Proč v posledních letech tak stoupl zájem o postpunk, tedy muziku starou pětadvacet až třicet let? Snad že se i dnes nacházíme v nějaké postfázi a s napětím se ohlížíme, co z mutace žánru dokázali v tehdejší Británii vytěžit The Fall, Joy Division, PIL a This Heat, anebo na druhém břehu Atlantiku Television, Père Ubu a zběsilci z newyorské „no-wave“ scény? Dnešní popoví hrdinové je citují jako vzory a inspiraci: ať už to jsou The Rapture, Liars, Interpol, The Killers nebo Franz Ferdinand, všichni vystupují jako znalci toho období, včetně povědomí o pozapomenutých kapelách. Jejich i naší znalosti nahrává i to, že populární britský publicista Simon Reynolds vydal dvě knihy o starší hudbě. Ta první, čistě postpunková, se jmenuje Rip It Up And Start Again (2005); právě vychází navazující Bring The Noise, které mapuje vztah černého hip hopu a bílého rocku.
Reynolds se ocitl v pozici publicisty-prominenta. Dává rozhovory velkým médiím, stal se jakýmsi vykladačem nedávné historie hudební popkultury. Dá rozum, že někteří kolegové a aktivní posluchači na blozích mu dávají jeho superpozici patřičně sežrat. Ale Reynoldsova práce, jakkoli diskutabilní, upevňuje v západních médiích přesvědčení, že rock a pop má svou seriózní historii. Že může existovat něco jako poučený, pozornější poslech, díky němuž se třeba nahrávky z roku 1979 stanou blízkým zážitkem, který vypoví něco o tehdejšku i dnešku. Na filmy nové vlny nebo starší literaturu uplatňujeme podobný pohled už dávno: proč tedy – bez přehnané studijní serióznosti, prostě jen soustředěně – nesledovat takhle i historická rocková alba? Patrně je to nejlepší způsob, jak jim porozumět.
Angloamerické časopisy i blogy vypískly nadšením, když label Domino ohlásil, že na dvojalbu vydá v červenci reedici téměř všech dostupných nahrávek skupiny ze zmiňovaného období, tria Young Marble Giants. Kapela z velšského Cardiffu existovala jen dva roky, v letech 1979–1981. Bratři Philip a Stuart Moxhamovi doprovázeli na baskytaru a klávesy nijak pevný nebo zvučný hlas Alison Stattonové. Kapela, která kladla důraz na prostotu a minimalismus, se často obešla bez kytary a vůbec neměla bicí. Dokonce automatický bubeník, který ťuká ke hře živých hráčů, není profesionální automat – v roce 1979 ještě Roland svou revoluční pětapadesátku neměl v oběhu, je to pásek s podomácku natočeným automatickým rytmem (pamětníci vědí, že takhle u nás vyráběl Lesik Hajdovský rapové snímky skupiny Manželé). Kapela hrála písničky dlouhé, asi jako míval Ivan Mládek: dvouminutové postřehy, v nichž se naléhavý rytmus nevylučoval s introvertností. Ne že by trio sršelo optimismem, ale jejich hudba je zvláštně „hezká“ a harmonická – což v postpunku není dvakrát běžné. Skupina prý měla za sebou čtyři koncerty (na které v Cardiffu chodilo kolem dvaceti diváků), když tehdy silný a vizionářský label Rough Trade nabídl podivínům smlouvu. Vyšlo album Collosal Youth, pak ještě dvě malé desky, John Peel pozval trio do rozhlasového studia BBC, a pak už se Young Marble Giants kvůli osobním i hudebním rozepřím rozešli. Mně osobně znějí jako jedna z mála světových paralel české nové vlny osmdesátých let, místy třeba skupiny Dybbuk, ale přece jen je tam víc ležérnosti a patiny z britské scény.
Někdy se dá číst otravně moc vychvalování hudebních antihrdinů-introvertů, kteří se údajně vůbec nehodí do pop-music, nedokonalých vokalistů, s jejichž civilností se dá stárnout, antihvězdných zjevů, kteří s sebou na pódium vláčejí své problémy... Nic z toho není záruka kvality, nic z toho nenapovídá, že by mělo jít o hudbu hodnou mimořádného doporučení. Když slyšíme Young Marble Giants, zase se nám připomene: všechna pořádná hudba je hudba individualit. Rychlá hesla (postpunk, skepse, „tři hodiny krásných depresí“) nemusejí lhát, ale nevystihují podstatu.
Dnešní éra nemusí mít jen nálepku post: pokud se během ní vžije i pozorný přístup k historické popkultuře, bude zároveň jedním pozoruhodným začátkem.
Autor je hudební publicista.