Angažmá organizace Greenpeace v otázce amerického radaru představuje důležitou politickou aktualizaci „zelené kauzy“. Zelená politika nemá znamenat jen starost o přírodu, ekologičtější spravování životního prostředí nebo pěstování soukromých životních ekostylů, ale především snahy o nové způsoby politického uspořádávání světa.
Ekologie se netýká vztahu mezi Společností a Přírodou, ale způsobů vztahování se lidí, zvířat, strojů, rostlin a rozličných technologických obyvatel planety k sobě samým a k sobě navzájem. Ekologie nás učí, že nikdy jistě nevíme, co je a bude důležité. Nikdy se nemáme slepě spolehnout na stanoviska technologických mágů a odborníků – kteří se často neshodnou a ještě častěji mýlí. Nemáme proto nikdy sázet na jednostranná řešení, ale zvolnit krok, rozhlížet se, jaké stopy po sobě zanecháváme, poslouchat signály a hlasy druhých, počítat s omezenou kontrolovatelností dění. Výstavba radaru je v tom smyslu výsostně ekologické, „zelené“ téma.
Akce „pozdější doby“
Ti z nás, kteří si vstup Strany zelených do parlamentní politiky spojovali s nadějí na zviditelnění a rozvoj této nové politické ekologie, se krutě zmýlili. Pokud ne ve straně jako takové, tak alespoň v těch, kdo ji dnes reprezentují na rozhodujících místech. Bursíkova Strana zelených se vyprofilovala jako technokraticky efektivní
manažerka v oblasti životního prostředí, tedy do podoby, kam jsme měli v ideálním případě dotlačit pravicovou ODS. Strana zelených se měla stát feministkou, která bude rozkrývat neviditelné operace moci a problematizovat zavedené mocenské pořádky. Stala se ale dívkou pro všechno, která se nedovedla postavit ani zcela nelegitimním způsobům, jakými se protlačuje radar do Brd, ani těm, kterými se prodral do vlády Čunek.
Nedávné obsazení „radarové“ kóty 718 členy organizace Greenpeace představuje další nový a důležitý prvek české politiky. Aktivisté Greenpeace svůj odpor proti umístění amerického radaru na českém území vyjadřují nelegální akcí, ve které dávají všanc podstatný kus své osobní existence: vystavují se hrozbě pokuty, zápisu na (kvazi)„teroristické“ seznamy tajných služeb, zdravotním komplikacím. Tato forma opozice je příznakem společnosti „pozdější doby“, jak jí říká Václav Bělohradský, ve které jsou snahy ovlivnit dění prostřednictvím argumentace, partnerského vyjednávání a hledání konsensu stále méně účinné a stále směšnější. Nátlakové jednání, ze kterého dnes někteří komentátoři Greenpeace – stejně jako podobné množící se iniciativy v zahraničí – obviňují, nezačali přitom provozovat tito odpůrci a kritici. Daleko dříve nastolili nepokrytě silovou politiku proponenti současné neoliberální podoby světa: politické reprezentace, nadnárodní korporace, technovědecké mašinérie. Období konsensuální demokracie bylo krátkou etapou v životě západních společností; možná jen krátkou iluzí. Argumenty, demokratické hodnoty a hledání sdílených hledisek nesmíme opustit, je ale naivní si myslet, že jenom na nich lze dnes postavit účinnou opozici. Greenpeace to, zdá se, pochopilo a nebojí se cíleně jednat. Rozehrává svoji greenforce.
Zvednutí rukavice
Silové jednání vlády v případě radaru je možná legální, ale zcela nelegitimní. Vláda nemá mandát, veřejnou podporu ani přesvědčivé geopolitické a odborné argumenty. Snaží se maximum věcí utajit. Veřejnost masíruje stupidní a marnotratnou reklamní kampaní. O míře nezákonnosti akce Greenpeace budou zřejmě v budoucnu rozhodovat soudy; o její legitimitě však rozhodujeme my. Každá forma podpory, ať už ji vyjádříme připojením se k fotoblokádě, návštěvou obsazené kóty, finančním příspěvkem Greenpeace nebo prostě jen opakovaným odsuzováním dosavadního postupu vlády, má svůj smysl a váhu. Mění možnosti jednání a mění klima doby. Pokud neustavíme legitimitu akce Greenpeace, silová politika zůstane výsadou našich volených „zástupců“. Podpora Greenpeace bude naopak signálem toho, že procitnutí z příběhu o „reprezentativní demokracii“ nemusí následovat jen rezignace a (neo)normalizační splín, ale přijetí výzvy k zápasu a vytváření silového vztahu.
Autorka působí v Sociologickém ústavu AV ČR.