Japonské trio Boris přijelo předminulý čtvrtek do Prahy jako předkapela amerických Isis. Stejně jako oni vyznávají myšlenku, že rigidní hranice rockových či metalových žánrů je potřeba překračovat.
Svoji pozici hledačů nových cest z klišé kytarové hudby pojímají Boris opravdu radikálně a milovníci stylových škatulek s nimi mají velké problémy. Jejich diskografie je neuvěřitelně košatá, najdete v ní čisté sonické experimenty i psychedelicko-folkové nahrávky a kapela vydává hned několik alb ročně. Zatímco pravověrní fanoušci nedají dopustit na jejich ranné drone masakry Absolutego nebo Amplifier Worship, na západě je definitivně proslavilo loňské album Pink, které vyšlo (stejně jako většina nahrávek) s malým zpožděním na americkém metalovém labelu Southern Lord. Od roku 1996 hrají v sestavě – Wata a Takeshi (kytary) a bubeník Atsuo.
Jak byste charakterizoval hudbu Boris pro někoho, kdo kapelu nikdy neslyšel?
Dejme tomu, že to je něco, co by se dalo zařadit do škatulky rocku. Ale je potřeba s tím být opatrný. My sami se neradi škatulkujeme, nechceme se zasazovat do kontextu rocku ani netvrdíme, že to, co děláme, je umění. Pro nás je hudba součástí každodenního světa. Je to něco, co z něho vyplývá a zůstává s ním nevyhnutelně spojené.
Každé album Boris je jiné. Někdy je na hranici hlukové hudby, jindy se zase blíží tradičnímu pojetí hard rocku. Jsou vaše desky žánrová cvičení, nebo je střídání stylů samo o sobě esencí Boris?
Máte pravdu v tom, že v rámci jednoho alba se vždy držíme nějaké jednotné zvukové linie. Celkově si ale nemyslím, že by naše desky byly zase až tak radikálně odlišné. A určitě to není žádný koncept. Vždy to tak nějak vyplyne přirozenou cestou z nahrávání ve studiu. Nikdy nad tím nijak zvláště nepřemýšlíme, necháme to ze sebe proudit. Desky vznikají velmi rychle a z velké míry spontánně. Na spontánnosti je postavená celá aktivita jménem Boris. Nesnažíme se nic plánovat, většinou necháme věci volně běžet. To platí při turné, ve studiu i při kolaboracích. Snažíme se vždycky nechat se vést něčím, co je mimo nás.
Pro fanoušky je sledování vaší tvorby velkým dobrodružstvím, nemyslíte?
Styly se sice desku od desky mění, ale vždy chceme, aby si na nich fanoušci mohli najít určité paralely. Neznamená to, že dvě desky na sebe nenavazují nebo nemají nic společného. Je pak na posluchači, aby si ty paralely hledal a nacházel. Určitým vodítkem je třeba způsob, kterým píšeme naše jméno. Když nemáte rádi hodně hlasitý a agresivní sound, určitě si nekupujte desku nazvanou BORIS.
V deskách a střídání stylů se tedy dají vystopovat určitá pravidla nebo souvislosti?
Škatulky žánrů jsou dány, ale nevypovídají vlastně o ničem. Hudba se vyvíjí. A to platí jak pro nás, tak i pro posluchače. Opravdoví fanoušci by měli vycítit posun, který se odehrává mezi jednotlivými deskami. Cokoliv natočíme a každý koncert, který uděláme, je pro nás zkušenost, která nás posunuje někam jinam, proto ten vývoj.
Není stylová nestálost na úkor popularity? Jak moc jsou vlastně pro vás fanoušci důležití?
Pluralita stylů určitě má na fanoušky vliv. Může se stát, že někteří s námi přestanou držet krok a vzdají to. Jiní se ale zase přidají. Popularita pro nás určitě není tak důležitá. Na druhou stranu jsou v hudbě Boris jak komerční, tak i nekomerční momenty a záleží na každém, které album si oblíbí. Každý si snad najde to svoje.
