitelný rozvoj, molekulární biologie, energetické zdroje, materiálový výzkum, konkurenceschopné strojírenství, informační společnost, bezpečnostní výzkum, společenskovědní výzkum. Jakkoli se na první pohled zdají být tyto směry poměrně široce definovány, jejich konkrétní vymezení je podstatně zužuje a soustřeďuje kolem jedné ústřední politické vize, kterou charakterizuje trojčlenka bezpečnost, biotechnologie, informační společnost.
Slovo bezpečnost se v pětačtyřicetistránkovém dokumentu vyskytuje 137krát a prochází napříč v podstatě všemi výzkumnými směry. Připomeňme, že podle německého sociologa Ulricha Becka dnes žijeme ve společnosti rizika a nejistoty na nás doléhají ve všech myslitelných podobách, od klimatických změn přes terorismus, rizika silničního provozu až po existenciální tísně ohledně utváření našich postmoderních biografií. Riziko ovšem nemusíme pojímat jen negativně jako ohrožení, ale také jako problematizaci, která představuje výzvu k reflexi vlastní (civilizační) situace a životního stylu, jako možnost změnit se. Proto se riziku nejen vyhýbáme, ale leckdy ho také vyhledáváme. Politická vize, kterou nám ve vztahu k riziku nabízí současná vědní politika a kterou má vědecký výzkum pomoci realizovat, je však „návrat“ do říše bezpečnosti. Pochopení rizika jako výzvy stejně jako otázka možného soužití s rizikem tu zůstává zcela mimo prostor myšleného. V době „klimatické změny“ je navíc zarážející, ne-li zastrašující, že dokument pojímá vědu a výzkum výlučně jako nástroje zvládání rizik, nikoli také jako praktiky, které zásadní a nepředvídatelná rizika vytvářejí.
Další klíčové slovo textu představují biotechnologie, a to nejen v kapitole molekulární biologie, ale z velké části také v udržitelném rozvoji a okrajově v materiálovém inženýrství. Intervence do genetického kódu – rozvoj geneticky modifikovaných organismů (potraviny, krmivo, biopaliva), skenování a úpravy lidského genomu a další medicínské praktiky založené na práci s DNA – se podporou určité podoby výzkumu stávají klíčovým, ne-li hegemonním přístupem k živé přírodě, ke zdraví a nemoci, k soužití živých bytostí na planetě. Jako jednotlivci se tomuto přístupu, který se stává určujícím principem v organizaci vztahu přírody a společnosti, můžeme, pokud nám je proti mysli a tělu, jen méně (spíše než více) úspěšně vyhýbat a bránit. Současné problémy životního prostředí a veřejného zdraví, které se rozvinuly v kontextu technologizujících se společností, se mají řešit prohlubováním technologizace.
Třetím zásadním pojmem dokumentu je informační, eventuálně znalostní společnost, která vedle takto nadepsané kapitoly dominuje také vymezení společenskovědního výzkumu. Informační společnost přitom v dokumentu znamená především podporu vývoje a zavádění nových technologických aktérů do společnosti (uvádějí se například servisní roboti pro péči o staré lidi, komunikační obleky), které v sobě obsahují vizi permanentní dostupnosti, propojení, řiditelnosti, kontroly a neomezené komunikace. Komunikační technologie, stejně jako biotechnologie, nás ale jako své uživatele nejen zmocňují, ale také disciplinují: mobilní telefon nám nejen umožňuje komunikaci, ale také od nás vymáhá určitý způsob komunikace; platební karta nejen ulehčuje naše platební styky, ale také vytváří náš kredit, osobní identitu. Pokud nejsme digitalizováni a propojeni, jsme nenormální a podezřelí (asociální, nevěrní, nesolidní, mrtví...).
Souvisejícím důsledkem tohoto směřování zřejmě bude prohloubení sociální stratifikace společnosti na lidi s certifikovaným vzděláním a schopnostmi ovládat informační a další high-technologie, kteří jsou spolu s roboty, informacemi a stroji jejími aktéry, a na ty, kteří si tyto kompetence nemohou nebo odmítají osvojit, a dostávají se tak do pozice jakýchsi „pasérů“, pasažérů dění. Ti všichni mohou také velmi lehce zůstat se svým věděním, zkušenosti a názory za hranicí participativní e-demokracie, jíž se prosazovatelé informační společnosti rádi zaklínají. O těchto společenských souvislostech nových technologií se však již v dokumentu neuvažuje.
Proti „nevyhnutelnosti”
Orientace na bezpečnost, bio- a informační technologie není jistě překvapivá, tyto pojmy představují téměř všudypřítomná, nikým netajená „hesla naší doby“. Kvůli tomu by se však ještě neměla stát hegemonem naší představivosti o možném uspořádání světa. Jde o to uvědomit si, že tyto samozřejmé a nevyhnutelné vize se prosazují v dílčích rozhodnutích a jednáních, z nichž vědní politiky a praktiky jsou jedněmi z klíčových.
Nechci a nemohu rozhodovat o tom, jsou-li politické vize vepsané do současné vědní politiky (a pochopitelně i jinam) dobré. Hájila bych ovšem to, že je nedobré, pokud jsou tyto vize pojímány jako samozřejmé a nevyhnutelné, pokud chybí vědomí jejich političnosti a počítá se s tichým konsensem o nich, namísto aby se tento konsenzus vyjednával a myslely se a zkoušely alternativy. Je smutným paradoxem západních společností, že si, jak říká filosof Slavoj Žižek, dovedeme daleko spíše představit a vnímáme jako reálnější třeba kosmickou katastrofu, která zahubí život na planetě, než námi iniciovanou změnu v organizaci společnosti a přírody, která by ukončila kult Růstu a Spotřeby.
Rada pro výzkum a vývoj a česká vláda se tu s vědní politikou (pochopitelně!) připojují k vědní politice Evropské unie, kterou doháníme, stejně jako EU dohání Spojené státy, které zas dohánějí Čínu, která jistě také někdo dohání... Na rozdíl od České republiky však v Evropské unii i ve Spojených státech probíhá k vědním politikám a směřování výzkumu určitá politická debata iniciovaná neziskovými organizacemi (například European Science Social Forum Network, Sciences Citoyennes ve Francii nebo Institute for Science in Society ve Velké Británii) i samotnými výzkumníky (na University of California v Berkley, probíhá například od počátku tohoto roku v rámci akademické obce ostrý spor o plánovanou dohodu o financování velmi podstatné části výzkumu na univerzitě energetickou společností BP, dříve British Petroleum) a o určitou kritickou reflexi se snaží i některé orgány v rámci samotné Evropské komise, jako sekce Věda, ekonomie a společnost. To jsou vlákna myšlení, která bychom sem měli protáhnout a alespoň trochu jimi obmotat, pokud ne dokonce obnovit, českou science policy.
Otevřené politické jednání, které by představovala veřejná debata o tom, jakou vědu chceme financovat a proč, nikoli jen dohady o výši procenta HDP jdoucího na výzkum, trvá na rozdíl od technokratické správy většinou dlouho a jeho výsledkem nebývají ostrá rozhodnutí. Je to ale právě jen imperativ ekonomického růstu, z jehož hlediska tento čas na politické jednání a opatrné experimentování nemáme. Z hlediska dlouhodobější rozumnosti a smyslu bychom ho mít měli.
Autorka je doktorandka na FSV UK.