Ještě že člověk neví

Zánik Československé republiky a vznik Protektorátu zastihly autora knihy Ještě že člověk neví, co ho čeká ve čtvrté třídě obecné školy. Do té doby bydlel na jedné z nejlepších pražských adres v dobře situované rodině. Mělo by se říci, že v židovské rodině, jenže toto určení nadiktoval Brodovým tak jako celé Evropě, již si stačil podmanit, teprve Adolf Hitler. „Do synagogy jsem poprvé vstoupil po válce a za celé dětství jsem se ve svém okolí nesetkal s jediným výrazem protižidovské averze.“

Mladý Toman (toto neobvyklé jméno objevila matka ve známé básni F. L. Čelakovského) byl ryze český chlapec. Se svými vrstevníky sdílel nadšení i obavy o republiku, při rozhodování, které neminulo žádného pražského kluka, se stal přesvědčeným sparťanem, odebíral časopis Mladý hlasatel, v němž obdivoval zejména příběhy Rychlých šípů. Brodovy vzpomínky na Prahu z konce třicátých let, svědectví zaznamenané chlapeckýma očima, budou číst se zájmem nejen pamětníci.

Z Prahy do Terezína a dál

Ještě že člověk neví… Nevěděly a nemohly uvěřit desetitisíce tehdejších českých Židů. Mnozí měli v genech zasutou paměť předků na život v segregaci a na pogromy, jenže se psala polovina dvacátého století! Jak pochopit zvrhlostí fanatiků promyšlený sestup mezi druhořadé až po zcela bezprávné, určené k vyhlazení? Z Prahy do Terezína se ještě jelo v osobních vagonech, v transportech do Osvětimi už lidé umírali a ty, kdo přežili první selekce, čekalo krátké či delší vegetování ve stínu lágrových krematorií. Svoji nejbližší budoucnost v útrapách a mučivém hladu si nedokázali připustit dospělí, natož chlapec na samém konci dětství. Nejednou se Toman Brod zabývá právě neuvěřitelností židovské tragédie za nacistického panství, obecně sdílenou nadějí na nějaké lidské vyústění, která vyhasínala teprve před branami plynových komor. Neuvěřitelnosti židovské tragédie spolu s pohodlným cynismem vděčí hlasatelé „osvětimské lži“ za své publikum – a není jiná cesta než jim čelit připomínáním největšího zločinu, jaký Evropa v uplynulém století poznala.

Kapitoly Brodových vzpomínek věnované válečným létům přinášejí v řadě obdobných svědectví jen málo nových historických poznatků. Přínosný je však autorův pohled očima adolescenta, pohled na dětské vězně v Terezíně i na klukovskou solidaritu, již nedokázal zcela zlomit ani vyhlazovací tábor. Toman Brod jako jediný z rodiny válku přežil. Otázku, proč právě já patřím ke dvěma až třem procentům šťastných, co přežili hitlerovský nacismus, otázku, která většinu ze zachráněných nikdy neopustí, si autor ve své veřejné zpovědi neklade. Pokud se jí dotýká, říká, že nepravděpodobné přežití bylo výslednicí náhod a nevypočitatelného štěstí. „Ostatně i lubavičský rabín na lecjaký dotaz řekl jen to nejmoudřejší, co říci mohl – nevím.“ Proč se pro druhý rodinný tábor v Birkenau nezopakoval osud 8. března 1944, kdy továrna na smrt v jediném dnu zabila plynem a následně spálila na čtyři tisíce českých Židů? Měl snad ten „milý a laskavý pan SS-doktor Joseph Mengele“ dobrou náladu, když 6. července 1944 poslal Tomana pokynem ruky na šťastnější stranu? Kolik hodin spíš než dní života zbývalo vysílenému a nemocnému vězni v den osvobození?

Od komunismu až na okraj společnosti

Kapitoly o protektorátu a o vlastních osudech v nacistických lágrech zaujímají více než polovinu textu, přestože se týkají jen malého, byť stěžejního úseku autorova života. Následuje kapitola nazvaná Potom, bezděčně vyjevující, kterak válečná zkušenost ovlivnila celý Brodův život. Ještě před únorem 1948 vstoupil do KSČ v přesvědčení, že „jedinou zárukou proti recidivě hnědého extremismu je extremismus rudý, komunistický“. Přesvědčení, z něhož se, jak uvádí, obtížně a velmi zdlouhavě vymaňoval.

Paměti lidí, kteří si více či méně zadali s komunistickým režimem, ale později se s ním rozešli i vyrovnali, často obsahují dodatečné omluvy někdejších postojů a opomíjení toho, co autorovi neslouží ke cti. Málo shovívavý recenzent, pokud o těchto vadách ve výpovědi ví, s jistou dávkou šetrnosti nebo bez ní na ně čtenáře upozorňuje. Mělo by být proto dovoleno upozornit i na stránky opačné, na ukazatele života, o nichž autor ve své skromnosti pomlčel.

S Tomanem Brodem jsem se setkal na fakultě, společně jsme vystudovali historii, pojilo nás nepříliš těsné, ale upřímné přátelství. Společně jsme, jak se zmiňuje v textu, prošli o prázdninách střední a východní Slovensko a v Praze hrávali, budiž žalováno, licitovaný mariáš. Toman byl jiný než většina z nás. Vyzařovala z něj jistá noblesa, nevzpomínám si na jediné vulgární slovo z jeho úst. Zároveň mu byla vlastní určitá plachost či cudnost, sotva kdo například zahlédl jeho lágrové číslo vytetované na zápěstí. Ne že by se za ně styděl, bylo mu však proti mysli vést nezávazné rozhovory o věcech tak vážných a bolestných.

Věřil idejím o rovnosti a sociálním pokroku, dokud je sami jejich hlasatelé nezačali zrazovat. Nikdy však nebyl komunistickým fanatikem, součástí nadšeného davu, spíš skeptikem až kritickým glosátorem, za což nejednou platil. A právě o placení jde. Jestliže v minulosti „člověk nevěděl, co ho čeká“, od šedesátých let, od plného procitnutí, musel vědět, že při věrnosti poznanému nebude stát na straně vítězů. Snad už nikdy, avšak nemůže jinak, nemá-li ztratit přinejmenším sebeúctu. Tak se Toman Brod ocitl na okraji společnosti, jak to decentně pojmenoval Gustáv Husák, mezi prvními signatáři Charty 77 a mezi historiky, kteří v temné době razili cestu dějinám psaným bez ideologického předznamenání. Spolu s dalšími přinášel nový, do té doby zakázaný pohled na českou minulost bezprostředně po válce, přičemž tento celoživotní vlastenec až obrozeneckého typu nebyl ani v nejmenším poznamenán protiněmeckým nacionalismem. Demokratické revoluci v roce 1989 přinesl věnem hotový překlad Lanzmanova dokumentu Shoah, dosud patrně nejvýznačnějšího svědectví o velikém neštěstí, které uprostřed 20. století postihlo Židy.

Bylo by proto škoda přijímat Brodovu práci jen jako výpověď o hrůzách a utrpení. Je užitečná také tím, že nás vede k zamyšlení, proč a kterak se v nedávné minulosti formovaly statečné občanské postoje.

Autor je historik.