Kdo jsou vlastně vaši fanoušci?
Řekl bych, že to jsou lidi, kteří od rocku očekávají víc, než je běžné. Pro mě je překvapivé, že velká část fanouškovské základny je velmi mladá. Jsou to lidé, kteří se snaží v současné rockové vlně najít něco neobvyklého, a my jim to dáváme. Popularita tvrdého rocku se na celém světě znovu zesiluje a my máme dost nápadů, abychom jim mohli dát něco, co nedělá nikdo jiný. Je to neustálé hledání nových cest, které by už ty existující nějak rozšířily.
Jsou vaši posluchači běžní konzumenti metalu?
Chtěl bych moc rád zdůraznit jednu důležitou věc: my nejsme metal. Jádrem toho, co děláme s Boris, je rock. A samozřejmě všechno, co se na něj nabaluje. Vím, že hodně lidí si to zjednodušuje a říká o nás, že když vydáváme na Southern Lord, tak jsme metal, ale já bych to rád popřel.
Jsou to metalová klišé a stereotypy, které vás od té nálepky odrazují?
Nemůžu říct, že máme k metalu nějaké výhrady. Jen si myslíme, že je příliš svazující mluvit o nás jako o metalové kapele.
Jak moc jste populární v Japonsku?
Hlavní základna našich fanoušků se zvětšuje, ale týká se to hlavně zbytku světa. V Japonsku to není s popularitou nijak horké. Záleží samozřejmě na typu akce, ale dá se říci, že na nás průměrně chodí dvě stě nebo tři sta lidí, což není nic závratného.
Když hrajete doma doma na festivalu, je to metal, rock nebo alternativní hudba?
V Japonsku na metalových akcích vůbec nehrajeme. Tam je pojetí tvrdého rocku úplně jiné, než jak ho znáte třeba v Evropě, a nás do této kategorie vůbec nezařazují. Tvrdá hudba v Japonsku se dělí na metal a nihon-rock, a tím se to zastavilo. Žádný další vývoj. Znamená to, že v rámci metalové hudby nejsou kapely rigidně rozškatulkované do žánrů a můžou si dovolit dělat odvážnější věci. A hlavně – Japonsko se v přijímání tvrdé rockové hudby opožďuje za celým světem až o dvacet let.
Natočili jste několik alb s nejrůznějšími spolupracovníky. Jmenujme Merzbow, Sunn O))) nebo Keiji Haino z psychedelických klasiků Ghost. Jak si je vybíráte?
Bývá to složitější proces. Snažíme se vystopovat, co rocková scéna potřebuje a na co je připravena. Z drtivé většiny směřuje aktivita z naší strany. Bylo to tak i v případě Merzbow či Sunn O))). Oslovili jsme je my a pak se věc zrealizovala. Důležitý je i timing. Je docela obtížné udělat si čas a také najít místo, kde se dvě kapely setkají a budou spolu dělat hudbu. Většinou je ale samotná práce na desce velmi spontánní. Když jsme začali natáčeli Altar se SunnO))), Stephen O‘Malley se nás několikrát zeptal „Máte nějaké nápady?“ a my jsme vždy odpověděli: ne. Naštěstí oni měli připravené dva riffy a obrovskou spoustu mašinek.
Nedávno vám vyšla deska s kytaristou Michiem Kuriharou nazvaná Rainbow. Chystáte nějaké další spolupráce?
Nejsem si tak úplně jistý. Pracujeme na novém albu Poping, což by měla být zase pro změnu trochu tradičnější rocková deska. Děláme na ní sami a nesnažíme se hledat žádné spolupracovníky.
Poslední otázka: Je rocková hudba univerzální? Dá se pochopit v kterékoliv kultuře na světě?
Určitě. Ale jen za předpokladu, že je to dost nahlas.